Článek
Stál jsem ve frontě na kasu supermarketu, která byla z těch zcela výjimečně příjemných, neboť paní za mnou i přede mnou byly ochotné se bavit a vtipkovat. To vzniklo tak, že na kase zrovna platil jeden pán.
A ten sází jednu stravenku či jakýsi poukaz za druhým. A prodavačka je razítkuje. A pán vždy po chvilce přisadí. A činí tak na jednu stranu s gustem karbaníka, jemuž jde karta, na druhou stranu s tváří, ze které byl seškrtán jakýkoli výraz. Prodavačce cukají rysy pobavením i zoufalstvím, ale pán okolo šedesátky striktně zachovává hlubokou vážnost. Což je mi komické, takže směrem k paním prohodím, že se tu musí odehrávat nějaká soutěž. Komentář si vyměním s tou přede mnou a té za mnou se zeptám, zda nechce být krupiérkou.
Potom jsme se s paní za mnou dále bavili a shodli se, že je to příjemnější, než po sobě ve frontě jen zoufale či naštvaně zírat. Ona vyřkla, že „dřív prej byly fronty na banány, dneska tady trčíme takhle u kasy“ (a pokynula směrem ke sběrateli stravenek či akčních bodů). Rychle jsem reagoval, že by se to dalo dělat asi i jinak. „No jo, tam na druhý straně jsou automatický pokladny.“ Sdělil jsem, že si dokážu představit, že by stát provozoval síť přijatelně velkých a rozmístěných obchodů, kde by lidé například nebyly vystavováni ubohoučkým psychologickým a marketingovým trikům.
„Vy byste se snad chtěl vracet do minulosti?!“ Ta paní to však řekla nikoli secvičeně alarmujícím hlasem současného politruka, nýbrž z její kadence a výrazu byla nepřeslechnutelně cítit ironie. Jakési spiklenectví policajta, který je v uniformě, ale myslí si o těch, jejichž moc má bránit, své. A právě na to se podíváme v dalších kapitolkách.
Státní krámy?
Takže jak to myslím s tím, že „by stát provozoval síť přijatelně velkých a rozmístěných obchodů“? Nejprve je dobré projít si ty opravdu nejzákladnější věci: člověk musí jíst a pít, aby přežil. Pokud naše společnost předstírá, že má nějaké „demokratické“ a „humanistické“ aspirace, neměla by nikoho nechávat hladovět či jíst nedobrovolně škodlivě. To zvláště v případě, kdy existují dostatečné zdroje jídla pro celou naši společnost ve státním, evropském a patrně celosvětovém měřítku.
Již slyším, jak přispěchají ideologové, kteří naznačí, že je také dobré, aby lidé trpěli hladem - aby tito ideologové nemuseli říci, že si přejí profit pro své nadřízené, před nimiž se plazí (pro jiné hlasy pravicově disciplninovaných poddaných se můžete podívat do diskuze pod mým starším článkem na podobné téma). Poukažme znovu na formulaci z perexu ve spojitosti s vymezením z předchozího odstavce. Pokud má každý právo na důstojný život, jednoduše z toho důvodu, že je také člověkem, a to zvláště ve společnosti, která si to z hlediska součtu svého bohatství může dovolit, pak zde máme ostrý kontrast se současnou praxí, mocí a systémem.
Šlo by tedy něco tak základního jako obstarávání jídla organizovat jiným způsobem než dnes? A předejít tak trapným trikům prodejců, jejich netransparentnímu profitérství na úkor výrobců i spotřebitelů, používání osobní autodopravy kvůli nákupům atd.? Bylo by opravdu tak těžké zorganizovat umístění několika kategorií státních obchodů s kontrolovanou kvalitou potravin a nápojů nabízejících základní i lahůdkový sortiment? Bude někdo kromě propagandistů vlastnické třídy skutečně oplakávat ztrátu „svobody“ výběru z dvaceti druhů jogurtu?
Neskončilo by to krámy
Je třeba si uvědomit, že spousta příkladů extrémní nepružnosti a úzkoprsosti na straně vlastnické třídy a jejích asistentů je motivována „nebezpečím dobrého příkladu“.
Kdyby například bylo mnohem přísněji uloženo supermarketům dávat neprodané a ještě neprošlé potraviny do „potravinových bank“ pro bezdomovce a chudobné obyvatelstvo (údaje o vývoji chudoby v ČR), vytvořil by se patrně větší tlak těch, co by za potraviny ještě platili, na snížení ceny potravin - protože by se to z hlediska systémového fungování ukázalo jako možné.
Toto už je jakýsi protosocialistický princip: ve veřejném zájmu je nějaké odvětví života společnosti vzato pod společenskou kontrolu a regulováno nikoli ve prospěch zisku soukromých vlastníků, ale dle potřeb a důstojnosti všech lidí. Tyto protosocialistické principy jsou zcela přítomny dnes v našem zdravotnictví, školství, částečně v systému důchodů. Zde všude ovšem také čelí velmi silným tlakům na privatizaci (a již zde mnohdy započala plíživá privatizace), protože představují zdroj zisku pro soukromé vlastníky.
V našem privátně-kapitalististickém a rentiérském světě je obtížné si představit některé změny, ale zkusme to právě s výše naznačovanou perspektivou. Nedá se říci, že by „přirozenější“ společenská kontrola nad společenským bohatstvím, ale stejně tak není „přirozenější“ ani ta soukromá. Jsou dvě tendence způsobů, jak organizovat společenský život. Ta druhá samozřejmě vyhovuje současné vlastnické třídě a jejím ideologickým podržtaškům (přítomným v českém veřejném prostoru, kam se podíváš).
Pro úvahu zde dejme ještě dvě věci: určitá „smíšená“ ekonomika, která může vyplývat z výše sepsaného, dostačuje, aby vyvolala hysterické reakce pravicových ideologů. Znáte polemiky z raných 90. let, kdy byli ještě naživu demokratičtí socialisté, skupina lidí zjednodušeně řečeno okoly Oty Šika, který byl autorem návrhů ekonomických reforem „obrodného procesu“ do léta '68? Jeho návrhy „smíšené“ či tržně-socialistické ekonomiky byly také označovány jako „třetí cesta“ (v ostrém kontrastu s pravicovým převzetím britské Labour Party za Blaira). Vyhledejte si na druhé straně projevy a statě Václava Klause, kde se vyjadřuje k „třetím cestám“. Coby ambiciózní vykonavatel zájmu a ofenzivy vlastnické třídy jakýkoli jejich náznak urputně odmítal. A teď považte, že mnoho ostatních pravicových ideologů a politiků se proti Klausovi sice formálně vymezuje, ale v rozhodujících otázkách zastává vlastně identické stanovisko.
A zase zpátky ke krámům
Viděli jsme, že „nebezpečí dobrého příkladu“ může číhat v minulosti, může také ale číhat v jiných zemích. Všimli jste si, jak se právě od oněch zmiňovaných 90. let stále méně objevuje „pokukování za hranice“ a ochota se učit od ostatních (na Západě). Přicházejí odtud totiž některé „nebezpečné příklady“: tlak na vyšší minimální mzdu v důsledku relativní síly německých odborů, protesty proti pravicové ofenzivě vlastnické třídy za Macrona ve Francii, ale třeba i kooperativní a družstevní ekonomika ve Španělsku či Itálii.
Zde je právě možné se inspirovat pro ty naše krámy. A použít také východiska, která máme pod nosem: jako je ihned populární prodejna zemědělců na Olomoucku. Netřeba si myslet, že zemědělci se budou chovat pouze lidumilně, pokud nebudou nějakým způsobem korigováni, ale toto obejití supermarketů a velkých vlastníků minimálně dává nahlédnout a okusit, jak se dají věci dělat jinak. A naše úvahy o reformě tak podstatné části ekonomiky, jako je nakupování potravin, by nebyly poctivé (a hodné označení za „demokraticky socialistické“, kdyby nezahrnovaly vztah k dalším částem ekonomiky. Rázným řešením by byl (a rovněž související kroky vyžadoval) zákaz internetového prodeje, jak jej navrhoval předseda socialistické strany v Belgii. Naopak zcela mírnou (a obávám se také nedostatečnou) variantou, respektive strategií, je zakládání „komunitních obchodů“. Bez aktivity zdola ale nelze dostát výše zmíněným předsevzetím. Avšak tyto odkazy měly být pouze letmým dokladem oněch „nebezpečných příkladů ze zahraničí“.
Ostatně je zde i alternativní historie nákupních center. Věděli jste, že je vymyslel socialista? Vídeňský architekt a socialista Victor Gruen, který uprchl do USA v roce 1938. Když se o třicet let později vrátil do Vídně, svůj odkaz revidoval a věnoval se plánům na „pedestrianizaci“ (tedy dominanci chodectví) ve Vídni. Později se adresu reálně existujících nákupních center vyjádřil: „Nazývají mě často otcem nákupního střediska. Rád bych se při této příležitosti zřekl otcovství jednou pro vždy. Odmítám platit alimenty vzniknuvším bastardům. Zničili naše města.“
Tedy další případ, kdy měla „prozřetelnost trhu“ (k níž se veřejně modlí Klaus a jeho údajní protivníci privátně) příšerné a škodlivé následky. Můžeme rehabilitovat celou ideu nákupního centra? Nebo to mají být ty „různé kategorie dle zalidněnosti rozmístěných státních prodejen“, které načrtávám výše? Pomozte mi o tom v diskuzi přemýšlet. (A můžeme se věnovat i tomu, co zde nerozepisuji, ale co se nabízí: spoléhání na různé „wolty“ a doručovatelské služby až do domu, k čemuž mám také některé starší texty, např. zde.)
A jak také můžete vypozorovat z mého archivovacího blogu, nakupování ve mě již vícekrát vyvolalo kromě zoufalství také úvahy - v nichž hodlám pokračovat.
