Článek
Být poslán na jatka za císaře pána a monarchii s jejími „hodnotami“ (zde má být pomrkáváno k dnešku) a společenskou hierarchií bylo vnímáno jako docela normální věc. Tedy „slušnými lidmi“ vyznávajícími tu správnou loajalitu a hodnoty (mrk-mrk). Lidmi na vyšších pozicích a těmi, kteří na ta jatka (hned) nemuseli.
I tehdy tuze noblesní paničky volaly: „Sláva Ukrajině!“. Tedy pardon: „Heil, nieder mit den Serben!“ volaly.
„Zavádíte nám tady v armádě nějaký demokratismus?!“
Jednoroční dobrovolník Marek, který je vstoupením Jaroslava Haška mezi postavy jeho románu, má četné problémy s těmito ctihodnými autoritami.
Aby také neměl, když je to svobodný levicový duch, který pochopil, jak strašným zločinným svinstvem je jakákoli válka. Leccos také chápe o fungování „slušné společnosti“ a společnosti jako celku.
Záhadami nadále opředený pobyt Haška v Rusku a jeho angažmá na straně bolševiků nemůže být obejito při hodnocení autorova života. Dokresluje značnou šíři jeho duše, přihlédneme-li k jeho rané poezii, peripetiím jeho dětství, jeho vztahu ke zvířeně. V případě Haška jsme u velezajímavého člověka, jemuž to dost dobře myslí. Prochází dějinami tragikomickým způsobem jako jeho prapodivný spasitel Švejk.
Poloprďoch
Dobrý voják přemýšlí, jak by vystihl pitomého důstojníka, který byl v civilu profesorem češtiny, vyznačuje se horlivým lokajstvím k rakouským hodnostářům (jež je směšné i některým ostatním důstojníkům) a šikanující pedanterií vůči podřízenému mužstvu, přičemž opakuje své: „Znáte mě?! Vy mě neznáte, ale až mě poznáte, tak já vás donutím k pláči!“.
Ten poručík se jmenuje Martin Fendrych, nebo tak nějak. Když zrovna nepřekrucuje situaci na frontě, kydá cosi vzletně o „hodnotách, na nichž stojí Rakousko“ (nebo třeba nějaká jiná země). Ještě před válkou se bavíval s panem okresním hejtmanem a měl snad i pocit, že skutečně chápe, o co ve světě běží. Mužstvu pak například otevřeně lže o sestřeleném letounu přiváženém z fronty, že „jsme ho zabrali Rusům“, ačkoli na lafetě si lze přečíst: „Wiener Neustadt“. Švejkovi nakloněná duše, smutný poručík Lukáš, dodá sice v loajalitě ke kolegovi-blbovi, že „dva ruští letci přitom uhořeli“, ale lajtnant se v jeho očích stane ještě nesympatičtějším.
Po jiné peripetii najde Švejk to správné slovo: „Poloprďoch!“. Což si pro sebe zopakuje, aby se ujistil, že je to skutečně přiléhavé.
V Táboře socialismu a v zemi míru
Neděle po Ježíšku byla mrazivě-slunečná a já jsem procházel poli okolo vsi nesoucí pěkný název Nasavrky.
Večer mě v Táboře nechal přisednout ke stolu výletník, který byl plný zážitků z cesty Křížikovou drahou do Bechyně a zpět - kdy jeho vlak vytvářel na namrzlých drátech pantografem blesky jak při mocné bouřce (z čehož mi ukázal náramné video). Bavili jsme se, odkud kdo je, kde byl, co dělá, co by chtěl dělat a tak podobně. A brzy přišla řada na Švejka. Vždyť je to (naštěstí) v Čechách víc než Bible a na Moravě ho také mnozí uznávají.
Že ty podobnosti s dneškem jsou mnohé. A shodli jsme se také na tom, že válka je nejodpornější svinstvo - na němž však někteří báječně vydělávají. Můj kolega chcimír to musel mít v krvi, když pochází z Frýdlantu, kterýžto hezký český název znamená „mírná země“, kdežto já jsem se zkazil až dodatečně.
Neshodli jsme se však plně na tom, kdo je Švejk. Souhlasil jsem sice se svým pětapadesátiletým kolegou, že celý román je často systematicky zkreslován coby pouze humoristický a vypovídající o „čecháčkovství“, ale nesouhlasil jsem, když tvrdil, že „Švejk je docela hajzlík“. Oponoval jsem, že má vlastnosti podobné jako pes, což jsou vlastnosti především dobré.
Je ale pravda, že když Švejk cestuje v arestantském vagóně spolu s jednoročním dobrovolníkem - neboť taková podvratná individua beztak rostou jen pro kriminál - doslova trýzní svého věznitele. Tím je směšně hloupý kaprál, který jim všemožně hrozí, jak jim ještě přihorší, ale oni mu správně oponují, že jeho mozkové závity nejsou s to mnohé urážky vůbec pochopit. Ten kaprál se snad jmenuje Foltýn nebo tak nějak.
Popřáli jsme si s frýdlantským soudruhem vše dobré a já jsem měl ve zbývajícím čase příležitost se též podívat do místního knihnupectví, kde se najde velké množství režimně indoktrinační literatury například od vydavatelství oligarchického Deníku N. Najdete zde i kázání od pátera Laciny, pardon: Halíka, a snad i od nějakých polních kurátů.
Vedle vyznavačů mírného pokroku v mezích zákona a pravicové nadvlády narazíte třeba také na knihy od vydavatelství Alarm - které alespoň vydalo knihu od Ilana Papého o etnickém čištění Palestiny (tam se také krásně realizují naše „hodnoty“). Mimo Alarm zde ale pečlivý čmuchal objeví výbornou knihu Michaela Hausera z roku 2023 nesoucí název Manifest socialistického hnutí vydanou nakladatelstvím Neklid (což jde přímo proti hlavnímu mottu pana prezidenta).
Je zde do kontextu nutnosti levicové ofenzivy pro změnu poměrů ve světě zasazena i klimatická krize, vyznačeny současné hybné rozpory společnosti a krizové až fatální tendence, proti nimž je nutné se organizovat. Kniha je tak dobrá a vážně myšlená, že spousta „progresivních“ pozérů ve zbývajících prý levicových médiích o ní vůbec nemluvila. Co by tomu řekl pan poručík Dub! (Který by to potom ohlásil i hyperburžoazii, což je provizorní termín, který Hauser používá s odkazem na Varufakisovy popisy „technofeudalismu“.)
Ačkoli jsou u nás lidé tradičně velice zbabělí a pohodlní, je naše doba těhotná změnou, protože její křiklavé - řvoucí! - rozpory musejí brzy prasknout. Někde to bylo po té svinské první světové válce lepší, jinde horší. A pak přišla svinská druhá světová.
Teď si představte ty gaunery a blbouny, kteří (nejen) v Česku nyní mocensky dominují, v předvečer třetí světové války.
