Článek
V článku popisuji nejdřív velmi zajímavé stávkové dění v ČR i jinde, v další kapitolce se dívám na rostoucí aktivitu především USA a Británii, následně připojuji krátký nástin a výňatek dějin odborů, abych nakonec poukázal na myslím velice zajímavé téma: roli Ukrajiny a pracujících ukrajinských migrantů u nás v soupeření o demokratičnost našich společností.
Když se člověk rozhlédne po našich většinově oligarchizovaných médiích, neuvidí mnoho pozitivního o odborech. Když se zaposlouchá do „expertů“ najímaných pro prosazení té či oné politiky, taktéž ne. Jaký to div! Mocní vlastníci a jejich privilegovaní podržtaškové nemají rádi odbory!
K čemu by mohlo být něco tak zoufale nemódního nechápe pan Švehla od pana Bakaly, moudře varovný prst před nenasytností odborů zdvihá už zase státem velmi dobře živený Miroslav Kalousek, mládež z Milionu chvilek pro demokracii apod. zachovává „řád a klid“ a o něčem tak kontroverzním a neskautském jako odbory raději nedutá.
Někteří lidé to vidí jinak. A měli úspěch! V korejské továrně na pneumatiky sídlící na žatecku, Nexen Tire, byla zahájena stávka za vyšší mzdy a kompenzaci noční práce, trvala týden a přinesla pokrok pro situaci zaměstnanců. To je praktický důkaz, že organizovat se v odborech a stávkovat má cenu a že lze spojenými silami donutit vlastníky ke změně praxe.
Minulý týden se zároveň uskutečnil veledůležitý protest zaměstnanců (pracujících na „neplnohodnotné“, limitované úvazky) rozvážkové firmy Wolt. To mimochodem dokazuje, že odbory je možné organizovat i mezi „flexibilní“ pracovní silou. S různým využitím podpory veřejnosti a politických sil.
Již jsem také psal o generální stávce ve Francii. Tam protesty pokračují. A považme, že u nás se nyní jedná ještě o čtyři roky vyšším věku pro začátek důchodu než ve Francii, přičemž od směšných pravicových karieristů od Pekarové Adamové až po Libora Michálka zastupujícího „dredatou topku“ zaznívají naprosto bagatelizující výroky (a pochopitelně ani slůvko o tom, že v případě skutečného progresivního zdanění velkých majetků by mohlo na důchody být mnohem více peněz). Ve Francii také mají své politické poskoky bohatých u vlády – ale netleskají tam „slušnosti“, „řádu a klidu“ a jiným sloganům, nýbrž ve velkém protestují.
Odborové hnutí je na vzestupu v USA
Řada komentátorů, politických aktivistů a badatelů, mezi nimi např. ekonom Richard Wolff, říká, že nepamatuje takovouto aktivitu po desetiletí. (Zde ještě jednou Wolff odpovídající na dotazy v rámci platformy „Democracy at work“; mimochodem, představte si v podobné roli českého „ekonoma-kámoše“ Sedláčka!) Řeč je zde především o aktivitě odborů, některá statistická čísla („USA Facts“) ukazují dlouhodobě klesající členství, avšak se změnou trendu a mírným růstem v posledních letech.
Na konci loňského roku stávkovali zaměstnanci kavárenského „fast-foodu“ Starbucks současně na 100 provozovnách! Zaměstnanci megařetězce Amazon stávkovali v USA, Británii, Francii. Do tlaku na tento reprezentativní podnik pro současný kapitalismus, kde automatizaci doprovází velmi tradiční otročení, monopolizace, avšak v kontextu nové „ekonomiky platforem“ a „cloud kapitalismu“, se zapojuje i iniciativa Diem25 spojená s ekonomem Janisem Varufakisem. Bakalův pan Švehla z toho musí být jako v Jiříkově vidění! (Bude zajímavé do budoucna sledovat reflexi tohoto amerického a zahraničního vývoje u českých pravicových ideologů.)
Dostanete se stávkováním do telky?
aneb
Jak vám mohou odbory pomoct
Naznačuji to výše, že z hlediska rozložení moci v médiích, obsazení vlivných postů oligarchii povolnými lidmi atd. nelze z těchto sfér čekat velké pochopení pro odborovou činnost. Píši o tom ve starším článku, že velice dobrým způsobem, jak se přesvědčit, v jaké to společnosti člověk vlastně žije, je zúčastnit se aktivit, protestů proti etablovaným a konzervativním strukturám. Takový Milion chvilek pro demokracii vždy dostane v českém éteru hojně prostoru a „korektní“ přístup, protože je neškodný pro pravicovou nadvládu, respektive funguje jako její roztleskávačstvo. Zúčastníte-li se aktivit proti těmto silám, budete si potom moci o sobě přečíst, jak jste „nebezpeční radikálové“, narušujete „klid a pořádek“, máte „nerealistické požadavky“, chtěli byste „návrat minulého režimu“ apod.
Co se týče vylepšení života každého jednoho člověka v odborech, tak leccos již je v textu naznačeno, leccos se čtenáři mohou dozvědět v příspěvcích odborů integrovaných do ČMKOS (zde ve značné, ale ne nevypovídající krátkosti od odborů KOVO, zde od zdravotníků, pošťáků) nebo od odborů nezávislých a různě politicky laděných. Např. v Německu pak v odborech probíhá docela čilý kulturní a společenský život. Rovněž myslím, že kolektiv neboli parta lidí usilující bez věčných žabo-myších válek mezi lidmi s podobně holou zadnicí oproti skutečně bohatým o dobrou věc a schopná solidárně podpořit i jiné podobné kolektivy je zkrátka něco chvalitebného, smysluplného a dobrého. Učit se kooperaci místo ubohého upachtěného konkurování a vyvyšování je také základem pro jinou společnost, než v jaké žijeme, společnost demokratičtější. To všechno myslím nutně řadí odbory na levici. Pod názvem „odbory“ vznikla jistě všemožná uskupení (zde či zde), ale zde sdružené konzervativní pravicové síly v dějinách po krátkém demagogickém předstírání „lidovosti“ přešly na stranu bohatých a mocných, na stranu nelidských hierarchií a šikany. To se týká i tendencí některých současných protestních stran a demonstrací zaštiťujících se „vlastenectvím“, „Českem na 1. místě“ a podobnými věcmi. To také dokazuje kupa historických příkladů v podobě „sorelovského syndikalismu“, italského fašismu a německého nacismu, ale zároveň také stalinistické a post-stalinistické neutralizace odborů v podobě „ROH“ za minulého režimu.
Ještě odstavec o historickém vývoji moci odborů. V západní Evropě i USA bylo členství v odborech po 2. světové válce na vzestupu. Podoba kapitalismu byla také dosti jiná než ta dnešní. Byl to systém charakterizovaný regulačním rámcem vycházejícím mj. z velké konference doslova o poválečném uspořádání světa v Bretton Woods v USA. Bylo to období keynesiánsky laděné ekonomické politiky (vždy existovala v různých hybridech), období silných sociálně demokratických stran, období výrazně levicovějšího „středu“ a konsenzu nežli dnes. Po krizi tohoto systému (kterou budeme muset rozebrat příště) od konce 60. let a v průběhu 70. let nastupuje nová fáze tzv. „neoliberalismu“. V této době jsme ale ještě svědky velmi podstatné síly odborů co do členství, vlivu v tripartitním vyjednávání, při stávkách nebo pokusech o družstevní vlastnictví prakticky kdekoli v západní Evropě. Pojem „neoliberalismus“ zústává rovněž na podbrobnější rozebrání v dalších článcích. Krátce řečeno označuje podobu kapitalismu mající kořeny zhruba v 70. letech v „západním světě“, od 90. let je v různě kombinovaných formách praktikován i u nás. Znamená privatizaci, deregulaci, stagnaci mezd, ideologii údajné větší svobody izolovaného jedince, elitářství technokratů vyhlašujících, že „není žádná alternativa“, touhu a tendenci podřídit „trhu“ poslední kubík vzduchu k dýchání nebo alespoň školství, zdravotnictví, důchody, dopravu atd. Tedy cosi důvěrně známého i u nás. Co do hnutí analyzujících a pokoušejích se překonat tuto fázi kapitalismu (a kapitalismus samotný) odkazuji opět na Varufakisův Diem25 mající pobočku i v ČR.
Ukrajinci a Ukrajina
Loni na podzim jsem na ulici diskutoval s dvěma ukrajinskými mladíky o odborech – a podobné hovory jsem jindy vedl ještě s ukrajinskými sousedy a dalšími. Problém nespočíval snad jen v úrovni mého česko-ukrajinsko-ruského „suržyku“, ale v samotné věci. Odbory, neboli „profspilky“, nevyvolávají totiž velkou odezvu, patrně jsou do značné míry spojované s pseudoodborovou federací z doby SSSR. Na druhou stranu podle některých údajů stále mají okolo 5 milionů členů (nedohledal jsem údaje o věkové struktuře). Ukrajinská moc posledních let kombinující v „neoliberálním“ způsobu fungování pravicově technokratické a nacionalistické až fašizující tendence podnikala kroky k oslabování odborů a práv zaměstnanců již před válkou, ve válečném stavu a „typické“ situaci dlužníka vydaného na milost a nemilost mezinárodních institucí došlo k dalšímu výraznému osekání práv pracujících.
Kdo sledoval různé konference o „znovubudování“ Ukrajiny a parcelaci zakázek, táže se, proč se najednou tak angažují jinak notoricky nesolidární kleronacionalisté v polské vládě, Petr Fiala, italští vládní neofašisté z Fratelli d’Italia či lidé takové úrovně jako Boris Johnson – který nazvukoval cosi o „nové Evropě“ vycházející z Ukrajiny a Turecka - a takový tazatel může spatřovat různé černé scénáře. Abych byl přímý: myslím, že Ukrajina coby rezervovár velice početné pracovní síly a značného přírodního bohatství bude sloužit jednak jako přitažlivý zdroj zisku pro evropský a americký kapitál, zároveň bude laciná a maloprávná ukrajinská pracovní síla po velmi typickém způsobu sloužit k podkopání standardů v ostatních částech Evropy a v USA.
Takovýto efekt má samozřejmě i příliv levné a různým způsobem „disciplinované“, resp. ušikanované a za leccos vděčné pracovní síly k nám i jinam. Toto je zcela klíčový problém. Nacionalisté a fašizující směry (které zde opět velmi dobře doplňují ostatní pravicovou moc) budou poštvávat domácí obyvatelstvo proti příchozím pracujícím i nezaměstnaným migrantům (s typickými slogany o tom, že „nám berou práci“ a „nechávají se živit sociálními dávkami“). Správnou odpovědí na spojené nádoby kapitalistického vykořisťování a národoveckého štvaní je odborová solidarita mezi domácími pracujícími a těmi nově příchozími. Musí s nimi být hledáno spojenectví proti vlastníkům i jim užitečným fašounům. Není to samozřejmě vůbec lehké. A máme-li si představit hledání a budování společných platforem neprivilegovaného obyvatelstva napříč zeměmi, je to ještě o něco složitější. Z oficiálních struktur, ani v EU, jejíž zástupci občas něco abstraktně utrousí o „demokracii“ a „lidských právech“, nepřijde žádná podstatná podpora pro odbory. Lze říci, že jejich problém je, že jsou na současné mocné a jejich různé poskoky „až příliš demokratické“. Proto to nebudou mít lehké. Vyplatí se ale nefňukat, planě nemudrovat a do něčeho se pustit – v Nexenu se to vyplatilo.
