Článek
V naší oligarchicky řízené společnosti s demokratickou fasádou se opět demonstruje – tentokrát „noblesně“. Patřičně devótní zástupci ujišťují v oligarchických médiích, že protest není protivládní. Ale stejně jsou to provokující „dezoláti“, ne? Kdyby nebyli neschopní, mohli již dávno vlastnit energetickou, zbrojní nebo finanční firmu a dosahovat opět zvýšených zisků, které se noblesně vyhnou zdanění.
Před deseti lety se mé studium germanistiky na FF UK protnulo s takzvaným „Týdnem neklidu“. Kdo si tehdejší události připomene, narazí na podstatný kontext: bylo to v letech bezprostředně po vypuknutí, respektive zostření ekonomické krize z roku 2008, za vlády velmi podobných lidí, jací si dnes říkají „demokraté“. Slyšeli jste o plánech na privatizaci důchodů? Tak ta se chystala již tehdy. O nutnosti boje s apokalyptickým zadlužením (které je stále pod evropským průměrem)? O naprosté nezbytnosti ořezávat stát, šetřit na jeho zaměstnancích a službách? Tak tato melodie zněla již tehdy. A ministra Dobeše vystřídal nějaký prof. Fiala…
S levicovými studenty jsme se tehdy podíleli na organizování demonstrací, distribuci tiskovin vysvětlujících záměry vlády v kontextu dalších „reforem“. Rozebírali jsme věc z hlediska zájmu vlastníků na podvyživení státu a získání dalších příležitostí k zisku skrze privatizace, jakož i snah pravicových formovatelů společnosti k její lepší ovladatelnosti a větší povolnosti vůči nadvládě vlastnické třídy. Nezapomenu na prapodivně prkennou atmosféru setkání studentů germanistiky s některými pedagogy, jejichž zástupce nám závažným tónem sdělil, že nám dovoluje se účastnit protestu. Řada spolužáků tehdy volno využila patrně k lovení Pokémonů či něčemu podobnému, někteří se ale účastnili množství místy výborných akcí v rámci Týdne neklidu. Na jedné debatě s Petrem Uhlem se probíraly zkušenosti se studenskými protesty v šedesátémosmém u nás a na Západě, popisovaly se principy následné normalizace, srovnávalo s aktuálním děním. V rozpravě ve studentském klubu K4 v Celetné se také probralo, kdo všechno se účastní Týdne neklidu (k mému pozitivnímu překvapení se připojili třeba „hnojaři“ z ČZU), přičemž se muselo konstatovat, že u studentů a pedagogů VŠE mnoho odezvy není. „To je jasné, oni chtějí klid na studium,“ zareagoval tehdy s parafrází normalizačního hesla Petr Uhl. Dnes by se řeklo „řád a klid“. Samozřejmě bylo již tehdy zdrcující vidět typickou českou konformitu a skutečnou idiocii (dle původního řeckého významu) ohledně veřejných statků a veřejného života. Ale podstatné množství lidí se tehdy také velmi živě bavilo o tom, k čemu mohou být vysoké školy, alespoň pár lidí se pokusilo analyticky i v praxi najít styčné body (a že jich je!) s životní situací jiných „prekarizovaných“ poddaných klidně v manuálních zaměstnaních…
A co vidíme dnes?
Dnes je teprve první ohlášený den protestů. Ale přeci každý minimálně poctivý a přemýšlející člověk dokáže ty dotyčné fráze - neonormalizační zaklínadla - vytáhnout z mysli svých spoluobčanů a bohužel i z té své! Žijeme v „těžké době“ (dle zisků ČEZu, bank, zbrojařů, velkých vlastníků v IT, potravinářství atd. se tak nezdá). Máme vládu „demokratů“ po samotném ztělesnění „Zla“, Babišovi. Heroicky se obětují i důchodci! Ministr Rakušan si možná nerozšíří o další patro svůj domek! Jinde lidé umírají ve válce a vás zajímá vlastní plat?!
Komičnost, trapnost – a nehoráznost! A astronomické zisky pro úzkou vrstvičku, respektive třídu lidí a některé jejich poskoky. Dnešní „noblesní“ protestující však píší ve svém prohlášení, že se již „české společnosti podařilo napravit nedůstojné postavení učitelů na základních a středních školách“ – což samozřejmě není tak docela pravda. A naopak je zde ústup od slibů současné koalice.Akce v rámci Hodiny pravdy se konají v několika městech. V Praze dokonce protestující (ne proti vládě!, jak zdůraznil pan Baierl) dojdou až k soše T. G. Masaryka na Pražském hradě. Na, da schau her! (Náhlásí-li správně nástup, jistě za nimi prezident řádu a klidu sejde i do Podhradí.)
Konkrétní paměť moci
Starý dobrý Goethe vyprávěl historku o tom, kterak během přednášky filosofa Fichteho rotříštil okno učebny kámen, což Goethe komentoval slovy, že to byla pro pana Fichteho velmi nemilá příležitost, jak se dozvědět o realitě vnějšího světa.
Zdá se, že žijeme v beznadějně praktickém světě. Nevztahujeme se k idejím jen dle své libosti v jeskyni, kámen letící skrz okno do naší zadumané komůrky si zpravidla vynutí naši pozornost. Velmi „nenoblesním“ způsobem, ovšemže. Protesty akademiků proti – osudu, ne vládě! - mají navíc ještě zajímavý intelektuální rozměr (Jak vlastně protestující chápou širší souvislosti? Jak vzdělanci pojímají sami sebe vůči těm, kteří vládnou?), ale jinak je to prostě protest. A tedy i součást mocenského boje. Ten může mít různé podoby, prostředky a účinnost.
A nic se neděje ve vzduchoprázdnu. Téměř každý protestující v ČR, který přímo nejásá pro vlastnickou třídu, pozná, zač je toho loket mediální moci – toho času s drtivou převahou oligarchie. Bohatí vlastníci, kteří si platí politické strany, také v Česku kontrolují média. Takže nějakou událost (i třeba „noblesní“ protest) je možné očernit, nebo alespoň překroutit – anebo prostě smlčet.
Existuje také historická paměť mocenských střetů. A buďte si jisti, že vládnoucí třída a její političtí i mediální vykonavatelé se mnohdy dokážou poučit z minulých konfliktů. (Vše závisí na tom, zda toho budou schopni i neprivilegovaní.) Jde o použití jiných výrazů pro ty samé (podlé) věci, taktiku rozehrávání jedné skupiny proti druhé (generace proti generaci, učitelé základního školství proti těm vysokoškolským, soukromí zaměstnanci proti státním; části vládnoucí třídy sáhnou třeba i ke štvaní jedné národnosti proti druhé).
Jde tedy o konkrétní mocenskou paměť. To znamená vytvořit fakta, precedent, mocenskou výstrahu. Když je protest dostatečně hlučný, viditelný, dobře organizovaný a promyšlený, vládnoucí třída si již třeba v budoucnu nedovolí jít v dané záležitosti proti neprivilegovaným – samozřejmě v jiných oblastech ano. Otevřené hlavy, u nichž ještě nebyl zcela dokonán proces vymytí, se mohou odhodlat přiblížit například k tomuto levicovému intelektuálovi, G. Standingovi, který je spoluautorem pojmu prekariát, do něhož patří i většina dnešních „noblesních“ demonstrujících.
To byla má půlhodinka pravdy. Pokud se budou protestující trochu snažit, připojím se k nim.
