Článek
Kamarád, který má doma vylepeného Havla a Masaryka, mi jednou sdělil, že „některé lidi je třeba vést“.
Byl jsem v takovém období svého levičáctví, že jsem ho označil za elitáře či něco podobného. V té době on prohlašoval, že je „tak trochu anarchista“ (a myslím, že stále mu doma viseli Havel s Masarykem). Také spíše fandil Izraeli v době „operace Lité olovo“. Později volil STAN. Jako spousta lidí z české aspirující malobružoazní „elity“, se takzvaně „hledá“ (s obrovitými vnitřními rozpory) a možná už se někde našel.
Ačkoli existují dokonce pohledy a lidé, kteří by chtěli popřít relativně významné rozdíly mezi duševními schopnostmi (výše zmíněný kamarád k nim nepatří), je myslím z nejrůznějších sfér lidského života a z nejrůznějších konců zkoumání doložitelné, že v lidské populaci existuje odstupňovaná inteligence a hloupost. Označení „blbec“, „pitomec“, „idiot“, „hňup“ atd. jsou myslím také produktivní. Nepochybně je věc „komplexní“ (jak napadne každého blbce), existují různé intelektuální schopnosti (a v některých, jako je krátkodobá paměť na určité věci, se dokonce zdají nad lidmi dominovat šimpanzi).
Rozdíly v inteligenci byly již v době lovců a sběračů faktorem rozhodujícím o přežití. U mocensky klíčových rozhodnutí a organizací také rozhoduje výše inteligence. Sebeblbější politici nebo vlastníci firem mohou být doporovozeni stratégy, kteří spolupodmiňují jejich moc. Armáda klasifikuje lidský materiál určený na jatka a vraždění druhých dle toho, zda jsou ti lidé ještě schopni chápat rozkazy, jednat částečně dle vlastních úvah atd.
Avšak zde přichází myslím hvězdná příležitost nás socialistů: zdá se, že největší rozdíly v inteligenci jsou v nejextrémnějším rozpětí tak vzájemně vzdáleny jako „genialita“ a mentální retardace. IQ 150 vs. 50 (s maličkou odchylkou za tyto hodnoty). Zde je mocný argument proti současným nelidským sociálním a mocenským rozdílům.
Zcela nezávislá individua, která se řídí vlastním rozumem?
Budeme-li poctiví, snadno v naší současnosti najdeme lidi na mocenskky extrémně vyvýšených postech, kteří jsou dost blbí (mezi poslanci, senátory, prezidenty, jejich poradci, maželkami, dokonce i mezi „úspěšnými“ podnikateli, oligarchickými vlastníky té či oné generace a party).
Přesto je k těmto lidem v českých médiích přistupováno jako k individualitám nadaným vlastním rozumem. I k jejich všemožným asistentům, poradcům, poskokům, pucflekům a fanouškům. Ačkoli zase při minimální dávce poctivost jsme schopni odhalit sílu „groupthinku“, tedy stádního myšlení i chování, opičení, papouškování, mimikry a póz.
Nerozumějte mi špatně: myslím, že je nutné přistupovat k lidem jako k individuům nadaným vlastním rozumem - nakonec jsme každý ve své palici sám a každému tam zbývá alespoň ždibec mozku. Existují ale metody - vyvíjené těmi spíše chytřejšími lidmi - jak testovat oprávněnost, smysluplnost a očekávatelné důsledky různých postojů. Zde snad postačí, když poukáži na úvodní obrázek.
Nový socialismus pro naši dobu
Prohlásil jsem v jedné konverzaci s kamarádkou, kterou jsem chtěl trochu šokovat, že podle mě je nejlepším společenským uspořádáním střídání autoritářského a liberálního socialismu. Vtip je v tom, že si to opravdu myslím.
Když Miloš Zeman onehdy pronesl vůči čínským hostitelům slova chvály o tom, jak se v Číně podařilo „stabilizovat společnost“, nelíbilo se mi to. Je ale z dnešního pohledu šokující, o kolik více je to pravdivé v případě Číny než jinde ve světě a o kolik humánnější tendence tam panují i oproti Evropě (o USA nemluvě).
Zeptejte se indického proletariátu, jestli by nechtěl žít raději v Číně. Zeptejte se Afričanů, poloviny obyvatel Blízkého východu. Zeptejte se ostatně i čím dál větších částí amerického a evropského proletariátu.
Stejně jako onehdy Sovětský svaz zdaleka nedosáhl nějaké definitivní verze socialismu v žádné z poměrně odlišných fází své existence, tak ani „čínský model“ není ničím definitivní, ba ani potenciálně nejlepší. Nelze však zpochybnit jeho četné pozitivní výsledky a - jak si dovoluji zde pouze načrtnout - jeho obecně větší humánnost než u režimu panujícího u nás. (Jinak čtenářům slibuji, že na toto se do budoucna podívám mnohem podrobněji.)
Pomníky a testy kultury
Když už jsem u „slušných českých lidí“ nepochybně zaveden jako „čínský dezolát“ (nebo něco podobně blbého), tak mohu říct i následující.
Čína má snad nejdelší relativně nepřetržitou administrativní a státní tradici. Ať můžeme hovořit o větším, či menším „autoritářství“, budeme myslím schopni konstatovat v dlouhých čínských dějinách velkou míru racionalizace správy veřejných věcí, respektive pokusů o racionální a někdy relativně spravedlivé vládnutí, řízení chodu společnosti.
Na (nutný) rozbor „konfuciánských“ tradic Číny i peripetií moci Čínské komunistické strany si čtenáři buďto budou muset počkat, až si to mnohem lépe nastuduji, nebo se musejí vydat cestou vlastního studia.
Chci říci, co mi přijde nutné: výše zmíněný kamarád měl prostě pravdu, že chytřejší lidé zpravidla povedou ty hloupější. To se však může dít tisíci různými způsoby, z nichž některé jsou chaotické, fašistické, nehumánní, nespravedlivé a některé možná docela humánní a spravedlivé. Stačí pomyslet třeba vytváření pracovních příležitostí pro lidi, kteří se vyznačují minimem vlastní kreativity a zvládají především (výhradně) manuální práci.
Jako mi přijde odporné po těch hloupějších sociálně šlapat, tak mi také přijde zcela odsouzeníhodný anti-intelektualismus. Nemyslete si, vyskytuje se takřka ve všech ideologiích a politických proudech. Získávají jím volební hlasy a podporu jak současní čeští „demokraté“, tak „populisté“, fašounci, ale i četné levicové proudy. Existoval ale vždy také proud na levici, který byl schopen ocenit přínosy a nutnost inelektuální práce - včetně svobody ducha při bádání, umění a (politické) filosofii.
Dokud nezačnou být lidé vyráběni průmyslově, bude existovat hierarchie rozumu, hierarchie poznání, hierarchie zásluh. Myslím, že například v tradici čínského úřednického „mandarínství“ můžeme najít nejednu inspiraci pro takovou konstrukci společenského systému, který testuje lidi aspirující na větší moc nad druhými. Dnešní česká realita je neskonale horší.
