Článek
Než Adam nastoupil na naši školu do šesté třídy, požádala nás jeho maminka o schůzku. Informace, které zazněly, bychom raději neslyšeli. Adamův otec je ve výkonu trestu, a to za agresivní chování, víc neřekla. Pak nás seznámila s tím, že chlapec je v ambulantní péči psychiatrů a má různé pocity úzkosti a strachu, ale bere léky. Popsala pár situací, které Adama děsí, jako jsou prudké rány, nenadálé otevření dveří a zcela zavřená okna.
Žádné další informace jsme nedostali. Z pedagogicko-psychologické poradny přišlo doporučení, jak s chlapcem pracovat. Ale žádný převratný dokument to nebyl - dostatek času na práci, přizpůsobení obtížnosti práce jeho potřebám, volnější pracovní tempo, o zvládání chlapcových emocí ani slovo. Jsme učitelé a musíme si umět poradit.
Adam byl už na první pohled jiný. Tichý, nedíval se přímo do očí, pohledem neustále někde bloudil. Hrál si s prsty a přešlapoval. Ve třídě si pak místo vybral sám. První adaptační dny se moc neprojevoval, ale když odpověděl, bylo vidět, že nad vším hodně přemýšlí.
První obtíže nastaly s nástupem výuky. Během hodin nepracoval, v okamžiku, kdy se vyučující otočili k tabuli nebo se věnovali jiným žákům, se posadil na zem pod lavici nebo si židli dal někam do prostoru. Nedělal si žádné zápisy, nevnímal, jak my říkáme: „Neplnil pokyny učitele.“ Fungovalo, když jsme si k němu sedli a pracovali s ním, ale ve třídě nebyl sám. Požádali jsme proto o asistenta pedagoga. V té době vysadil ze zdravotních důvodů medikaci.
S první asistentkou si evidentně nesedli, možná pro něj byla příliš energická, zkrátka nešlo to. Dělal ji naschvály, hádal se s ní a konflikt střídal konflikt. Asistentka nevydržela a odešla. Asistentka nebyla jediná, se kterou měl Adam problém. Vztahy s většinou spolužáků byly velmi napjaté. Asi to nedokážu dobře popsat, ale byl takový záludný. Klukům, kteří mu, obrazně řečeno, podali pomocnou ruku nebo se s ním chvilku bavili, pak něco vyvedl. Na záchodech vylepil telefonní číslo spolužáka s tím, že poskytuje sexuální služby, zavřel spolužáka do skříně a držel dveře, na sociální síti vytvořil znevažující profil jedné spolužačce, ve třídě zapalovačem pálil lavici, do zdí kružítkem vyrýval kosočtverce, rozkopal šatní skříňku, slovně (často velmi vulgárně) i fyzicky napadal spolužáky ve třídě. Škola tyto incidenty samozřejmě řešila, a to výchovnými komisemi - Adam nikdy nezapíral, věděl, co udělal a počítal s trestem. Ve škole jsou trestem různé stupně výchovných opatření - písmenka na papíře. Tresty ale neměly žádný smysl, to jsme věděli všichni, tady se muselo hledat, jak těmto událostem předejít, jak chlapci pomoci.
Rodina, tedy Adam s maminkou, byla pod dohledem sociální pracovnice a dalších úřadů. Všichni včetně školy sepisovaly zprávy a doporučení. Ale maminka odmítala každé doporučení, i když nám říkala, že Adama těžko zvládá i doma. S těmito dětmi umí výborně pracovat organizace zabývajícími se poruchami chování, např. střediska výchovné péče. Maminka odmítala i ambulantní formu nebo jen pohovor: „Stačí, že chodí k odborným lékařům, ti přeci vědí.“
Během následujícího roku se podařilo k Adamovi najít asistentku, se kterou alespoň trochu spolupracoval. Konflikty se spolužáky sice neustaly, ale přestaly být ohrožující. Je tedy pravda, že asistentka byla s Adamem celé dopoledne včetně přestávek, takže neměl možnost něco udělat. S učením to bylo na bodě mrazu, pracoval pouze, když u něj asistentka seděla. Dovedete si asi představit, čí práci jsme pak hodnotili.
To byla škola, ale s Adamem jsem měla ještě jednu osobní zkušenost, která se všemu vymykala. Potkala jsem ho v polích, když byl na procházce se psem. Nejprve mě udivilo, že mě pozdravil a pak ještě víc, když se zeptal, jak se mám. Rozumějte, když se chce žák bavit s učitelem, tak se zeptá: „Jak se máte?“ Ale ve skutečnosti, chce vykládat o tom, jak se má sám. Tak tedy Adam mi začal vyprávět o svém pejskovi, pak o papouškovi a dalších zvířatech, které má doma. Díval se mi do očí a byl úplně někým jiným. Pak se v tom vyznejte. Třeba je to obráceně. Možná všechno jeho problémové chování bylo jen preventivním útokem. Takové to, když zaútočím já, nebudou útočit na mě, ale nejsem odborník, jen mě to tak napadlo.
Po odchodu ze základky už nenastoupil na střední školu. Nějakou dobu bydlel s maminkou, chvíli pracoval a chvíli ne, pak se ztratil.
Když pročítám odbornou literaturu, tak většinou najdu, že genetika má na člověka větší vliv než výchova a prostředí, ale i to vliv má. U Adama ta genetická zátěž byla asi velká. Kdyby neexistuje, ale kdyby třeba maminka přijala pomoc střediska výchovné péče, které je tu pro takové případy, kdyby na jeho výchovu nebyla sama, možná by teď nebyl ztracený.
Více:
