Článek
Určitou proslulost si získalo archivní video zachycující pokusy Československé lidové armády s LSD. Vojáci ČSLA v něm pod vlivem psychedelika vedou cvičný úder či obranu. Zajímavé je myslím to, že někteří se skutečně promění v bodré pacifisty, zatímco jiní zůstávají beznadějnými vojáky.
Mají-li být sociální média přirovnána k droze, tak však jistě mají docela jiný mechanismus účinku nežli LSD. Nezaručují také takovou míru spontaneity, přesto můžeme vidět, jak málo stačí lidem, kteří se třeba jinak honosí, jací jsou „demokraté“, aby se rázem proměnili v nejkomičtější „blokující“ cenzory apod.
Facebook je také místem různých „niterných vyznání“ (jakkoli secvičených). Můžeme se zde tedy dozvědět, jak svobodná se po rozchodu cítí slečna Kropáčková, jaký kančí chlapák je pan Müller, jaká byla poslední slova zesnulého papouška. A můžeme také slyšet a číst, jak dobře všechno myslí ministr Rakušan za stranu STAN. Též by Facebook mohl být mnohem lepší, kdyby nebyl nedemokraticky řízen jedním oligarchickým vykukem, jeho poskoky a mocnými dohazovači a vyhazovači od vládnoucí kliky v Egyptě po General Motors. Ale bez větší námahy se tu člověk cosi dozví o lidech.
Půvaby aspirující buržoazie
Kdybyste se zeptali, co nového chtějí vytvořit mladí lidé z Milionu chvilek pro demokracii, myslím, že zůstanete hledět do podobné prázdnoty jako já.
Nemají žádný nový trik a fígl na poli marketingu (kterému otevřeně přitakává např. Mikuláš Minář), mocenským výsledkem jejich konání je posílení pozice ODS a pomocných stran, což je sotva nové. A podpora pro převelice ambiciózní členku buržoazie, která „vždy volila pravicové strany“ a zároveň pro jejího protikandidáta, který je vysloužilý voják ČSLA a NATO (zde tedy uvádím bez ohledu na lidi, kterými se obklopili, kterými jsou placeni atd.; o tom píši v jiných textech) také nepřináší do (české) kapitalistické společnosti nic nového.
Avšak stará dobrá manipulace a buržoazní nadvláda potřebuje novou krev - která například bude znát Matrix. V této souvislosti je poměrně pikantní, že MCHD v jedné ze svých reklam na kandidáty pravicové vlády použilo vyobrazení à la film Matrix, kde jedna ruka nabízí červenou pilku, druhá modrou. Problém je, že v reklamě MCHD otitulované „Změna je ve tvých rukou!“ je na červené pilulce napsáno „populista“ a na modré „demokrat“, kdežto v ději filmu jde o to, že hlavnímu hrdinovi Neovi je nabízena červená pilulka jako „poznání potenciálně znepokojivé pravdy“, zatímco modrá reprezentuje pokračování života v povrchní iluzi. Lze také dodat k myšlenkově naprosto chabému omílání „demokraté vs. populisté“ (stejně slaboduše to ve svých reklamních materiálech omílá např. ODS), že i Daniel Prokop, který je nyní „sociologickou“ ozdobou řady komerčních bankéřů sedících v „NERVu – Národní ekonomické radě vlády“ – a kterého doporučuje ke čtení Mikuláš Minář! -, píše ve své knize Slepé skvrny o manipulativnosti tohoto jednoduchého protipoložení „demokrat vs. populista“.
Je však třeba sehrát celou hru a divadlo, třeba s přeřeky! Brzy už budeme předstírat, že se nic nedělo – jak je silným českým zvykem.
„To je dnes antikomunistů, když to není nebezpečné“
I toto mám z Facebooku. Není snad klíčové jmenovat autora. Pro kontext dodám, že je podporovatelem Petra Pavla, má patrně sympatie k Milionu chvilek a zdá se jako „kulturní“ maloburžoa, který mj. také sdílí komentáře Pavla Šafra.
Chtělo by se k citátu dodat, že je u nás v české kotlině také mnoho nejsmělejších válečníků, když to z gauče není nebezpečné. Těžko však říci, zda by člověk z družiny „generála Pavla“ (vlastním jménem Petra) souhlasil. Ale ten antikomunismus je opravdu zapeklitý český ideologický artikl: zeptejte se smělého historika Blažka z ÚSTRu, zda by se nedalo přimhouřit oko, a se zlou se potážete! Vadí to také oněm dvěma, kteří se sešli při podpoře „Danuše“ (příjmením Nerudové jako její manžel): „pokorný“ kdysi snad odborář Středula a Miroslav Kalousek. Kdybychom nyní zakopali válečnou sekyru na rudé komanče, čím bychom potom strašili děti (s vysokoškolským titulem), aby nevolily levici!
Teplota neúprosně stoupá! A to ještě čeští „demokratičtí“ poddaní ani nevědí, že jsou součástí stejné hry jako ti beznadějní „dezoláti“, kteří budou volit Babiše. Je to hra, které velmi dobře rozumí výrobci coca coly, pepsi coly i kofoly. A je to také hra, která byla již částečně rozehrána na pražském magistrátu, dávno v českém zoligarchizovaném mediálním éteru a politice – a skeptik by se mohl ptát (přes skautské ujištění pana ministra s označením „spravedlnosti“, Pavla Blažka), nakolik tato hra zasáhla do posuzování jisté ne pouze v jednom případě se vyskytující praxe zneužívání dotací a vydávání velkokapitalistů za „malé a střední podniky“. Je to hra na pravicovou vládu a pravicovou „opozici“. Které se pak prohodí.
Ta hra není zas tak chytrá – a udržet ji může snad jen ten náš smělý antikomunismus. Spolu s neutuchající duševní „pokorou“ českých poddaných z nižších i těch zcela nezávislých a oduševnělých středních vrstev, které s radostí zkonzumují cokoli, co je jim naservírováno lidmi, kteří mají mnohem více peněz.
Po hanebném odstoupení Josefa Středuly budu již v prvním kole volit velkokapitalistu Babiše, pro což argumentuji například zde. Kdokoli tedy nyní může přestat číst text od tak pokleslého a hanebného člověka, který nedrží basu s „demokraty“.
Babiše jako fakt ne
Petr Ludwig, „kouč“, který za drobný poplatek vychovává k větší kapitalistické efektivitě, na stejném Facebooku nedávno zveřejnil své doporučení k volbám v bodech:
1.Jít volit. Za každou cenu, co největší volební účast. 60+, základní vzdělání, vesnice - je hlavní elektorát AB, velmi zodpovědný v ochotě volit. Volební účast rozhodne hodně.
2. Podpořit kandidáta, který má největší šance, třeba tady pan generál Pavel. Posledních 30 let odčinil svoji komunistickou minulost tak 1000×.
3. Voliče „wink-wink“ podpořit v tom volit kandidáta „wink-wink“. To může být pomyslný jazýček na vahách.
a dodal:
„Jako AB prezident fakt ne.
Ne.
Opravdu ne.“
Což je absolutní rým. Ludwig ale zdaleka není jediným zástupcem svého druhu. Objevují se dále různí guruové morální statistiky a politologové, kteří sem tam upozorňují na to, co je zjevné: je poměrně lhostejné, zda člověk bude volit DN, nebo PP (přičemž absolutním axiomem je, že se nesmí volit AB). Avšak! Avšak často se také vyskytnou smělí myslitelé, kteří si nenechají ani drobet diktovat proti své zářící individualitě a guruům vzkazují, že se teda s dovolením mezi Patem a Matem rozhodnou zcela podle sebe! Je to velká taškařice.
K dobrému zvyku trochu nejisté (malo)buržoazie a „střední třídy“ (která je u nás nejistá i proto, že jí je trochu zima na zadnici, na niž jí začíná foukat) je ohlížet se, jak zareagují ostatní zcela nezávislé individuality (které dělají to samé) a podle toho se zařídit. Řada světlonošů „občanské společnosti“ tak prodělala jakousi krizi Pata a Mata a jednou či vícekrát změnili svou preferenci. Ti, kteří chápou, o co jde, je dobrácky utěšují, že je to přece v pořádku. Ostatní se rozezleně diví, jak nějaká bestie může zapřít Pata pro Mata. I toto je velká taškařice.
Osvědčený karetní trik: vyhraje oligarchie
Jistě jste si všimnuli dost častých reklam, na nichž sázková firma tvrdí, že „ví, kdo bude prezidentem“. Patrně spolkli červenou pilulku, nebo teda modrou.
I neohrožený ideolog mírného pokroku v mezích Josefa Síkely, Bob Kartous, podniká hlubinný rozbor výhod a nevýhod Pata a Mata. Odkazuje se přitom také na elaborát Soni Klepek Jonášové, která je absolventkou Mendelovy univerzity, tj. působiště Danuše Nerudové, a tato „influencerka“, či jak ji nazvat, říká: „Volím Petra Pavla. Mojí alma mater je Mendelova univerzita v Brně a mám tam ještě mnoho známých na to, abych věřila dobrému PR kolem Danuše Nerudová. Bohužel“. O PR GPP (tak zkracuje pana Pavla, takže by to mohlo být PGPP) se nebavme…
A je tu třetí postavička, Andrej Babiš (kterému čtenáři nohou přidat před ono „-at“ nějaké další písmeno). Je to přímo kandidující velkokapitalista nepoužívající prostředníka – ačkoli v minulosti opakovaně dokázal, že je schopen různých taktických spojenectví.
Patří k „dobrému tónu“ – či spíše hystericky vynucovanému dogmatu – v určitých kruzích zmiňovaných „sofistikovaných“, „nezávislých“, „kritických“ apod. lidí, že o volbě AB nesmí nikdo ani zauvažovat. Veškerá výzbroj české pravicové ideologie je s řinčením „slušnosti“, „noblesy“ a „pokory“ vytažena do bitevního pole – až na pár drobností: Babiš stojí rozhodně i přes dílčí a nesystematickou sociální politiku mírně snesitelnějšího typu nežli třeba u Jurečky na pravé straně politického spektra. Je to velký div u jednoho z nejmocnějších kapitalistů? Sledujte například postoj Babiše, který má akvizice ve zdravotnickém byznysu, k hluboce asociálním plánům na privatizaci zdravotnictví (ví Walt Disney, co na ni budou případně říkat DN a PP).
Již v několika článcích jsem napsal toto: můžeme se bavit o odlišnostech Babiše a Fialovy neoliberální vlády (a v dílčích případech, jako je tomu při nynější volbě) lze rozehrávat jedny proti druhým. Nakonec ale mají tak podobný zájem jako Pat s Matem a teprve do budoucna by se proti nim musela vytvořit nějaká opozice sociálně demokratického a demokraticky socialistického typu. Ale lidé jako Bob Kartous a podobní budou do nekonečna zavlažovat mohutný strom české kapitalistické třídy třikrát vysvěcenou vodou „havlovských hodnot“ a opakovat úlohu, kterou jinak plní třeba také Pirátská strana: křoví.
Myslící člověk je u nás kromě nedemokratické nadvlády oligarchie mučen tím nejstupidnějším konzervatismem, přikrčenou konformitou a tiše našlapující falší. Mladí zkoušejí, zda je starší pohladí po hlavě za jejich správnou indoktrinovanost, zatímco starým by zas tak nevadilo, kdyby mladí zahučeli ve velké klimatické potopě světa. Zvlášť pokud z toho jde krátkodobě profitovat. Jinde to ale není o moc lepší.
Jak na nás hledí v zahraničí a co tam pořád dělají aneb Mají Češi jinou lidskou přirozenost?
V naší kapitalistické společnosti jde o zisky vlastnické třídy, jedná se o boj o moc, v němž dalece prohrává odstupňovaná většina obyvatelstva. To potvrzují nejen data od nás (která je nutné poměrně pracně shánět dohromady, jak o tom píši jinde), ale také odkudkoli jinde. Dokonce i Německo, které se jinak vyznačuje poměrně silnými odbory, má značné sociální nerovnosti – a to dokonce takové, že rozdíl mezi nejbohatší oligarchií a nejchudšími je v Německu největší v Evropě.
Panuje tam ale dejme tomu větší diskrétnost oligarchické třídy, rovněž tam jsou silnější bojovně-demokratické tradice, takže například něco jako kult Karla Schwarzenberga z neoliberálně-konzervativní TOP 09 mezi českými městskými mladými a starými by tam patrně nebyl možný. Ale oligarchii se tam daří skvěle. Pak je zde Francie, již má vykonavatel zájmů bohatých vlastníků jménem Emmanuel Macron dle zadání proměnit v „druhé Německo“, to jest snížit sociální ochranu, oslabit odbory, rozšířit možnosti zisku firem působících ve Francii. Jak známo, za Macronem se vypravil slavně osvobozený Andrej Babiš (patrně si audienci včetně otcovského chycení za obě paže štědře zaplatil) a setkal se i s údajně nejbohatším oligarchou světa, Bernardem Arnaultem.
V USA na nás potom hledí asi tak, že reakčnější část moci chce realizovat plány s vojenskou základnou, které se nepodařilo realizovat za Bushovy administrativy, jistě také Američany potěší mj. nákup jejich plynu a zbraní. Ve všech zemích vzývaného „Západu“ ale velmi záleží na tom, kdo na nás – české učedníčky – hledí. Pravicoví politici a bruselští byrokraté tedy například velmi ocení české předsednictví, které nic neudělalo ve věci klimatických změn, snižování sociálních nerovností, boje proti daňovým rájům (zde na nás pomrkává i Andrej Babiš), humánnosti přístupu k migraci atd.
Kýč „Západu“ – jenž nikdy vůbec není analyzován – by také bylo dobré pohřbít. Ale kdo jsem já, abych to navrhoval, že? To by se ke mně v tom pohřbívání českých iluzí museli připojit například autoři Alarmu, u nichž ale „západnost“ – kterou si spojují s větší popularitou levice mezi mladými; bez ohledu na její reálné výsledky – také hraje na jejich intelektuálním obzoru poměrně významnou roli.
Možná je tím „novým“, co by bylo v České republice zajímavé, toto: skutečná a obsáhlá analýza ekonomických a ideologických mechanismů kapitalistické společnosti doprovozená mnohem menším kariérismem a maloměšťáckou přikrčeností.
Nyní už mi zbývá jen odpovědět na poslední otázku z mezinadpisu: odpověď je, že ne, a že ani Rusové ne.
