Článek
Nemusíme přeci být vtaženi do víru reklamních kampaní před prezidentskými volbami či jinými. Tušíme přeci, že jednotliví kandidáti jsou v reklamách na ulici i v médiích prodáváni podobně jako vlasový šampon, stavební spoření či letní dovolená.
Reklama je privatizovaným náboženstvím dneška. Nejmocnější (i trochu méně mocní lidé coby dolní patra pyramidy) platí těm, kdo si zprivatizovali části veřejného prostoru, za umístění svého evangelia - v řečtině to znamená „radostná zvěst“. A podobně jako kněží se tvůrci reklamy, „markeťáci“, zamýšlejí, jak by nejlépe zmanipulovali obyvatelstvo – v jeho odstupňovanosti do různých tříd a vrstev a rozčleněnosti do různých skupin – k následování toho či onoho směru výhodného pro mocné.
Danuše Nerudová přináší „naději“ – a my víme, že tato „naděje“ rozhodně nebyla zadarmo. Petr Pavel přináší „řád a klid“ – a my víme, že prezidentský plat přináší mnohem větší klid než 95 % platů v této zemi. Andrej Babiš říká, že „bude líp“ – a my víme, že mu jde o jeho kapitalistický profit.
Jel jsem ale tedy nočním autobusem v Praze a protože se mi vybil telefon, nemohl jsem si ucpat uši sluchátky s hudbou. Naproti mně seděla slečna či dívka, která telefonovala s bezdrátovými sluchátky v uších – a nemluvila zrovna tiše a s ohledem na ostatní. (Je to věc, která mě přivádí k zuřivosti nad necivilizovaností mnoha lidí, ale tento text by na druhou stranu nevznikl, kdyby se byla chovala civilizovaněji.)
Snad mohu hned zkraje spekulovat o jejím společenském postavení – a pokud se budu mýlit ve vztahu ke skutečnému životu této dívky, tak snad milý čtenář uzná, že můj popis je sociologicky realistický pro jiné lidi, popřípadě správně popisuje nějakou skupinu či opakující se typ.
Slečna vypadala, že patří k chudší polovině obyvatelstva či snad maximálně kolem středu. A opět na sebe beru riziko zcestnosti, když řeknu, že nepůsobila nijak zvlášť bystře, což snad dokáže následující popis.
S kýmsi – třeba to byl její tzv. přítel – probírala prakticky celou dvacetiminutovou cestu, co jsem s ní jel, prezidentské kandidáty a koho bude volit. Probrala jich větší část, i proto zde její slova reprodukuji.
Když jsem si přisedával, mluvila o Karlu Janečkovi. To jsem z hovoru pochytil jen jméno. Pak už se nešlo ubránit poslouchání – a částečně jsem se zaposlouchal ze své politické zvědavost sám aktivně -, když přešla k Marku Hilšerovi. U něj prohlásila, že „mu asi šíblo, jak neuspěl u minulý volby“ a „teď jenom všude prohlašuje, že mladej a ta nová krev a myslí si, že to stačí“. I Danuše Nerudová byla diskutována, u níž slečně poněkud omluvně říkala, že neví, jak je to na „tý akademický půdě“ s oním zrychlením udílením doktorských titulů. „Generál“ – jak je uvedeno v reklamních materiálech a jak jej titulovala i slečna – jí prý přijde, že „se nerozsype, když ho někdo zpochybňuje“ a také že „když něco říká v těch televizních debatách, tak to má hlavu a patu“. Ale potom zase zmínila, že chtěla volit Karla Diviše, „toho podnikatele v aj-tý“.
Reprodukuji to nejdůležitější přímo ke kandidátům, co jsem slyšel. V hovoru bylo docela dost vsuvek – a chvílemi jsem přeci jen neposlouchal. Myslím ale, že to je reprezentativní, slečně mohlo být ke dvaceti a snažil jsem se ji také společensky zařadit. Z jejích reprodukovaných slov snad vyplývá, že těká a klouže od kandidáta ke kandidátu bez tázání, co by pro ni nebo její rodinu a společenskou vrstvu přinesla volba kandidáta X či Y. Zdá se, že v její mysli defilují obrazy vnuknuté reklamou, obecnou indoktrinací a ideologií, „přesvědčit“ ji může leccos, snad pouze lidská sympatičnost toho či onoho kandidáta – podle toho, jak ho bez své větší aktivity prostě někde zahlédla.
Vycházím tedy z toho, že slečna patřila do nižších a v naší pseudodemokratické společnosti podřízených vrstev obyvatelstva. Uvažuji o ní jako o člověku bez určitého druhu vzdělání, který umožňuje kriticky hodnotit zájmy stojící za jednotlivými politiky a ne pouze jejich „osobnost“, „úspěch“ (je například v případě Danuše Nerudové „úspěch“, že byla jmenována profesorkou a měla takový vliv na chod univerzity?) a jako o člověku, který není nijak zvlášť intelektuálně bystrý.
Co s tím vším dělat?
Samozřejmě pomůže takový typ vzdělávání, kdy se děti a mladí lidé (a starší a staří lidé) neučí pouze někoho uctívat, protože byl v pozici moci (ať to byla Marie Terezie či Václav Havel), ale kriticky se ptát, jak se ten či onen člověk dostal k moci a co skutečně dělal, ne kolik ideologů (včetně paní učitelky a pana učitele) ho prosazuje. Jako se dětem řekne pravda o Ježíškovi, měla by se jim říci i pravda o Havlovi a Masarykovi.
V tom případě přestávají Havel i Masaryk působit jako božstva a zároveň reklamní emblémy, které si bez většího úsilí na sebe mohou nalepit i ti největší grázlové. Ale tento druh skutečného demokratického vzdělávání (ne jak má v programu Petr Pavel, aby byli děti do budoucna pouze využitelné pro zisk českých a zahraničních firem) samozřejmě bude vždy narážet na nedemokratičnost až despotičnost principů kapitalistické společnosti, kdy při šermování Havlem či Masarykem jde pouze o vytvoření kouřové clony a zdání „morálky“ pro hromadění bohatství jednou úzkou třídou či vrstvou na úkor druhé.
Existují ale různě demokratické a různě rovnostářské kapitalistické země – a myslím, že rozhodně dále může uvažovat o překonání kapitalismu a jeho nahrazení nějakým demokraticky socialistickým systémem, kde například největší majetkové rozdíly nepřesáhnou poměr 1:3 či 1:2, nejchudší vs. nejbohatší.
Všechny řeči o „reformě školství“ samozřejmě nejsou mimo boj o moc, jsou jeho součástí. Ale lze vyžadovat a pokusit se vynutit kritéria základní poctivosti: o vzdělávání nemůžeme mluvit bez zohlednění zvětšujících se třídních nerovností české společnosti a bez co nejpoctivější prognózy vývoje výroby či tzv. „společenské reprodukce“ v našich společnostech. A klíčový je zde výhled, který snad trochu hyperbolicky můžeme formulovat takto: v důsledku přicházející automatizace lidské práce, která tentokrát vytvoří mnohem méně pracovních míst, než jich zanikne, v důsledku nahrazení společnosti relativního nedostatku společností relativního dostatku (jiné vyjádření pro možnost demokratického socialismu a komunismu) bude největší otázkou, jak překonat současné tendence k feudalizaci a opětovné privatizaci života společnosti v rukou úzké oligarchické vrstvy a potom: jak vytvořit takové duševní možnosti pro lidi, že k sobě budou mnohem spíše přistupovat v duchu solidarity a vzájemné úcty – a rovněž budou vědět, co udělat s těmi kupami volného času po zaniknutí kapitalistické „práce“.
Mám-li to formulovat svým trochu ironickým způsobem: již teď by školy měly své žáky, včetně slečny z nočního autobusu, trápit především četbou Marxe, Goetheho, pozorováním obrazů japonských zenových malířů a malířek, poslechem Debussyho a Arethy Franklin, ale i rukodělným moravským uměním – a v nejhorším i trochou tance.
Po dosažení takovéhoto světa lze potom už jen doufat, že jen zřídka se bude vyskytovat situace, kdy chytřejší lidé ke svým cílům, či jen tak pro sadistickou potěchu, zneužívají ty hloupější.
V současném kapitalistickém světě je to norma a živný pramen.
