Článek
Časopis, který se stavěl (a staví) jako „obrana demokracie před Babišem“ vznikal z peněz zbrojařského oligarchy Ovčařího. Pozdějším majitelem se patrně stal oligarcha Španěl (jak uvádí tento článek v samotném Echu). Zároveň Echo24 dostalo (například společně s údajně levicově-opozičním Alarmem, ačkoli ten menší část) peníze od oligarchických dárců skrze „Nadační fond nezávislé žurnalistiky“ (srov. vývoj letos, dále propojení zúčastněných oligarchů se sponzorováním politických stran, prezidentských kandidátů; rovněž na stránkách „Hlídač státu“).
Kromě způsobu financování by mě zajímalo, jaký plat bere šéfredaktor Balšínek a další redaktoři (srov. medián mezd za loňský rok). Zároveň mi přijde podstatné popsat, jaká je politická linie daného časopisu. Tedy koho jeho čtenáři volí, respektive by podle snah redakce - a majitelů - měli ideálně volit.
Kupředu pravá!
Ono to opravdu není těžké stanovit. Nápověda se skrývá ve vlastnictví a dotování časopisu. A když časopis otevřete: (občasná) kritika pravicových stran zprava.
Před nějakou dobou odešla z Echa24 do jiného oligarchického média Lenka Zlámalová. Její pravicová agitace vynikající myšlenkovou těžkopádností zde rozhodně nebyla jediným hlasem tohoto typu a směru. Je potřeba rozebírat, kde politicky stojí takový Daniel Kaiser? Šéfredaktor Dalibor Balšínek? (Doložit lze také přilnavost k Miroslavu Kalouskovi (srov. zde), kterého Echo24 coby „zlý policajt“ pravice sdílí s „hodnými policajty“ na pravici a těmi „slušnými“.)
Nyní k té fantasmagorii zmíněné v perexu. Ukažme to na dvou velevýznamných věcech: politika české vlády a izraelské masové zabíjení civilního obyvatelstva (zde se obé setkává).
K prvnímu tématu se váže i titulní strana čísla ze 16. května: „Nový socialismus“ s podtitulem „Politika vlády: dotace, zvyšování daní, zasahování do soukromí“. Autorka Markéta Malá v rozsahově i myšlenkově chudém textu zmíní jako předzvěst „socialismu“ údajné „zaklekávání na banky“, tzv. daň z mimořádných zisků (má přitom namysli konkrétní vládní realizaci), zavádění „statusu umělce“. Toto ve zmateném a nepoctivém mišmaši (naštěstí krátkém). Vlastně se ani nekoná nějaký další odkaz na ten „socialismus“, jak huláká titulní strana i obrázek napomáhající některým lidem k „pochopení“.
Ale je zde jedna pikantní pasáž: „Zdanit banky, protože z nich do zahraničí tečou zisky, které bychom raději mohli zdanit tady u nás. To je oblíbené politické heslo a líbivá věta, na kterou by lidé mohli slyšet. Tedy ti, kteří fandí receptům, s jakými typicky přicházejí socialistické vlády [kéž by nám paní autorka mohla říci, které že vlády byly „socialistické“!; pozn. A.B.]. Naposled chtěla daň na banky uvalit v roce 2019 tehdejší sociálnědemokratická ministryně práce Jana Maláčová, která argumentovala tím, že je potřeba nějak pokrýt zvyšující se výdaje státu na důchody a platy“. To by bylo strašné, viďte!
Ale naštěstí to zachránil hodný (nebo zlý?) oligarcha Babiš, který sdělil, že „když navýšíte firmám daně, vezmou peníze lidem“, jak také cituje autorka. No vidíte! Kromě mlhavého varování paní autorky před „bobtnáním státu“ už v textu mnoho nenajdete. Pro staromódně založené lidi, kteří zohledňují fakta, doplňme, že daň z mimořádných zisků, tzv. „windfall tax“, byla dimenzována „vládou demokratů“ tak, aby byla extrémně mírná a snadno se jí dalo vyhnout (dále srov. např. zde). Dopředu rovněž byli vyňati například velmi tučně vydělávající zbrojaři, mezi něž patří i původní vlastník „nezávislého časopisu“.
A jaký je další kontext? Byla schválena „důchodová reforma“ - u níž lze doložit, že je šitá na míru vlastnické třídě a finančním společnostem. Na stole leží další dárek vlastníkům na úkor zaměstnanců: výpověď bez udání důvodu. Bylo ponecháno snížení daní nadprůměrně vydělávajícím v podobě zrušení „superhrubé mzdy“ (hlasy ODS + SPD + ANO). Jaká že verze „socialismu“ to má být? V jak hloupého čtenáře je zde doufáno?
Druhým vpravdě děsivým textem je článek Ondřeje Šmigola s názvem „Izraelský boj s Bidenem“. Hned zkraje píše: „Prezident Joe Biden ohlásil, že zadrží část schválené pomoci Izraeli [dodávky zbraní; pozn. A.B.], pokud zahájí operaci proti Rafahu, poslednímu městu, které kompletně ovládá Hamás. Zdůvodňuje to tím, že americké zbraně dodané Izraeli byly použity k zabíjení civilistů. Jde o obří strategickou a politickou chybu“.
Ihned potom pan Šmigol píše: „Nikdo nepopírá, že při válce v Gaze zemřelo mnoho nevinných lidí. Bohužel taková je povaha války v husté zástavbě s protivníkem, který používá celé civilní obyvatelstvo jako živý štít. Otázkou je, zda Izrael vraždí civilisty záměrně a porušuje při tom mezinárodní právo.“
Izrael už „omylem“ povraždil přes třicet tisíc lidí. Pan Šmigol jako by zastával, že snad musí zemřít drtivá většina členů Hamásu (mluví o „přežití Hamásu“). Poznamenejme, že toto nebylo aplikováno ani na NSDAP. A dále: naštěstí je díky moderní technice možné se postupně dopátrat, jaké jsou okolnosti celé věci, které pan Šmigol tak fandí a jaký je dlouhodobý kontext „izraelsko-palestinského konfliktu“.
Jsem přesvědčen, že alespoň trochu informovaným a trochu morálním lidem se z textu pana Šmigola udělá trošku špatně od žaludku. Vtip je však v tom, že úplně stejné vyústění má ospravedlňování aktů Izraele v „hodném“ Respektu - kde je to však doprovozeno „soucitem“, kteroužto frázi Echo24 nepoužívá.
Toto můžete ještě postavit vedle úvodního textu daného čísla Echa, kde Martin Weiss píše o anonymní akci „Akademiků proti apartheidu“, kteří kritizovali působení Ireny Kalhousové, která podle nich (a podle mě) vystupuje jako propagandistka pro Izrael a apologetka jeho dlouhotrvajících zločinů. Weiss se dostává do textové ráže nad „anonymním davem“ a „lůzou“ - což se kupodivu nestalo v případě cenzurování, odříkávání debat a kariérní likvidace kritiků Izraele (srov. zde, zde či zde). Mezi výtvory pana Weisse a pana Šmigola pak najdete ještě nestora Echa, Daniela Kaisera, kterak končí svou glosu začínající přiznáním dalekosáhlé izolace ČR při hlasování pro Izrael těmito slovy: „Všimněme si, že stejný český kabinet, který se klepe před skupinou trans aktivistů doma, který opomíjí zájmy českého průmyslu a domácností na evropských radách, je tak nekompromisní a nesmlouvavý, když jde o vzdálenou válku v televizi.“ Na každé druhé stránce Echa24 je v zápatí natištěno anglické heslo: „Journalism can never be silent“. Můžeme si tedy počkat, jak lidé z časopisu zareagují na prý skoro socialistického premiéra, který hájí svého kamaráda obviněného Mezinárodním trestním soudem z válečných zločinů (zkuste o tom však najít další zprávy v chrabrých českých médiích v porovnání s El País, Guardianem, Le Monde, Corriere della sera a dokonce i německým Zeitem).
Novotný, Husák a Weiss tvrdí, že byl socialismus
Echo tedy patří k drtivé většině českých médií, která jsou pravicová (můžete také sledovat politické preference a provázanost s redaktory oligarchických médií v médiích tzv. veřejnoprávních). Kam vede pravicová politika je dobře vidět na USA. Krize veřejného zdraví, brutalizace společnosti, masivní politická korupce, neospravedlnitelné rozdíly mezi zámožnou oligarchií a drtivou většinou obyvatelstva. A některé tendence jsou u nás zcela srovnatelné. Přitom se podívejte na Ameriku „new-dealovou“, tedy až do Nixona. Srovnejte v historickém průřezu individuální daňové sazby i sazby korporátní. Na sazby překračující 50, respektive 70 % by „nezávislí žurnalisté“ z Echa24 valili bulvy, ne? (Pokud to náhodou není tak, že to tuší, ale přesto neodolají své demagogii.)
I lidé jako Truman, Kennedy, Johnson byli reprezentanti pravicové moci a nadvlády vlastnické třídy, ale USA byly zhruba v třicetiletém poválenečném období vnitřně rovnostářštější a v mnohých aspektech sociálně humánnější společností. K tomu patřily významné ekonomické regulace, silnější vyjednávací pozice odborů - a určitý strach západních mocenských elit a servisních skupin z formálně „socialistického“ konkurenta na východě.
Například náš širší stát si v roce 1960 změnil (na rozdíl od většiny zemí Východního bloku) název na „socialistická republika“ - ČSSR. To bylo za prezidenta Novotného, který by jistě soutěžích krásy mohl soupeřit se současným prezidentem, který lidu (nebo spíše velkým vlastníkům) pomohl nadělit „důchodovou reformu“. Diktatura stranických aparátčíků - jakkoli s některými sociálně benevolentními a dílem skutečně progresivními rysy - je velice daleko od socialismu. Ostatně při uvolnění během „Pražského jara“ zaznívala přesně tato kritika z levicových pozic. A potom, po jedné vojenské invazi, se závazně muselo přijmout, že to socialismus je. A Martin Weiss, respektive organizátoři a přispěvatelé projektu „Mé dětství za socialismu“ (doporučuji si přečíst i ostatní slohová cvičení) s tím souhlasí. Pro tyto velké bojovníky za „svobodu“ na tom prostě nebylo dobré zhola nic. (Doporučuji vyzkoušet tyto většinou pány a zeptat se jich, zda nenajdou náhodou něco dobrého na Pinochetově diktatuře v Chile nebo třeba na amerických invazích a pučích od Kuby po Írán.)
Koho volí filosofka Matějčková?
Snad už byl podán docela reprezentativní popis politické linie, duševního obzoru a metod „nezávislých žurnalistů“ z Echa24. Současná ideologická krize vede konformisty a kariéristy k podobným psím kusům, jako tomu bylo v krizi minulého režimu od přelomu 70. a 80. let (znovu odkazuji na autory shromážděné kolem projektu Mé dětství za socialismu výše).
Když otevřete pojednávané číslo Echa, objevíte ještě „kulturní vsuvky“. Jsou zde pánové Štindl či Peňás, kteří taktéž drží výše popisovanou politickou linii (srov. dále zde). Myslím, že by bylo zajímavé tyto lidi, kteří předstírají svobodné myšlení, podrobit psychoanalýze. Neboť není cosi vytěsněného velice blízko, když se v ostentativně „intelektuální“ debatě Echa mluví o tom, že „vládnou elity přisáté ke stroji na bohatství“? Jak se „kulturní část“ Echa vypořádává s tím zvláštním - řekněme „rozpolcením“?
Ale ovšem, všechno může zachránit mladá filosofka Tereza Matějčková, ne? Kvůli myšlenkové neohrabanosti (a myslím, že i pořád ještě opatrnosti diktované nadějí na další peníze pro „nezávislou žurnalistiku“) vytvořil údajně levicově-opoziční Alarm žurnalisticky povrchní kontroverzi okolo udělení ceny Magnesie Litera právě Tereze Matějčové. Namístě je připomenout, že stejnou cenu dostal v minulosti i autor úrovně Stanislava Bilera z Alarmu.
Pokud se ale redaktoři Alarmu ptají, zda Matějčková není „propagandistická akvizice Echa24“, tak je odpověď samozřejmě ano. Ale lidé - a snad především filosofové - přeci nejsou zcela pasivní aktéři. Třeba dostává hezké peníze - které jsou tajuplným mystériem pohybů v naší společnosti. Pokud se přispěvatelem Alarmu stane někdo podobně vzdělaný, tak by přeci také mohla být položena otázka, zda tam je jako „propagandistická akvizice“, ne? Bylo by také dobré vědět, kolik má Alarm peněz v porovnání s Echem (viz mé starší líčení o rozdělování peněz za Josefa Šlerky v „Nadačním fondu pro nezávislou žurnalistiku“).
Ach, ano: do onoho čísla Echa se nachomýtl i Václav Bělohradský, který píše něco o „kacířích“ z hlediska současného „režimu řeči“ (indoktrinačního aparátu), avšak tak, aby to zas tolik kacířské nebylo. K opakovaně navštívenému tématu Palestina-Izrael se Bělohradskému podařilo do textu dostat následující slova: „V režimu řeči, který na Západě rámuje debatu o izraelsko-palestinské válce, riskuje například cejch „antisemity“ a „ostrakizaci“ (jako se to stalo například Janisi Varufakisovi a Slavoji Žižkovi v Německu) každý, kdo proti ní protestuje inspirován třeba tímto sdělením OSN: „Od 7. října, kdy teroristé zabili v Izraeli 33 dětí, víc než 13 800 dětí bylo zabito v Gaze.“ UNICEF určuje počet dětí zabitých v Gaze na 13 000. V jakém režimu řeči je dovoleno je oplakávat? A v jakém 28 500 dětí zabitých podle téhož zdroje v Afghánistánu?“
Pan Bělohradský v minulosti střídavě vystupoval jako „levicový filosof“, aby zároveň dal šanci oligarchovi Babišovi „hájit univerzální hodnoty“ (srov. dále např. zde). Těžko říct, jak svůj „hluboký“ přístup překládá do svých voličských rozhodnutí. A jak se rozhoduje Matějčková mezi Hegelem a nadřízenými Balšínka.
Pročtení čísla ze 16. května bylo příšerným zážitkem, ale dělám takovéto věci často. Nejvíce mě štve mlžení, slovní vata (manipulace ve prospěch pravicové nadvlády je nutno očekávat). Přitom jedno takovéto číslo by mohlo českým poddaným poskytnout mnohem pravdivější obraz světa, v němž žijí, a moci, které podléhají. Pokud by mi třeba Matějčková s Bělohradským dali část svých honorářů, dostanu spis na veřejná místa podobně jako Echo24 a zaplatím si větší viditelnost online.
