Článek
Žijeme v malé české kotlině, kde se lidé z „kulturní scény“ navzájem velice často potkávají, dobře se znají, pečou spolu - anebo spolu soupeří, avšak o to samé.
Takovému Michalu Davidovi jde na prvním místě o to samé jako Danu Bártovi: vydělat co nejvíce peněz. Jeden dělá volební kampaň pro ANO, ten druhý pro ódéesáky a SPOLU. Z dávnější minulosti je možné si připomenout klip zástupce „vyšší kultury“, Petra Zelenky, „Přemluv bábu, ať nevolí levici“, s vycházejícími hvězdičkami Marthou Issovou a Jiřím Mádlem - který je dnes dokonce považován za zajímavého režiséra a jeho tvorba se těší podpoře z nejvyšších míst „slušné“ a „demokratické“ společnosti.
Pamatujete si na kampaň našeho nejjasnějšího pana knížete Karla Schwarzenberga ze strany hájící zájmy vysoce nadprůměrně bohatých lidí? Potkala se zde Berenika Kohoutová s krásnou písní „Volím Karla“ a nejduchovnější člověk celého českého království mezi horami, pan Halík.
Ivan Trojan se vrátil z Ukrajiny a u pravicového propagandisty Taberyho potom rozhodně nemluvil o odporu běžných Ukrajinců k tomu být poslán do mlýnku na maso za zájmy ukrajinské kompradorské buržoazie a výrobců zbraní, nýbrž o svém obdivu k indoktrinační organizaci Paměť národa a nutnosti v těch lukrativních jatkách vytrvat.
Chápejte, že česká „kultura“ je prostě specifická. Jí se podařilo vypudit jakékoli povědomí o svinskosti války na všech stranách, o válečném profitérství, o propagandě a cenzuře pod záminkou „obrany národní bezpečnosti“ atd. Mohli se podívat do Švejka - ale na to jsou asi příliš „sofitikovaní“. Mohli nahlédnout do Remarquea, Heyma nebo Orwella. Ale nezkomplikovali by si tím život?
Po skutečně dobrých autorech přišly nové generace - a „nejvýznamnějším autorem“ jedné z nich je podle pravicových propagandistů z Respektu Jáchym Topol. Jáchym Topol! Ten který jezdí s naším hradním čeburaškou-labubu na veletrh zbrojařů do Mnichova.
Takový je rozsah krize naší „kultury“. A to nezpůsobili nějací klempíři.
Pokud jsou toto ti nejlepší, tak jak vypadají ti horší?
Stejný „hlídač demokracie a kultury“ z pravicově propagandistického Respektu, který vidí v panu Topolovi dobrého (či dokonce nejlepšího!) spisovatele, pan Jan H. Vitvar, nyní vstupuje do mocenských bojů v naší správně podchycené kotlině a hlásí: „Česká kultura se bo(u)ří!“.
To snad ne! A co je po tom nám, kteří nepodporujeme zbrojení, „demokraty“, knížata ani jejich lokaje? Ano, máme přeci odhodit nesváry a uvědomit si, že jsme na jedné „kulturní lodi“.
Stejně jako Titanic má však naše „kulturní scéna“ různá patra a třídy, různě obětavé a přínosné lidi. A také ty velice „noblesní“, místo nichž se však spíše utopí ti nenoblesní.
Když se „slušná společnost“, reprezentovaná například Janem Hřebejkem, nejenže nezastane studentů protestujících za Palestince, ale přímo hlasitě podporuje masové fašistické zločiny Izraele s českou spoluvinou, nadále probíhající genocidu a okupaci, tak můžeme postupně začít chápat, jak je tato „jedna kulturní a demokratická loď“ rozparcelována.
Třídní a kulturní nepřátelé chtějí využít „malé nezávislé kulturní soubory a tvůrce“ podobným způsobem, jako je na Titanicu nutná obsluha strojů i hodující buržoazie, jako se hodí peníze i od pasažérů druhé a třetí třídy. Podobně se například oligarchické partě z Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky hodí vydržovat různé drobné „progresivce“ a i v tzv. veřejnoprávních médiích smí být pár neškodných „levičáků“ - pokud jsou reprezentováni takovými lidmi jako Apolena Rychlíková. Takto se také využívají naivní méně majetní lidé, kteří jsou zváni, aby „obchodovali s akciemi“ spolu se Zlatanem Ibrahimovičem. Je to pyramidová finta jak za kupónové privatizace.
Podrobně jsem již popsal (srov. dále zde), jaká bude taktika a strategie „demokratů“, kteří proti Babišově pravicové vládě podporují hradního čeburašku-labubu a snaží se o repete pravicové vlády nějakých dalších „demokratů“ z oligarchicky pravicového STANu, Pirátů (se zeleným křovím), možná i něčeho jako „Progresivní Česko“ a Praha sobě - vedle starých známých ódéesáků, topáků, protilidovců apod.
Rozpory vysoké a hodnotné kultury na jedné straně a té, která je v buržoazní společnosti propagována a oceňována (podívejte se na množství zcela zapomenutelných autorů, kteří dostali Nobelovu cenu nebo na hudební vkus osazenstva nejdražších lóží v Rudolfinu), jsou nakonec v kapitalismu nevyřešitelné.
To neznamená, že síly humanismu, demokratizace a socialismu nemají již teď navrhovat reformy. Formuloval jsem „nový kodex ČT a ČRo“ - pod kterým by tato média byla hodna podpory i od podřízeného obyvatelstva v našem kapitalistickém režimu. Co se financování „kultury“ týče, tak se věc zcela jistě neobejde bez otravné byrokracie - pokud nemá být založena na kamarádství partiček a malých domů jako dnes v naší malé tragikomické zemi.
Pro financování kulturního života se také nabízí inspirace z jiných zemí - institut „umělecky (zvláště) cenné“ produkce v Německu není dokonalý, ale šlo by na něm stavět. Stejně tak na existenci „umělecké renty“ existující v některých zemích. Vtip je v tom, že by se celkový objem peněz aktuálně vydávaných na „kulturu“ klidně mohl i zmenšit, pokud by se nastavil systém podpory vybraných kulturních institucí - regionálně co nejrovnoměrněji rozložených - jejichž program by občané měli možnost ovlivnit např. kolektivními žádostmi/peticemi.
Úplně nejdůležitější složkou „kultury“ je zapojení „amatérů“ a dosud pasivních příjemců do procesu neustálého oživování kultury. To znamená podpora čtení, rozvoje výtvarných a hudebních sklonů takřka každého člověka atd. Nemělo by nás zajímat, že nějaký „progresivec“ si jde spolu maloměšťáky sednout do divadla „reflektovat“, ale mělo by nás zajímat, jaké lidi potkáváme na ulicích a zda jsou krmeni kapitalistickým jedem povrchnosti a pozérství, urputného individualismu a válek - anebo tím dobrým, co je kultura schopna posilovat.
Jak se dělala kultura pro lidi dříve
Občas se mi přihodí, že si jdu někam zamuzicírovat nebo se jinak podílím na čemsi „uměleckém a kulturním“. Někdy z toho mají něco i druzí lidé a já z toho taky něco mám. Finančně ale tratím. Jistě to znáte.
Jsou africké kmeny, které se scházejí k tvorbě tak zajímavé kultury, že s přehledem trumfnou většinu produkce na ČT a ČRo. Existují knihy, které v sobě nesou tak zdrcující kontrast proti tomu, čemu čeští maloměšťáci a rádoby maloměšťáci říkají „kultura“, že by snad měly raději být zakázány. Jsou rodiny, kde se učí hrát golf, leštit kliky nadřízeným a túrovat motorová vozidla - a pak rodiny, kde si s dětmi hrají naučné hry, zpívají, kreslí, čtou.
Bystrému čtenáři se z toho snad v hlavě sestaví křivky historické a třídní podmíněnosti. Pokud rodiče pracují za mizerný plat od nevidím do nevidím, rostou jim životní náklady a privatizuje se jim přístup ke všem náležitostem důstojného života, nechají děti spíše čumět do mobilů. Nebo je naučí jen tomu „nejdůležitějšímu“: kapitalistické bezohlednosti.
Za reálsocialismu jsme byli „národem čtenářů“ a stavěly se „kulturáky“, které byly dostupné - ač nevzhledné. Takové Maďarsko vytvořilo za minulého režimu báječnou „Kódályovu metodu“ hudbení výuky - že dodnes jsou u mezinárodních muzikantů oblíbena maďarská obecenstva pro svou hudební vnímavost. U nás si teď chtějí pražští buržoazní nepřátelé většiny obyvatelstva postavit „Pražskou filharmonii“, kam budou chodit spíše „úspěšní byznysmeni“ se svými chotěmi a prostitutkami.
Hry Bertolta Brechta se uváděly jak na dělnických scénách organizovaných socialistickým hnutím - tak i za podpory některých mecenášů, černých labutí mezi buržoji. Soubory Voskovce a Wericha či E. F. Buriana fungovaly buď při konzervatoři nebo jako „divadelní družstva“.
Ruští bolševici měli v začátcích dva významné zdroje příjmů pro svou revoluční aktivitu: tantiémy z literární činnosti Maxima Gorkého a loupežnou činnost Josifa V. Stalina. Bolševici také vytřeli světu zrak veleúspěšným programem zavádění gramotnosti a bezplatné školní docházky - stejně jako nejvíce „progresivní“ politiky v oblasti ženské emancipace, ale i např. homosexuality.
České „kulturní scéně“ - zejména v podání našich liberálních nepřátel z Respektu, Deníku N a příbuzných kruhů - jde ale o něco jiného. Zkuste to spolu s naším českým nestorem anarchismu, panem Slačálkem, „reflektovat“.
