Článek
Na školní výlety jezdím vlakem ráda. Pro žáky to není finančně náročné a pro většinu z nich je to první zkušenost s tímto dopravním prostředkem. I po letech pak vzpomínáme na vše, co se nám stalo.
Výluka
Jako správná a zodpovědná učitelka kupuji lístky pár dní předem, abychom měli všechno v pořádku. Kupuji 32 dětských a dvě dospělácké jízdenky a s paní u pokladny kombinujeme slevy, abychom nějakou tu korunu ušetřily. Slevám na hromadných jízdenkách nerozumím a ani se je nesnažím pochopit. Během rozhovoru mě paní pokladní upozorňuje, že na trati je výluka a do cílové stanice pojedeme náhradní autobusovou dopravou. Stejnou informaci předám dětem. Vlak přijel včas, všichni sedíme a užíváme si jízdy. Průvodčí nás upozorňuje na výluku a na příslušné stanici poslušně vystoupíme, podle šipek přicházíme na parkoviště, kde má čekat autobus. Zatím nic. Podotýkám, že je červen, a už teď ráno je úporné vedro.
Po nekonečných deseti minutách cosi přijíždí. Je to mikrobus. To nemůže být pro nás. Řidička autobusu se na nás podívá a prohlásí něco o tom, že jsme měli dát dopředu vědět, dali by větší autobus. O této povinnosti jsem netušila, ale neznalost neomlouvá. Zřejmě o tom nevěděla ani pokladní, jinak by mi to pravděpodobně řekla. Nemluvil o tom průvodčí, nebyla o tom ani zmínka na stránkách dopravce, kde byly informace o naší výluce.
Mikrobus má 18 míst k sezení, kromě nás tam nikdo není. Tak se tam nějak naskládejte. Děcka jsou super, sedají si na klín, stojí v uličce. Cesta silně připomíná povídku Šimka a Grossmanna - Má jízda tramvají: Stál jsem na jedné noze a ještě ne na své. Já se snažím nemyslet na všechny předpisy, které právě porušujeme. Paní řidička usedá za volant. Je jí také evidentně horko, na nohou má žabky. Už vůbec na nic nemyslím. Cesta trvá jen něco málo přes patnáct minut, jsme na místě. Zpocení, ulepení, ale celí. Během nenucené konverzace a přátelského rozloučení se záměrně zmiňuji o naší cestě zpět, uvádím i přesný čas, tak snad přijede něco většího.
Omyl, odpoledne přijede ten samý mikrobus. Situace je ale jiná, přibyli dva cestující a paní řidička už nemá žabky, řídí bosa. Opět umlčuji svůj smysl pro zodpovědnost a pud sebezáchovy, nebudu se rozčilovat ani si stěžovat. Děcka jsou skvělá, mají to už nacvičené, na klín a do uličky. Domů dojedeme ve zdraví a plní dojmů.
Zpoždění, výluky a další neplánované situace k cestování vlakem patří. Pro děti jsou cenné zkušenosti a zážitky, na které možná budou jednou vzpomínat.
