Článek
Na předvolební vymývání mozků měla být tentokrát v „baště demokracie a svobody“ utracena suma přesahující 16 miliard dolarů (372 miliard Kč), což opět překonalo předchozí rekordy. (Zde hovoříme o „přímých“ penězích na kampaň. Mnohé se stejně jako u nás děje přes propagandu ve spřátelených médiích, skrze „think tanky“, „neziskové organizace“ apod., což stojí další peníze.)
Největším individuálním oligarchickým dárcem za roky 2023-24 je Timothy Mellon, který poslal Republikánské straně (tedy i na Trumpovu kampaň) dohromady téměř 200 miliónů dolarů. V rámci „volebního cyklu“ prezidentských voleb (započatého loni na jaře) se mezi velkými dárci objevují například manželé Uihleinovi vlastnící byznys lodní přepravy, kteří poslali přes 100 miliónů dolarů republikánům. Mezi sponzory demokratů a tedy Harrisové figurují oligarchové Bloomberg či Bill Gates, který údajně chce zvýšit daně nejbohatším vlastníkům (avšak ne do takové míry, kde byly v USA ještě v 70. letech). Mezi dvacítkou největších individuálních oligarchických sponzorů je také Stephen Schwarzman z doslova světově dominující finanční společnosti Blackstone s příspěvkem 40 miliónů dolarů pro Trumpa. Známá je podpora od Elona Muska vlastnícího mimo jiné sociální síť X (dříve Twitter).
Ačkoli prvním příčkám vévodí republikánští dárci, šel větší součet plateb na konto kampaně Harrisové, a to s výrazným rozdílem 62 ku 34 % (zbytek kandidáti jiných stran). V amerických volbách (prezidentských i kongresových) existuje velmi vysoká korelace (shoda) mezi objemem peněz utraceným za kampaň a pravděpodobností vítězství.
Hlavní hodnoty: zisky, válka, imperialismus
Stejně jako v naší „demokracii“ zjistí člověk u našich imperiálních nadřízených z USA, že oligarchičtí dárci té či oné strany nejsou žádní hodní „filantropové“ (lidumilové), nýbrž lidé pracující na pojištění svých privilegií na úkor druhých a na zvyšování svých zisků - což v případě těch největších vlastníků a jejich skupin vyžaduje celostní a globální rozvahu. (Jistě se vždy najde nějaká nepatrná výjimka v podobě lidí rozdávajících své jmění chudým, či extrémních fanatiků, kteří například výrazně nadřazují své náboženství pragmatickým radám placených poradců.)
Mezi největšími sponzorujícími skupinami najde člověk firmu zděděnou příbuznými po sponzoru izraelské ultrapravicové politiky, Sheldonu Adelsonovi (jeho žena Miriam také figuruje mezi největšími individuálními sponzory). Mezi takzvanými „PACs“ (political action committees - výbory politické akce) objevíte sdružení obchodníků s nemovitostmi darující vysoké (a podobné) sumy oběma stranám. Nahoře také figuruje AIPAC prosazující ultrapravicově-sionistický vliv v americké politice, jenž dal demokratům o třetinu více peněz nežli republikánům (přičemž kampaň Harrisové, respektive demokratů se rozhodně přizpůsobuje dobře známým diskreditačním kampaním této lobby; viz předposlední odkaz v izraelském Ha'aretzu, jednom z mála větších izraelských médií, které nezkoupil výše zmíněný pan Adelson). Dále samozřejmě najdete velmi podstatný vliv zbrojařů (včetně propagování amerického výdobytku, který stále více proniká k nám: držení zbraní mezi běžným obyvatelstvem), bankéřů, profitérů ze zdravotnického systému nebo také vězeňství.
Na stránce Open Secrets (citované již dříve) také najdete zajímavé součty sponzorských plateb dle jednotlivých odvětví ekonomiky. Takže například firmy „obranného (tedy zbrojního) průmyslu“ dvojnásobně upřednostňují Kamalu Harrisovou v poměru údajně 2,4 miliónů dolarů oproti 1 miliónu (téměř jistě se zde jedná o podhodnocená čísla, kdy zbrojní průmysl a jeho vlastníci byli přeřazeni do jiných kategorií, které se tváří „nevojensky“). Zástupci „finančnictví/pojišťovnictví/obchodu s nemovitostmi“ zase mají dvojnásobně upřednostňovat Trumpa s 235 oproti 117 miliónům. Vlastníci byznysu v oblasti „energetiky/přírodních zdrojů“ by potom výrazně preferovali Trumpa v poměru 31 ku 5 miliónům dolarů. (Podle celkových součtů uváděných výše však sponzoring Harrisové výrazně převyšuje sponzoring Trumpa a jak naznačuji zde v poznámkách, sponzoring podle odvětví a jeho skutečnou výši je ještě potřeba podrobit kritické analýze.)
USA jsou v lecčem extrémním zástupcem oligarchizace a komercializace života společnosti, ale mnohé zcela příbuzné jevy najdeme i u nás. Placení američtí propagandisté, bohatší a hloupější lidé samozřejmě podobně jako ti naši mluví o různých „hodnotách“, „demokracii“, „svobodě“, případně „bohu“, ale lze dost dobře doložit, podle čeho se USA (a Česko) točí.
Jak jsou vymývány mozky Američanů a kde hrozí poskytnutí pravdivějšího obrazu i českým zájemcům
Pro realitu nadvlády v americké společnosti je klíčové to, že se směrem dovnitř formálně jedná o „demokracii“ a směrem ven o stále jasně světově dominující imperiální mocnost - jejíž aktivity prokazatelně nespočívají ve světové podpoře demokracie. Americké impérium má na 800 vojenských základen v 80 zemích. Skrze rozšiřující se NATO podstatně ovládá Evropu. Na armádu vydává více nežli 10 následujících zemí dohromady.
Ke zcela klíčovým charakteristikám našich imperiálních nadřízených v „baště svobody a demokracie“ patří i extrémně nerovné rozdělení bohatství. Tyto charakteristiky jsou klíčové pro fungování americké společnosti a její ovládání. Jednu z nejucelenějších studií médiální moci a indoktrinace amerického obyvatelstva provedli Noam Chomsky a Edward Hermann v knize Manufacturing Consent („Výroba souhlasu“, česká recenze, doprovodné video v české verzi ).
Chomsky s Hermannem detailně, na konkrétních testovacích případech (Vietnam, Jižní Amerika v 80. letech aj.) dokládájí, jak masivní je propaganda ve formálně „svobodné“ společnosti a jaká je přilnavost k moci a „pluralita“ (šíře názorů) v takzvaných „seriózních médiích“. Primárně se zabývají tzv. liberálními médii, která se staví jako ta „progresivní“ oproti ostaním pravicovým médiím. Kvůli úspoře místa zde již jen krátce poukažme na novější testovací případy, které mohou čtenáři studovat: chování amerických (i českých) médií v době chystané a uskutečněné americké invaze do Iráku (což rozebírám zde) a ještě nověji: Ukrajina, Palestina a „čínská hrozba“.
Situaci v českých médiích okolo prezidentské volby nastiňuji a částečně cituji v předešlém článku. Přinejlepším jsou v českých „progresivních“ médiích (kterým je také přispíváno z oligarchických peněz) citováni lidé jako George Monbiot, jemuž je dovoleno (narozdíl od mnoha solidněji levicových hlasů) publikovat v „levicově liberálním“ (to jest velmi konformním s pravicovou mocí) Guardianu. Takže Deník Referendum například překládá jeho předvole výzvu k „Neubližujte si zvolením Trumpa“. Vhled do fungování mašinerie amerických voleb je v českém jazyce alespoň zčásti zprostředkován maximálně v Bristkých listech a v časopise Argument!.
Rozsáhlou nevzdělanost - či zbabělost - i v „levicově-opozičních“ či „progresivních“ médiích v Česku je možné kompenzovat z řady vysoce kvalitních a zajímavých amerických zdrojů. V dnešní době jsou automatické překladače schopné solidně zprostředkovat obsah i u videí a čeští zájemci se tedy mohou seznámit například s legendárním médiem Democracy Now! fungujícím již 25 let, v jehož popředí stojí Amy Goodmanová (její zajímavý životopis). Vysoce vzdělanou a odvážnou postavou je Chris Hedges, který v minulosti působil v New York Times, odkud byl vyhozen za svou kritiku invaze do Iráku s vylhanými záminkami a masivním válečným vražděním. Dnes provozuje vlastní youtubový kanál, v minulosti působil spolu s dalšími na Real News Network - zde například zájemci mohou shlédnout rozhovor reportéra Paula Jaye s penzionovaným důstojníkem Wilkersonem, který dává podstatně nahlédnou do fungování americké moci a silné závislosti na vyvolávání válečných konfliktů.
Dnes je Larry Wilkerson častým hostem u „soudce Napolitana“. Jmenovec tohoto pozoruhodného kanálu na YouTube sice používá libertariánské logo a zaštiťuje se „americkým patriotismem“, ale zve řadu fascinujících hostů, z nichž mnozí provádějí z velké části zcela levicovou kritiku amerického establišmentu, jeho fungování a ideologie. Sem patří i profesoři Jeffrey Sachs a John Mearsheimer, kteří rozebírají vnitřnosti amerického angažmá proti Rusku na Ukrajině (kde prý jde o „demokracii“, což u nás papouškuje i značná část „levice“; nebo ze strachu vůbec nemluví a snad se ani raději nevzdělává a nemyslí). Oba jmenovaní jsou zároveň rozhodnými kritiky americké podpory pro Izrael a jasně označili konání Izraele s americkou (i českou) pomocí za „genocidu“ (s čímž se opět zdráhá vystoupit drtivá většina české „levice“, nemluvě o tzv. liberálech).
V četných půlhodinových rozhovorech se zde objevuje také například bývalý britský diplomat Alastair Crook, který má rozsáhlé znalosti o Blízkém východě a s diváky také sdílí řadu poznatků o skutečném fungování nadvlády v našem „demokratickém“ bloku. Tedy spousta lidí, kteří nejsou žádní levicové aktivisté - a třeba se ani za levičáky neoznačují. Ale i takoví jsou zváni. Například novinář a antisionistický aktivista Max Blumenthal, který jinak s Aaronem Mathé provozuje pozoruhodnou platformu Grayzone, jejíž jiný novinář, Jeremy Loffredo, byl nedávno vězněm a ponižován v Izraeli kvůli reportážím o následcích íránského útoku na vojenské cíle.
Zde lze telegraficky uvést dalších pár poučných zdrojů, které mj. výše zmíněné osobnosti často zvou. Katie Halperová provozuje kritickou a satirickou platformu sledující také vliv izraelské lobby nazvanou Useful Idiots. K americkým volbám vydal tým okolí ní „depresivní díl“. Podobné zaměření (bez výraznějšího satirického prvku) mají BreakThrough News, kam je v poslední době zvána řada palestinských a arabských hlasů a prostor je také věnován zajímavým kandidátům „třetích stran“ mimo dvě establišmentové. Poukázat lze ještě na velmi kvalitní a přehledné analýzy jasně levicového Bena Nortona nebo na investigativního novináře a komentátora Glenna Greenwalda.
Leccos podstatného k americké moci zazní i na anglickojazyčných médiích z jiných zemí. Novara Media poskytují komentáře k dění k domovské Británii i USA, pořižují rozhovory s takovými lidmi, jako je například izraelský disidentský historik Ilan Pappé (který byl nedávno v Praze a jemuž vyšla česky kniha). Matt Kennard je fascinující mladý novinář a teoretik, který dříve pracoval pro Financial Times. Ještě odbornější pohled - ale často přístupně popularizovaný - mohou čtenáři najít u levicového ekonoma Richarda Wolffa a celé jeho socialistické platformy Democracy at Work. Řada arabsko-amerických a muslimských hlasů zaznívá na vysoce kvalitním kanálu Middle East Eye.
Krátké zamyšlení o Trumpovi nakonec
V předešlém článku jsem Trumpa nastínil jako zcela odpudivého a potenciálně nebezpečného člověka, ale zároveň jako někoho, kdo by mohl do fasády americké moci udělat (svou narcistní impulzivitou) pár trhlin a jehož funkční období by za sebou mohlo zanechat méně mrtvých z válečných konfliktů nežli establišmentem absolutně zpracovaná kariéristka Kamala Harrisová. (Ačkoli souhlasím s tím, co je výlučně omíláno, že ultrakonzervativní a fašizující politika lidí z Trumpovi party ohrožuje americké ženy, migranty atd.)
Hlavní rival amerického imperialismu je samozřejmě Čína. Trump během svého minulého funkčního období začal s politikou zvyšování cel a obchodních bariér - ale Bidenova administrativa je všechny ponechala a dokonce prohloubila! Podoba vztahu a obchodu s Čínou je klíčovým problémem, který mezi americkými vládnoucími skupinami nemá jen jedno řešení.
Je adekvátní chápat prezidenty (i jiné politické zástupce) jako vehikly, tedy prostředky realizování různých zájmů. Zde zcela dominuje vlastnická třída (s oligarchickým vrcholem), která ale není zcela jednotná. S více či méně plynulými hranicemi je rozdělena na různé zájmové skupiny (srov. výše popisované preference jednotlivých sektorů ekonomiky pro různé kandidáty), které na druhou stranu mohou mít i společné zájmy. Mainstreamovým je (donedávna byl) v americkém establišmentu hlas, který hájil kompromis s Ruskem a soustředění na čínského rivala.
V konkurenci s tím se nacházejí zájmy zbrojařů, kteří vydělávají na každém dalším konfliktu, dále třeba agrooligarchie skupující půdu na Ukrajině apod. Vyvolávání, respektive vyostřování nové „studené války“ s Čínou také není v zájmu všech sektorů americké moci. Přes své předchozí vyostření obchodní války s Čínou by se Trump - pod tlakem jeho sponzorů - mohl stát tím „umírněným“ v otázce konfrontace s Čínou (i jinde). Tomu by napovídala finanční podpora od oligarchů, jejichž byznysu škodí obchodní válka s Čínou, jako finanční a realitní magnát Jeff Yass z firmy Susquehanna Group nebo Elon Musk, jehož Tesla dostavila v roce 2019 „gigatovárnu“ v Šanghaji a který je zván vysokými představiteli Číny k jednání.
Volba mezi Harrisovou a Trumpem je volbou mezi dvěma obrovskými „zly“, kdy lze velmi těžko najít to „menší“. Je to srovnatelné s volbou mezi vypíchnutím levého, či pravého oka. Při rozhodování nejen o volbě, ale také o postupu proti různým odstínům nepřátelů drtivé většiny obyvatelstva USA a planety je klíčové zvážit ty primární faktory, podle nichž funguje moderní společnost - a americké impérium významně ohrožené konkurencí Číny a „zemí globálního Jihu“ sdružovaných mj. v BRICS -, které jsem se pokusil v tomto textu nastínit. Můj poslední závěr je takový, že by stálo za to riskovat zvolení nepřátel v podobě různých Trumpů, kteří urychlí krizi americké moci a otevřou cestu k demokratizaci a socialistické nápravě světa. A také, že dost možná bude zvolení Harrisové znamenat v součtu větší utrpení a masivnější hory mrtvol nežli zvolení Trumpa.
