Článek
Minulý režim 1948-89 o sobě vyprávěl mnoho věcí, které nebyly pravdivé. Pro ten současný to platí také. Tehdy se investovalo mnoho sil do vymývání mozků jak poddaného obyvatelstva, tak „prostředních kádrů“, byla velmi rozšířená zbabělost, dnes rovněž.
V souvislosti například s kariérou současného oligarchického prezidenta před rokem '89 se (trochu) mluvilo o tehdejším kariérismu a jeho náležitostech. Mnohé jsou stále stejné, je ale o dost více co získat na úkor ostatních v daleko nespravedlivější společnosti.
Kdyby chtěl náhodou někdo - z naučeného reflexu - zuřivě odmítat takovouto provokaci, tak nabídněme fakta o současné nadvládě.
Máte majetek alespoň dvacet miliónů, anebo alespoň patříte do „střední třídy“?
Počet tzv. „dolarových milionářů“, tedy lidí, kteří disponují v přepočtu alespoň milionem dolarů, dle údajů z roku 2022 u nás dosahoval 32 tisíc lidí. To se blíží počtu obyvatel například Třince.
Vrchol bohatství v naší „demokratické“ a „spravedlivé“ společnosti je exponenciálně výše. Desítku nejbohatších oligarchů uzavíral pro rok 2023 dle údajů Forbesu Jaromír Tesař se 40 miliardami korun. Mezi těmito lidmi najdete nejdnoho vlastníka médií, člověka, jenž platí politické strany, prezidenty, různé „experty“ apod. (Avšak mezi „sofistikovanými“ lidmi se říká, že hlavním problémem je jeden oligarcha Babiš.)
A jaký je váš majetek? Máte alespoň lehce disponovatelných pět miliónů? Půl miliónu? Pět tisíc před další výplatou (protože jste třeba jen nějaká nula, která je zdravotní sestrou, uklízečem, učitelkou nebo sociálním pracovníkem)? Pokud by to bylo pět miliónů, tak člověk na půli cesty mezi vámi a zmíněným oligarchou Tesařem má 20 miliard. Dle údajů za rok 2023 by to mohl být třeba majitel finančního a energetického byznysu Pavel Hubáček.
Přemýšliví postřehnou, že je rozdíl mezi okamžitě směnitelnými penězi na jedné straně a například vlastním obývaným domem na straně druhé. A poučenější znají rozdíl mezi kapitálem, rentou a pouze nějakým nahromaděným bohatstvím. Provizorně zde tento rozdíl stírám, čtenáři si tedy vlastním úsilím mohou vytvořit ještě trochu diferencovanější představu. Na základních proporcích společenského rozdělení bohatství v ČR se tím mnoho nemění. Zůstává zde ale subjektivní faktor, kdy lidé z (domnělé) „střední třídy“ vlastní nějakou nemovitost, ve které zároveň bydlí, a tak se považují za potenciálně nezávislejší, ačkoli po prodeji vlastní nemovitosti se octnout na neregulovaném trhu s drahými nemovitostmi a nájmem. Věc konkretizuji například v tomto článku, kde mj. kritizuji různé propagandistické pseudovýzkumy, které nafukují „střední třídu“ a ignorují určující vlastníky. Pro ochotné se vzdělávat o povaze naší společnosti i propagandy a ideologie, která ji má zastírat a omlouvat, se dále nabízí skulinkami oligarchických médií prošlé informace jako zde. Úplným základem v prořezávání džungle českých iluzí a demagogie je pochopení hodnoty „průměrné mzdy“, včetně toho, jaký vliv měla na tzv. reálnou kupní sílu inflace, jejíž vývoj už nemá tak příkrou tendenci vzhůru, ale rozhodně nebyl anulován!
Zavřel vás snad někdo?
Kolik znáte ve svém okolí bezdomovců? A myslíte, že se jím můžete stát sami? Nebo pracujete, k tomu ještě brigádničíte, ale přesto se děsíte jakéhokoli nečekaného výdaje? Nebo to momentálně tak nemáte - a je vám spíše jedno, jak velký počet lidí je v reálně nesvobodné a vysoce stresující situaci?
Minulý režim v jedné fázi popravoval a zavíral odpůrce, v další už „jen“ zavíral. Ten současný v Česku ještě takovéto metody vládnutí nevyvinul (některé „demokracie“ a naši dobří, až fanaticky hájení, spojenci takovéto metody již vyvinuli, třeba směrem „ven“ a nikoli zatím dovnitř svých společností).
Zbytky formální demokracie jsou mocným spojencem současné nadvlády (aby nevznikla pochybnost: jejich odstranění by bylo ještě o něco horším stavem). Pokud máte formální svobodu slova, avšak drtivá většina médií je vlastněna oligarchy a obsazena buď horlivě přičinlivými nebo alespoň dostatečně zastrašenými novináři a tento vliv přechází i do médií tzv. veřejnoprávních, tak se právě na tu formální „svobodu slova“ a absenci cenzury můžete vymlouvat.
Rozhodně nyní, jakož i v minulém režimu, probíhá profesní likvidace, šikana v práci. Zeptejte se lidí, kteří se pokoušejí angažovat v odborech - nebo občasných kritických hlasů v médiích, těch oligarchických i tzv. veřejnoprávních (takových, které jen nekopou za jiný odstín pravicové moci). Vedle toho si uvědomte: kolik „demokracie“ panuje ve vašem zaměstnání a v zaměstnání drtivé většiny lidí? Většina lidí je v ostře podřízeném postavení, s vachrlatými (a např. současnou pětikoalicí bohatých dále rozřeďovanými) právy, to vše doprovází časté či každodenní ponižující zacházení. Můžete začít pátrat, jakého procenta lidí v naší „demokratické“ společnosti se to týká.
Co to vlastně je ten kariérismus?
Za minulého se časem tak vyostřila jeho přežitost, respektive překonatelnost něčím lepším, postavení země bylo natolik vazalské a reálné zájmy privilegovaných vykonavatelů tak průhledné, že mu veřejnou podporu propůjčovali stále stupidnější a otrlejší (placení) propagandisté. V jaké fázi současného režimu podle vás nyní jsme?
Vůbec nepochybuji o tom, že za tyto řádky budu mnohými „spolehlivými občany“ označen za „bolševika“ a podobně. I v minulém režimu fungovalo toto opičení se po mocnějších, lísání k nim, přebírání jejich slogánků, odsudků nepřátel apod. A potom samozřejmě také běžná úpadková lidská stádnost.
Nelze tvrdit, že mechanismy této režimní konformity fungují dnes stejně jako za minulého režimu. Některé způsoby trestání a odměňování se odlišují, ale především mnohem více společností prostupuje princip konkurence (těch dole mezi sebou), tržní směnitelnost jakékoli blbosti a škodlivosti, která je internalizována až do morku kostí. A neexistuje jedno formální centrum moci v podobě „vládnoucí strany“, nýbrž mnohost mocenských center - která však směrem zeshora nakonec jednají velmi podobně a dokáží kooperovat. Takže je dost jedno, zda je to jakoby „Bidenova parta“ nebo Trumpova, Fialova, či Babišova. Skutečně určující vlastníci nad nimi si částečně mohou konkurovat, ale směrem dolů vykonávají v podstatě tu stejnou nadvládu. Mocným spojencem současného režimu (u nás i jinde) je také jalový souboj mezi „liberálními ochránci“ před jinou verzí té samé moci, která však třeba více apeluje na lidovou zlost a touhu po pomstě. Některá témata z těchto „kuklturních válek“, jako třeba zákaz potratů, mají podstatný dopad na život lidí. Ale stále se do značné míry jedná o žabo-myší válku o mocensky a sociálně méně podstatná témata a o metodu „hodného a zlého policajta“.
A přece každý - včetně těch, kteří jsou nyní fanoušci týmu A, nebo B - najde spoustu snaživých roztleskávačů, otrlých šplhačů vzhůru, placených i neplacených demagogů, zastíračů reálného stavu. Jsou jich plná média, plné řady „expertů“, plné „poradní orgány“ v čase vyhlášených krizí, „ohrožení“ apod. Přivazují si emociálně své spojence z řad podřízených, kteří se (z pocitu ohrožení) možná taky vidí raději lézt nahoru všemožnými metodami, aby nebyli zaplaveni různými sociálními pohromami.
Je na zbytku poddaného obyvatelstva, aby předložilo ještě podrobnější popisy společenské reality a popsalo také, jak vzniká současné podržtaškovství, konformita, zbabělost. A naznačilo, jak by to do budoucna mohlo být jinak.
