Článek
V první části nadpisu máme relativně známý román Gilberta Keitha Chestertona Anarchista Čtvrtek vyšlý poprvé v roce 1908.
Nejdříve takzvaný spoiler: v myšlenkovém románu, popřípadě filosofickém thrilleru, jde o to, že se ukáže, že všichni přední britští anarchisté jsou vzájemně se sledujícími policisty a vede je soudruh Neděle, který je pravděpodobně bohem. Skutečný anarchista je přítomen jediný – je tím, kdo je sice v určitém smyslu konsekventním, leč jen jednostranným satanem. Přičemž soudruh Neděle, neboli „bůh“, má oba aspekty – a především laskavost a dobrotu.
Tedy pokud to řekneme v extrémní zkratce za tento dobře napsaný román existující i v hezkém českém rozhlasovém zpracování. Ale nakonec je podstatná právě tato idea: existuje v zásadě dobrý a takzvaně rozumný „bůh“, který je svým vlastním anarchistou, ale svůj anarchismus má plně pod kontrolou.
Ve stejném roce jako Anarchista Čtvrtek vyšla Chestertonova obrana křesťanství s názvem Ortodoxie, o patnáct let později konvertoval od protestantismu ke katolicismu. Coby politického konzervativce ho přesto pojilo osobní přátelství se socialistou G. B. Shawem. Později vyjadřoval sympatie k Mussoliniho fašistické Itálii, mezi „konzervativci“ (a již fašizujícími proudy) je relativně populárním autorem: současná neofašistická premiérka Itálie, Giorgia Meloniová, dokonce z Chestertona citovala při své vítězné řeči po volbách.
Proč budu volit Středulu
Nemám rád náboženskou manipulaci – ani její současnou sestru v podobě marketingu, v přímějších dobách nazývaného: propaganda. Rovněž nemám rád fašisty – jakkoli „zředěné“ a „dediabolizované“. Nemám rád nadvládu v její feudální formě, ani v její formě buržoazní. Jsem přesvědčen, že je správné stát na straně zaměstnanců a nezaměstnaných proti kapitalistům a usilovat o společnost co největší rovnosti – která je myslím už téměř zcela umožněna rozvojen techniky a produktivity.
Z tohoto, jak věřím, radikálně demokratického, stanoviska mi potom už přijde automatické stát na straně odborů – a proti zámožné vládnoucí třídě a oligarchii. Myslím, že Středula je jediným skutečně protioligarchickým kandidátem. Cudně dělá nyní pár krůčků v tomto směru M. Hilšer, ale nezdá se, že by téma oligarchické nadvlády a zájmu ostatního obyvatelstva proti ní tematizoval mimo prezidentskou kampaň – a i zde je to: tuze moc cudné a bez substance.
U ostatních kandidátů jsem přesvědčen, že dílem opravdu neví, která bije, a dílem jsou z hlediska jejich majetku, lidí, kteří je navrhnuli, jejich bohatých sponzorů, médií a ideologů, kteří je podporují, jejich kroků mimo pár posledních desítek měsíců atd. poměrně jasně zařaditelní jako kandidáti pravice a oligarchie a mají obyvatelstvu učinit stravitelnou částečnou privatizaci důchodového systému, zdravotnictví, školství aj. Mají myslím za úkol tyto pravicové a neoliberální kroky podpořit – či k nim držet ústa. Jsem ovšem připraven vést o všech kandidátech otevřenou a podrobnou diskusi založenou na faktech, která by se měla dobrat skutečného stavu.
Z hlediska struktury vlastnictví a vlivu na většinu českých médií není příliš překvapivé, že kandidát odborář Středula byl – jak je myslím analýzou médií dokázatelné – upozaďován a až urputně napadán: vzpomeňte si na kauzu jeho platu (který například zdaleka nesahá do výše současného platu Miroslava Kalouska zapsaného v radě VZP), hodinek, jeho údajného propojení s Aspen Institutem atd.
Odbory leckde mají silnější postavení než u nás. Ve Francii, ale například i v Německu, kde jejich vliv myslím stojí za podstatně vyšší minimální mzdou atd. Odbory hájí opačný zájem nežli kapitalističtí vlastníci usilující jednoduše o zisk (za lecjakou cenu jako stlačování mezd, ničení životního prostředí). Jakkoli se tedy různé odbory liší svou mírou kompromisnosti, bojácnosti, či naopak radikality, s kterou hájí zájem zaměstnanců z „většinového obyvatelstva“, ale i migrantů, nezaměstnaných či obecně neprivilegovaného obyvateltsva.
Proti odborům nejen vystupují síly české pravice a oligarchická média, lidé, které je myslím přiléhavé a pravdivému stavu odpovídající nazvat jejich ideology, ale také výše zmínění staří i noví, koncentrovaní i zředění fašisté. Ale rovněž minulý stalinsko-brežněvovský režim potlačil nezávislé odbory (kooptoval je do neškodného ROH). Též apoštolové neoliberalismu jako Pinochet, argentinští neofašisté v 70. letech a pak Thatcherová a Reagan zastávali moc potlačující odbory.
A co „bůh“?
Ten podle mě neexistuje. Nikdy nikdo nikde jej nedokázal, nemáme jakýkoli pádný důvod se domnívat, že by existoval. Myslím, že tato fikce (podobně jako třeba bájná zvířata, magické postavy atd.) se udržuje kvůli tomu, že slouží pro jakousi osobní útěchu, ještě podstatněji ale myslím proto, že je kompatibilní s útlakem částí obyvatelstva jinými (je opravdu zajímavé si přečíst celou pasáž z Marxovy Kritiky Hegelovy filosofie práva z roku 1843/44, kde je i slavná formulace, že „náboženství je opium lidu“) a rovněž s určitými vlastnostmi lidské mysli a vztahování k sobě i druhým jakožto rodu, jak o tom psal Feuerbach v Podstatě křesťanství. Myslím, že náboženství je určité zneužití fantazie.
Středula v „boha“ ale prý věří. Nebo tedy sdělil o sobě, že je katolík. Rád bych mu vysvětlil, že je to poněkud zcestné, ale prosím – nekupuji si ho domů. Je mimochodem velmi úlevné, že nemusíme jako v Polsku, Saúdské Arábii, Iránu nebo USA při volbách přiliš tematizovat vztah k „bohu“ (pokud se tedy nejedná o získání některých moravských voličů). Ostatně: myslím, že kritika představy „boha“ nám může pomoci k ještě jedné snad zajímavé úvaze, kde se znovu vrátíme k hlavním tématům stanoveným na začátku a dozvíme se snad něco o fungování moci v lidské společnosti – což je myslím to, oč především běží.
Hodní a zlí bossové
Vytváření představ o „bohu“ je myslím praktickým dokladem a realizací mnohdy divokých kombinací takzvané „racionality“ a emocí, které od sebe nejdou nikdy zcela odpojit, pouze může být jejich adekvátnost či neadekvátnost ověřena objektivní realitou a druhými lidmi. „Bůh“ nás pravděpodobně nemiluje stejně jako nás nemiluje osoba, za níž pokradmu slintáme v tramvaji apod. Ta ale alespoň existuje a snad nás může začít milovat.
Jinak je to tak, že mnoho věcí nevíme, mnohdy na nás vůbec nikdo nemyslí a lidé, kteří tvrdí, že nás mají rádi, od nás třeba jenom něco chtějí. Proto jsou přitažlivé náboženské kolektivy, protože se v nich na jednu stranu vytváří iluze, že podobné v. u. fenomény v nich nefigurují, popřípadě že tedy nad společenstvím oveček ještě bdí nějaký boss. A potom jeho boss. A nakonec boss úplně největší a nejvyšší.
Jistě jste si všimli, že vyšší odborářští zástupci bývají v tisku občas titulováni jako bossové. A prakticky nikdo jiný ne! Představte si, že by například Marek Stoniš z Reflexu psal o oligarchovi Křetínském jako o svém bossovi– nebo tedy také jako o oligarchovi. Je to samozřejmě podprahová difamace – a např. v USA vznikla už dávno poměrně sofistikovaná propaganda vykreslující (kdysi dosti silné) odbory jako spojence mafie, Stalina, karieristické vrstvy profitérů uvnitř této organizace. To poslední je pravda nejvíce, ale kdokoli může prozkoumat různé formy existence odborů v historii a po světě a pro sebe se rozhodnout, jestli je označování volených zástupců odborů za bossy adekvátní.
Řád a klid
Je pikantní, že pravicová média jako by ve svých čtenářích mobilizovala bezmála anarchistické sklony odporu proti jakýmkoli „bossům“, ačkoli, jak jsme zmínili, jiní bossové se smějí. Ostatně, co je vůbec „anarchie“ a „anarchismus“? To vůbec nemůžeme probrat zde, maximálně odkázat na nedávný článek o Chomském, kde je pasáž věnovaná jeho anarchistickému myšlení, dále na klasiky anarchismu u nás i jinde, také na Gellnera či Haška – a rovněž třeba na Davida Graebera, který mj. figuruje v knížce vydané Tomášem Sedláčkem, a také na Ondřeje Slačálka.
V britském kontextu – a leckde jinde – měla (a má) „anarchie“ primární konotaci snad s chaosem, vrháním bomb, destrukcí „západní civilizace“ (jak je na plakátu z roku 1911 v záhlaví našeho textu zobrazen i „socialismus rdousící vlast“), nebo jen pošetilým snílkovstvím atd. U Chestertona také vystupuje zhruba v tomto duchu. Jediný „skutečný“ anarchista románu – a zároveň satan -, básník Lucian Gregory, se například pře s tajným policistou vyprávějícím celý příběh a nesoucím jméno Gabriel Syme o podstatě poezie a potažmo života. Tajný policista Syme dokonce tvrdí, že jedním z nejpoetičtějších výtvorů člověka je jízdní řád londýnského metra. Což stereotypního „anarchistu“ Gregoryho samozřejmě uvádí v rozčilení. (Čtenáři se mohou přesvědčit, zda takto stereotypně uvažují i např. zmínění anarchističtí teoretici.)
Ale tedy hlavní myšlenka Chestertonova románu má spočívat vhybridu, jakého je schopný jen „bůh“, mezi revoltou, utrpením, zoufalstvím a řádem a dobrotou, které nakonec mají navrch a samotného satana, anarchistu, zahanbují. Mnozí poddaní v ČR si snad všimnuli, že heslem jednoho z prezidentských kandidátů, Petra Pavla (téměř všude vystupuje striktně jako „generál Pavel“), je: „řád a klid“. Pamatuji si na jednu debatu s Petrem Uhlem před deseti lety v době protestů proti Nečasovo-Kalouskově vládě během studentského tzv. Týdne neklidu, kdy řeč přišla také na osmašedesátý a počínající normalizaci. Jedním z dobových hesel tehdejší moci bylo „klid na práci“. Ne debatě s Uhlem i celé akci proti neoliberálním záměrům ve školství byla hojná účast různých fakult i univerzit, absentovala však do značné míry Vysoká škola ekonomická. Petr Uhl učinil syntézu, když pronesl, že VŠE prostě asi chce „klid na studium“.
Hybridy promyšlené a hybridy nepromyšlené
V souvislosti s konáním a obrazem Ruska se v českém éteru poměrně rozšířilo sousloví „hybridní hrozba“, popřípadě „hybridní válka“. Má vypovídat o tom, že Rusko používá různé metody destabilizace a vlivových akcí mimo své území. Má to prý být něčím nové a nemluví se o tom, že by to případně dělaly také USA.
Sousloví hybridní hrozba má samozřejmě také emocionální efekt, má líčit něco temného a záludně všudypřítomného, co je u svého zdroje ještě temnější, než si kdo (tzv. běžný člověk) dokáže představit. Obraz „boha“, jak ho propaguje Chesterton ve svém románu, by naopak bylo možné opsat jako hybridní dobro. Které má tedy problematické aspekty, ale na svém konci je dobré. (Problémem by mohlo být, že žádný „bůh“ neexistuje.)
Ale nakonec se obojí dá snést na zem a do víceméně běžné zkušenosti každého člověka – který tedy nemusí být v tajemných kuloárech moci protřelým ukusovatelem chlebíčků ani mystikem viktoriánské Anglie (a potom něčeho ještě trochu ostřejšího). Neboť hybridní je nakonec celý život a zároveň lecjaký všední den. Stojím-li v pramici jedoucí bystře s proudem a kamarád běžící po břehu se mi snaží hodit lahvové pivo tak, abych je chytil a přitom zároveň například myslím na krásu a profesorský titul Danuše Nerudové, je to hybridní situace par excellence, tedy jako vyšitá.
Působí různé vzájemně se doplňující trajektorie sil pohybu vnějšího, ale i vnitřního v mých myšlenkách, které jsou v důsledku reklamních a vlivových operací jiných lidí upnuty nejen na letící plnou láhev, ale také na Danuši Nerudovou. Není to „hybridní operace“ řízená z Moskvy či Washingtonu, ale je to hybrid, čili složenina vlivů a vjemů. Opakuji: jako celý život. Nikdy se z hybridů nevymaníme, protože vždy na nás budou působit další lidé s různými záměry mimo naši kontrolu a naše vnímání a reakce na svět budou ovlivněny hybridní povahou naší pudovosti a rácia. Avšak člověk ze sebe takříkajíc nechce nechat dělat blbce. A navíc je to důležité na filosofické – a tedy i mocenské – rovině.
Leckdo dokáže konstatovat nějaký hybrid, „komplexitu“, popřípadě dobrotivou mysterióznost cest božích, ale vyhrává ten, kdo je schopný držet ve své moci toto zašmodrchané klubko a přesně vědět, jak je zašmodrchané (přičemž rozhodně klubko musí být dostatečně velké, aby jím bylo možné omráčit či ubít nepřítele). Toto dnes do značné míry dokáže umělá inteligence. Toto „mapování zašmodrchaných klubek“ leží například i v základu dnes světově určujícího odvětví ekonomiky a samotného života: finančního byznysu. Kdy právě jde o to, mít co nejlepší „mapu světa“, abych mohl profit získat jak z větší rychlosti zjišťování jeho potenciálních zdrojů nežli konkurence, ale také z myriády sebedrobnějších zdrojů, které dohromady dávají moc (tyto sebedrobnější zdroje zisku se jmenují lidé, kterých je nyní na planetě 8 miliard).
Ještě jinak lze formulovat tento racionalismus, doprovozený poctivostí a Kantovým kategorickým imperativem, což navrhuji aplikovat na politiku: jako hudba, která samozřejmě leccos ztratí, pokud není zahrána, nýbrž existuje zatím pouze v notovém zápise. Avšak kdykoli je hrána z not, lze mluvit o tom, že notový zápis je v ní ve své relativní průhlednosti přítomen a tedy i k tomu nejmystičtějšímu a nejemotivnějšímu víru např. Wagnerových souzvuků existuje mapa.
Chestortonova teologická sázka pro 20. století nakonec není odlišná od zbožných přání všech století minulých: i nad nejchytřejším žijícím člověkem (který je mým i Chestertonovým soupeřem) stojí „bůh“, který jako jediný drží onu mapu či celkový zápis nekonečně komplexní symfonie a na různá místa v krajině zobrazené mapou, či tedy do různých pasáží megasymfonie, rozesel drobné poklady, synkopy dobra.
Zpátky na zem: do Česka na prahu roku 2023
Kdybychom se zeptali, kolik je v ČR pro nadcházející rok 2023 připraveno zdrojů dobra, tak to samořejmě bude znít prapodivně či komicky (ale přece by na takovouto otázku měl být schopen odpovědět chestertonián/ka, který si nade vše váží jízdního řádu metra!).
Trochu užitečněji lze toto formulovat jako otázku po konkrétní mocenské konstelaci. Z minulého textu bylo snad zřejmé, že nejsem milovníkem politiky zastupované Karlem Scharzenbergem. Přesto jsem jej volil v prezidentské volbě v roce 2013 cíleně proti Miloši Zemanovi, protože jsem se obával jeho fašizujících tendencí (které se potvrdily) a snah uškodit ČSSD (což se také potvrdilo). Dejme tomu, že jsem utvořil jakýsi hybrid či snad pro někoho „paradox“, ale byla to pouhá – nakonec dost jednoduchá – mocenská rozvaha.
Už jsem napsal jeden text v tomto duchu a ještě se k tomu vrátím: myslím, že se pro zájmy neprivilegovaného, individuálně mocensky velmi slabého obyvatelstva ČR tvořícího většinu celkové populace, dalo argumentovat pro případnou podporu Andreje Babiše v druhém kole prezidentské volby. Nedokáži se totiž dopátrat toho, jak by zvolení Babiše prezidentem mělo představovat nějakou ultimátní „hybridní“ či nehybridní hrozbu pro českou „demokracii“ tak, jak by vypadala i bez něj. Myslím si rovněž, že díky určité primitivní spontaneitě Babiš patřičně diskredituje celou oligarchickou vrstvu a protože je vynakládána taková energie ostatní pravice (a některých zbytků levice) na pěstování ideologie „antibabiš“, mohlo by zvolení Andreje Babiše vyvolat lehkou krizi pro ideologický aparát etablované české moci. Vedle toho mi přijde zcela klíčové co nejpřesněji popsat, částečně prognostikovat, jaké zájmy stojí za jednotlivými prezidentskými kandidáty a jakou ti budou hrát úlohu vůči vládě a oligarchii, která je myslím klíčovou protidemokratickou silou.
Z důvodů výše popsaného nerozumím poměrně dost tuctové reprodukci přístupu „anti-Babiš“ v údajně levicových médiích, jako je Alarm či Deník referendum. Píše-li spíše zábavní komentátor Stanislav Biler najednou patrně smrtelně vážným tónem, že „Babiš [na postu preidenta, pozn.] by mohl zničit Česko“, tak by se člověku chtělo znát jeho představu, jak toto zničení, či tato hybridní hrozba a zničení, bude vypadat. Stejně tak by člověk chtěl slyšet od novinářky Apoleny Rychlíkové, která se pustila do psaní „analýz“, kromě odpovědi na stejnou otázku také vyjasnění, co si představuje pod pojmem „garant normality“, který v textu používá a na základě čeho to vlastně (pro ni) „určitou dobu vypadalo, že to bude právě Danuše Nerudová, kdo bude reprezentovat progresivnější, liberální hodnoty“.
Vidím za tím určitý nepříliš promyšlený hybrid, či jednoduše zmatečnou představu, respektive zmatečné veřejné působení, kdy se možná autoři Alarmu a Deníku referendum (kde lze nalézt texty v podobném tónu) spokojí s reprodukováním toho, co čtou a slyší v oligarchických médiích a na pravici a myslejí si, lepším případě, že když budou trochu lichotit (nesmyslným) předsudkům a myšlenkovým zkratkám řady čtenářů (v českém dalece dominantně pravicovém éteru), snad se indoktrinované čtenáře podaří trochu upoutat a v budoucnu trochu poposunout doleva. Problém je v tom, že tuto taktiku mnohem úspěšněji používá pravice. Když například média oligarchy Bakaly, zejména takový Respekt, povrchně reprodukují některé postoje a témata blízká mladým, potenciálně levicovým lidem, aby je potom naopak poposunuli doprava. Koneckonců to dělá i Česká spořitelna. Co jiného je její sponzorování akce Festivalu svobody spočívající v umístění klimatických hodin na Letnou (už byly zase sundány - akce bank jsou spíše konzervativnější povahy)?
Jsem tedy přesvědčen, že je potřeba si vyjasnit, jakou váhu připisujeme racionální a racionalistické argumentaci a přístupu (a vůbec demokracii!), jak je načrtávám výše, a rovněž jak přistupujeme k různým hybridům, zejména stojíme-li na straně rovnosti lidí a nutnosti demokratizace naší společnosti. Protože řada našich protivníků své hybridy promýšlí opravdu dobře.
