Článek
Když chceme vědět, kdo má v naší společnosti jakou moc, je namístě prozkoumat toky peněz a objemy majetku. Kdo vlastní většinu médií v Česku? Kdo je největším sponzorem politických stran a například prezidentských kandidátů? Kdo nejvíce vydělává na současné vládní politice a bude pravděpodobně vydělávat do budoucna? Jak si materiálně přilepšili představitelé vládních a regionálně vládnoucích stran a širší členstvo?
Tyto otázky jsou prakticky „zakázané“. Respektive ne přímo, ale jako by byly. Nebo je snad vídáte položené a zodpovězené v českých většinově oligarchizovaných médiích?
Styčné body obou vlád
Můžeme začít tím povrchnějším, a to je personální složení. Jakýsi prof. Fiala se stal v květnu 2012 ministrem školství po nechvalně známém Josefu Dobešovi, který prosazoval zavedení školného na vysokých školách, proti čemuž se zvedla vlna odporu. Jeho údajně blízký spojenec z ODS, Pavel Blažek, jehož vyhození požaduje dokonce Milion chvilek pro demokracii (o nichž bude ještě řeč), nastoupil o měsíc později na post ministra spravedlnosti. Ministerských postů si moc neužili, protože vláda Petra Nečase z ODS podala po „kauze Nagyová“ demisi a skončila 10. července 2013.
Před Blažkem byl ministrem spravedlnosti nějaký Jiří Pospíšil, tehdy ještě za ODS, dnes za TOP 09. Není sice již ministrem, zato alespoň náměstkem pražského primátora a pro jistotu má ještě post europoslance. Na ten bude prý možná kandidovat i Miroslav Kalousek, aktuálně vykonávající jakési úkoly v dozorčí radě VZP, který byl v Nečasově vládě ministrem financí a ještě o něm bude řeč. Ministrem financí je nyní Zbyněk Stanjura, jenž se v Nečasově vládě ohřál pouze půl roku od 12. prosince 2012– coby ministr dopravy. Tehdy mu na tomto postu předcházel jistý Vít Bárta ze strany „Věci veřejné“. Pamatujete si jména, stranu a osoby?
Vedle Věcí veřejných a ODS uzavírala trojici vládních stran TOP 09. A v té se skrývá vlastně ještě strana čtvrtá. Vzpomenete si na přídomek „s podporou Starostů“, který používala TOP 09? Tak to byl nynější, posléze osamostatněný STAN. Z něho vzešel například ministr kultury Jiří Besser, který zatajil majetek nikoli na Kypru, nýbrž na Floridě. A ještě jednu stranu musíme vzpomenout: LIDEM, odštěpek z Věcí veřejných. Prý to nebyl třetí ani sedmý pád od slova „lidé“ a „lid“, znamenat to mělo„liberální demokraté“. Rok po konci Nečasovy vlády se však transformovali na stranu „VIZE 2014“. Pak začíná přituhovat a o rok nato se strana jmenuje „Řád národa“, hlásí se k „nové pravici“, což je souhrnný název pro proud plynule přecházející do neofašismu, aby zatím jako poslední vytvořila v roce 2019 název „Strana konzervativní pravice – Řád národa (zkratka SKP – ŘN)“. I strana Věci veřejné dostala do začátku Nečasovy vlády v roce 2010 penízky, konkrétně 6 milionů, od oligarchy Bakaly, jenž v roce 2008 nakoupil vydavatelství Economia, pod nímž funguje např. Respekt, Hospodářské noviny, Aktuálně.cz aj. Pan oligarcha také poslal údajně 7,5 milionu straně TOP 09 a 15 milionů ODS. Potom ještě dva a půl milionu pro pana Schwarzenberga kandidujícího na prezidenta.
No, osobních propojení se najde ještě více (kdo má čas, může prozkoumat jmenování na placené posty do různých „dozorčích rad“, do firem profitujících z tehdejší i dnešní vládní politiky, médií atd.). Ale co se pokusit trochu abstrahovat a zaměřit se na systém vládnutí a mocenskou strukturu, v jejímž rámci se „politika“ v užším slova smyslu odehrává?
Protože potom zde máme skutečné vymezení „hracího pole“, to jest objektivní ekonomické vztahy a principy fungování nadvlády a podřízenosti ve společnosti, čili moci. U ekonomickým vztahů je klíčové celkové bohatství společnosti (krátkodobější ukazatele jako HDP a různé modifikace těchto výpočtů, v dlouhodobém horizontu celková souhrnná hodnota soukromých a veřejných majetků). V extrémní stručnosti sem zavádíme tento rámec a optiku, abychom vytvořili prostor například pro mezinárodní srovnání Česka s jinými zeměmi. Takto se například dozvíme, že Česko se nyní nachází v žebříčcích společenského bohatství přepočteného na obyvatele velmi blízko Španělska. Co se však hrubé mediánové (tedy „prostřední“) mzdy týče, je to ve Španělsku aktuálně v přepočtu zhruba 44 tisíc Kč, v Česku 37 tisíc. V případě Itálie nacházející se v HDP na hlavu jen málo před ČR, je to rovněž 44 tisíc Kč hrubého (pro průměrnou mzdu jsou tato současná čísla: CZ – 43 tis. Kč, ESP – 56 tis. Kč, ITA – 58 tis. Kč; výše je orientační, některé údaje jsou od sebe vzdáleny rok).Též ČR dosahuje 77 % HDP na hlavu oproti Německu, ale jen 43% co do mediánové mzdy (v případě průměrné je to 41 %).
Druhá námi vymezená sféra moci a společenské nadvlády je vlastně otázka sociologická, neoddělená od té ekonomické. Zcela neopomenutelné pro realistický obraz společnosti je zde, jak vypadá její úplný vrchol (tedy lidé s nejvyššími majetky a mocí) a stejně tak její úplné „dno“. V závislosti na publikovaných datech (v Česku je situace tristní) lze potom zkonstruovat majetkovou křivku celé společnosti. I toto je ale patřičné obohatit o další faktory: jaké služby poskytuje stát a jaké jsou privatizované? Jak silnou vyjednávací a nakolik institucionalizovanou pozici mají odbory? Jak silný je sektor neoligarchických a veřejnoprávních médií? Jaké jsou politické a kulturní tradice co do rovnostářství či naopak útlaku a podřízenosti?
Kdo vydělá na současné vládě hodně, kdo méně, kdo nic a kdo prodělá
Ovšem, naše otázky si klademe v situaci, kdy podle průzkumů vyšlo najevo, že Fialova vláda se nepopularitou blíží Nečasově. V naší pseudodemokratické společnosti jde především o peníze, respektive o majetek a moc z něj vycházející. V několika rozhovorech s lidmi jsem vyjádřil přesvědčení, že současná vláda „demokratů“, od ódéesáků s dredy po ty bez, vláda Petra Fialy vládne v nejlepších případech pro 5 % nejmajetnějšího obyvatelstva, mnohdy pouze pro 1 % nejbohatších a často pro oligarchický zlomek tohoto jednoho procenta.
Spíše zábavní komentátor Stanislav Biler z údajně levicového Alarmu píše o Stanjurovi jako o „nejhorším ministru financí“. Tedy Miroslav Kalousek je podle něj tedy například „lepší“. Biler, který o sobě tvrdí, že je „sociolog“ (a „levicový“), by vůbec musel vyložit, jaká kritéria používá pro hodnocení české moci. Z hlediska zmiňovaných 5 a méně procent nejmajetnějších občanů a oligarchických vlastníků je Stanjura naopak velmi dobrý ministr. Zeptejte se zbrojařů, vlastníků energofirem, bank, supermarketů atd., již jsou dalece vyvázáni z odvodu daní ze svých tučných až astronomických zisků. Avšak též vlastníkům v průměrně vydělávajících odvětvích a podnicích se daří dobře, navíc jsou zaváděny politické kroky dle jejich potřeb. Týká se to autoprůmyslu, developerů, reklamních manipulátorů, různých „cloudcapitalistů“, ale i majetnějších středních podnikatelů, jimž bylo zrušeno EET a tak dále. A lidé okrádající stát na daních skrze „daňové ráje“? Ti se nemusejí příliš obávat.
A nezapomínejme, že do sféry vysoce nadprůměrně vydělávajících patří sami politici (i „demokraté“ zde šikovně sčítají různé funkce), výše postavení soudci a právníci, privilegovaní žurnalisté - a také privilegovanější zaměstnanci výše zmiňovaných firem a odvětví (např. bývalý předseda ČSSD, Hamáček). Toto jsou také lidé, kteří jsou do značné míry schopni si „kupovat“ volby, manipulovat veřejné mínění ve prospěch svých nadřízených a rozdělovat peníze trochu níže, ale stále velmi dobře situovaným kamarádíčkům od „nadací“ po „poradce a experty“. Pro všechny tyto lidi je ministr Stanjura jednoduše dobrým až výborným ministrem!
No, a ti ostatní? Těch 95 % obyvatelstva (možná je to 90 %)? Je to samozřejmě odstupňované. Někdo si v důsledku politiky současné neoliberálně pravicové vlády přilepší mírně, někdo si alespoň nepohorší. Někdo bude stagnovat. No, a miliony lidí na tom budou hůře. K tomu připočtěte zavádění nových poplatků na léky, snižování důchodů (příprava na jejich privatizaci), zavádění „karenční doby“ (neproplacení prvních tří dní nemoci), stagnaci či snižování různých sociálních dávek, likvidační ceny bydlení, exekuční právo, zvyšování cen státních a městských služeb a mnohé další. Česko není nějaký ostrov na desítkách zemí můžeme vidět, kam takováto politika vede. V některých z těch zemí jsou alespoň sem tam pravdomluvní a přemýšlející sociologové a ekonomové, kteří se nekrčí před oligarchickou mocí. U nás máme Bilera, Prokopa a zhnědlého Kellera - nebo někoho lepšího? (Určitý příspěvek k popisu reality lze najít například u P. Velemana.) Právě tato tma a mlha co do skutečné povahy české reality je velmi významným faktorem zdejší moci. A tím se dostáváme k další kapitolce.
Kdo má škváru a kdo pocit škváry
Probíral jsem jednou s kamarádem, jak realistické mínění mají o sobě samých různí lidé a vrstvy v Česku a podle čeho se rozhodují u voleb. Rozebírali jsme to samozřejmě v souvislosti s nynější vládou neoliberálně pravicových stran (a „opozicí“ totožného ražení), ale vracíme se tak nakonec i k onomu Nečasovi. Byl to ten samý kamarád, jehož geniální diagnostiku STANu coby „takové té pravice, kterou spíš nevolí vyhazovači“ cituji ve starším textu. Vypíchl podle mě ještě jednu podstatnou věc: rozdíl mezi částmi „středních vrstev“ (uvažujme zhruba 40 % obyvatelstva od 50. do 90. percentilu majetku, čili začínající ještě pod průměrnou mzdou a končící na hranici výrazně nadprůměrných mezd a majetků), z nichž mnozí právě s těmi nižšími příjmy (mezi mediánem a průměrem, někdy níže) budou spolehlivě volit pravicové strany, ačkoli ty jednají proti jejich zájmům (výše uvedené a další případy komercionalizace a degradace veřejných služeb, na něž jsou tito lidé odkázáni a jimi podmiňováni). Onen kamarád jako jeden z hlavních subjektivních faktorů jmenoval pocit „majetku“. Jde o to, že dost podstatné procento obyvatel zatím vlastní nějakou nemovitost - což je často ta, v níž bydlí, nebo zahrádka či chata.
Právě tento alespoň drobný majetek dává lidem pocit, že jsou „zajištěni“, resp. pojištěni, popřípadě že vlastně také patří k těm „úspěšným“, „nezávislým“ atd., ačkoli jejich příjmy stagnují a tito lidé sami nemovitost obývají, takže ji maximálně mohou prodat a peníze na údržbu vhazovat do kapes rentiérů, jimž budou platit nájem. Úvahou a vzděláváním by mohli dojít k realistickému uchopení své situace, ale pod tíhou životního stresu, pravicové indoktrinace a pyramidového schématu „naděje“ si možná myslí, že sami budou rentiéry. Zde je široké a velice významné pole současné ideologie, kterému se věnuji prakticky v každém druhém článku, takže na něj zde pouze poukáži a připojím odkaz na přednášku prof. Kellera z roku 2009, který se zabýval příbuznými otázkami.
Takže, kdo je horší?
Záleží na tom, jak dlouho bude Fialova neoliberální vláda vládnout. Například ve Francii se nadvláda podobného střihu setkává s dost podstatným lidovým odporem (o kterém se u nás informuje stejně málo jako o všem podstatném). Záleží na tom, zda například posílí odborové hnutí, které je (může být) v situaci absence jakékoli parlamentní opozice proti pravicové moci jedním z faktorů levicových a demokratizačních pokusů v naší oligarchizované společnosti s demokratickou fasádou.
Nezapomínejme, že proti Nečasově vládě se poměrně v hojném počtu demonstrovalo. A to jak souhrnně, tak proti dílčím opatřením, jako byly například pokusy o zavedení školného, variaci na nucené práce v podobě návrhů ministra Drábka za TOP 09 aj. V některém z následujících textů se rovněž budu věnovat otázce, jakou strategii zvolí oligarchie a pravicoví političtí kariéristé do budoucna. V této souvislosti se také blíže podívám na roli, jakou sehrává „nejlevější“ část Fialovy neoliberální vlády, Piráti, a také aspirující „opoziční“ strany.
