Článek
Funguje to tak, že tato část pravicové politické moci (ostatní by to jinak dělaly také) slouží zájmům bohatých lidí a velkých vlastníků, kteří budou sponzorovat příslušné politické strany a organizovat propagandu v jimi vlastněných médiích.
Výborným česko-slovenským příkladem je Denník i Deník N, který je vlastněn lidmi spojenými také s placením Respektu, „Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky“ a „Spolku pro podporu liberální demokracie“, jenž posílá peníze vládní části pravicových stran a zaplatil také českého oligarchického prezidenta. Kromě toho je propojen s různými dalšími indoktrinačními organizacemi, „nevládkami“, které organizují „výukové“ programy, oslavy 17. listopadu apod. (což podrobně na základě zdrojů dokládám zde).
Deník N je dobrým příkladem i proto, že narozdíl od otevřeně pravicově-reakčního Echa24 (které otevřeně oslavuje Trumpa a izraelskou genocidu Palestinců; ale přesto dostává z podobných zdrojů velké peníze na „nezávislou žurnalistiku“!) má v řadách svých novinářských vykonavatelů dokonce některé „levicové kritiky“, jako je Matěj Metelec.
Mimovládky, respektive nevládky, respektive vládky
Síť vlivu „nevládních organizací“ (které prý mají být automaticky něčím pozitivním pro běžné obyvatelstvo, byť některé někdy opravdu jsou) lze v Česku dobře popsat.
Mám navíc docela bohatou osobní zkušenost s lidmi, které jsem před deseti lety potkával na demonstracích proti jiné verzi „demokratů“ (ODS, TOP 09 a Věci veřejné). Mnozí z nich ještě dnes občas tvrdí či naznačují, že jsou na „levici“, ale reálně se mnozí z nich uklidili do různých „nevládních organizací“. Když člověk zjišťuje jejich financování (jako to dělám např. v odkazovaném článku výše), nachází tak „nevládní“ instituce, jako jsou ministerstva, zahraniční ambasády (často figurují USA a Izrael), ty či ony oligarchické „nadace“. Týká se to Člověka v tísni, Hnutí Duha, Platformy pro sociální bydlení , nemluvě o organizacích sloužících k podpoře zbrojního obchodu a mocenských zájmů NATO ve válce na Ukrajině.
Taková Platforma pro sociální bydlení patrně občas dosáhne pozitivních pokroků (z hlediska lidí v bytové nouzi), dokonce se někdy lehce vymezí vůči garnituře, od níž jinak dostává peníze, ale tu opatrnost nelze nevidět. Zde je také vícevrstevnatý vztah k fondům a grantům Evropské unie (již určitá propaganda líčí jako něco automaticky či většinově dobrého), která poskytuje takovýmto uskupením peníze. Háček je zde jasný: pokud by se tito lidé, kteří jinak tvrdí, že jsou levicoví rovnostáři, příliš vymezovali proti pravicové nadvládě u nás nebo na evropské úrovni, měli by utrum.
Z moderní společnosti nelze politiku vyhnat a „nevládky“ vůbec nestojí mimo mocenský boj. Zároveň je třeba ocenit práci jednotlivců, z nichž někteří zkoušejí hledat mezery v pravicové nadvládě, nebo třeba pracují v dobré víře (a velmi chabém poznání). Zásadní je zde zkrocení potenciálně nesouhlasících a protestujících lidí. Často mladých lidí po studiu, kteří možná trochu nahlédli nehájitelnou nespravedlnost našich pseudodemokratických režimů, tuší cosi o nesmyslných a zabránitelných jatkách na Ukrajině, dozvěděli se či si pamatují „hájení západních hodnot“ ve Vietnamu, Íránu, Chile, Jugoslávii, Iráku, Afghánistánu, Libyji, Sýrii, zachytili realitu konání „demokratického“ Izraele apod.
Jde podstatně o to, že se „upíchnou“ v těchto různých organizacích prý konajících „dobro“. Někteří jsou hlupáci a cynici už na počátku, ostatní si namlouvají, že „mění systém zevnitř“ apod. Bez ohledu na morální a politické preference je zde ale zcela zásadní fakt: ekonomická nutnost pro drtivou většinu společnosti přijmout ledasjak nedůstojnou, nesmyslnou a destruktivní práci. Leckde v neziskovkách se platí nadpůrměrně, jinde alespoň třeba lépe než na běžných proletářských pozicích (v nichž pracuje drtivá většina obyvatel).
Do budoucna se bude situace zaměstnanosti a oceňování práce vyvíjet nejspíš dále neblaze. Takže bude ještě větší tlak na konformitu, neboli držení úst a šoupání nohama. Zatím se ale dá v naší společenské Hře na oliheň uchytit v té či oné nevládce - nebo třeba pravicovém propagandistickém spolku Milion chvilek pro demokracii - a atmosféra je tu ještě semtam prodchnuta „dobrem“. Avšak na většinu lidí nečeká nic dobrého.
Je to „progresivné“, jo?
Právě nástroj podstatné části pravicové moci v podobě Milionu chvilek pro demokracii (viz jejich financování a politickou činnost) jako by měl svou kopii na Slovensku.
Slovenské uskupení s vpravdě orwellovským názvem Mier Ukrajine (asi jako u „Pražského centra pro výzkum míru“) je napojeno na lidi z uskupení Progresivné Slovensko, což je opoziční, údajně „středová“ strana (jako o to sobě říkali a říkají třeba čeští Piráti). Je placena například oligarchou Antonem Zajacem, který je také spojen se slovenským Denníkem N (jak rozebírám např. zde).
Podobnosti „aktivistických“ a „progresivních“ fint mezi pravicovou nadvládou v Česku a na Slovensku zde nekončí. Před několika měsíci byl ohlášen vznik platformy „Progresivní Česko“, kam se hlásí ze SocDem vystoupivští Dientsbier mladší či bývalý český ministr zahraničí Tomáš Petříček, něktří z Pirátů, Zelení a dokonce prý levicové uskupení Budoucnost (které není jinak příliš viditelné).
I Milion chvilek nazvukoval před volbami 2021 - do kdy vládla prý další unikátní inkarnace „zla“ v podobě jednoho oligarchy Babiše (který kopal i za některé ostatní oligarchy a za zájmy „spojenců“ z imperiálního bloku kontrolovaného NATO a USA) - některé jakoby „levicové“ tóny. Opakovaně rozebírám tuto pravicovou fintu, kdy je vytvořeno levicové mimkry, tedy jsou použité určité levicově znějící fráze, tu a tam je získán nějaký maskot či volavka, aby se jinak běžná pravicová moc tvářila jako „progresivní“, „moderní“, „empatická“ a bůhvíco ještě.
Pro českou „demokracii“ nyní existuje reálná hrozba, že by se do parlamentu - v současnosti obsazeného výhradně pravicovými stranami! - mohlo dostat uskupení s názvem Stačilo!, které zahrnuje KSČM a další strany, dílem „alternativní pravici“ a možná SocDem, tedy sociálně demokratická strana předsedaná mnohdy solidně levicově vystupující Janou Maláčovou. Problém je v tom, že Stačilo! se dle průzkumů pohybuje okolo pětiprocentní hranice pro vstup do sněmovny, zatímco SocDem za tímto mezníkem zaostává. KSČM mluví v rámci Stačilo! často také jak se patří na levicovou lidovou sílu, projevuje navíc odpor proti NATO a aspektům Evropské unie. V uskupení Stačilo! jsou ale i pravicové osoby působící jako lobbisté pro automobiliový průmysl, obdivovatelé Trumpa a vyznavači konspiračního myšlení. To dává záminku pro odsouzení celé skupiny lidmi, kteří jsou českým pravicovým establišmentem tolerováni jako „umírněná (čti: neškodná) levice“.
Jde o to, že by se SocDem mohla spojit se Stačilo! do zvažované předvolební koalice a zajistit tak vstup zástupců obou stran do parlamentu. Takovéto uskupení je samozřejmě úhlavním nepřítelem jak „noblesní a slušné“ pravice, tak různých technokratů, Babišů, Motoristů, SPD, fašounků i „středových“ kariéristů pirátského a mnohdy „zeleného“ střihu (jakkoli je výrazná ekologická politika nyní životní nutností).
Takto zhruba jsou v Česku načrtnuty mocenské hranice a jen velice hloupí lidé nedokáží vidět, že levicová opatření, která by mohla zlepšit život převážné většiny obyvatel, jsou v mocenském rozporu se zájmy různých „slušných demokratů“ i „přátel normálních lidí“ z jiných pravicových stran. Levice má v Česku alespoň malou příležitost se stát třetí silou jako ve Francii, zatímco bude využívat (hraných a kariérně podmíněných) rozporů mezi „konzervativci“ a „liberály“, „trumpisty“ a „progresivci“, coca-colou a pepsi. Samozřejmě, že k diskreditaci tohoto rizika budou v našich krajinách využívány antikomunistické orgie (36 let od roku 1989).
Komu patří vláda
Některé věci se na Slovensku vyjeví dříve či vulgárnějším způsobem - v důsledku i docela zdravé lidovosti a snad menší síly snobských masek než v Česku - některé jsou kopírovány z Česka.
Probrali jsme příklad kopírování Milionu chvilek pro demokracii a Progresivného Slovenska. Rozebíral jsem také v nedávném článku, jak bylo Slovensko „objeveno“ českými propagandisty jako další příležitost k odpoutání pozornosti od domácího marasmu a svinstev, vedle Ukrajiny. Můžete vidět celé ty davy českých „slušných lidí“, jak by chtěli „zachraňovat demokracii na Slovensku“ - zatímco v Česku rostou sociální rozdíly, jsou snižována zaměstnanecká práva, pokračují další privatizace, podporuje se Izrael, NATO, zbrojaři, americký imperialismus atd.
Vtip je ale v tom, že Slovensko a Česko stále nejsou příliš rozdílné. Obě země plní roli vazalů NATO, amerického a evropského velkokapitálu. Obě země si vyměňují zbrojní zakázky s Izraelem masivně porušujícím mezinárodní právo a páchajícím genocidu. V obou zemích pohodlně dominuje vlastnická třída a oligarchie nad zbytkem obyvatelstva a zajištěnější pomocná vrstva „vyšší střední třídy“ nad proletářskou většinou obyvatel. Z hlediska „obyčejných lidí“ - a poctivých humanistů - je opozice mezi Ficem a Fialou dalekosáhle falešná.
Jsou některá drobná pozitiva slovenské oproti české vládě. Nemluvím tu o „dobru“, nýbrž o politických krocích, které nakonec přinesou třeba menší hromady mrtvol a utrpení. Když Fico a Orbán jezdí jednat s ruskými zástupci, plní tím roli zmírňování doslova fatálního napětí mezi velkými mocenskými bloky. Navíc zde předběhli své „slušné“ kolegy, protože dříve či později se bude s Ruskem jednat a nadále se s ním, i přes sankce, různými oklikami, obchoduje.
Majdan?
Kdo alespoň trochu sleduje slovenské dění, všimne si přítomnosti slova „majdan“ (psáno někdy s malým písmenem). Fico obviňuje „slušnou“ opozici z chystání „majdanu“ či „převratu“. Nepředložil zatím přesvědčivé důkazy. Nepopiratelným faktem ale je, že na Ukrajině v roce 2014 proběhl převrat proti demokraticky zvolenému prezidentovi, do nějž klíčovým způsobem zasahovala americká imperiální moc (v částečném konfliktu s Evropany), podílela se na něm síť „nevládních organizací“ a ukrajinská „demokracie“ potom začala být velmi vstřícná vůči západním vlastníků a korporacím.
Slovensko vstřícné už je. A co se týče „pro-evropskosti“ a „trans-atlantismu“ (vazalství vůči USA), tak se z těchto mocných nedemokratických vlivů také rozhodně neosvobodilo. Posuďte situaci se zrušením druhého kola prezidentských voleb v Rumunsku v závěru roku 2024, prý kvůli „ruským dezinformacích“ (mnohem všudypřítomnější americké dezinformace se neřeší). Rumunsko má jednu z největších vojenských základem NATO v Evropě. Slovensko také sousedí přímo s Ukrajinou.
Poctivá a realistická analýza zkoumá různé drobné či větší vnitřní rozpory uvnitř americké imperiální moci. Zde je známo a občasně dokonce veřejně deklarováno, že válka na Ukrajině by mohla vázat příliš mnoho sil (amerických sil, o statisíce mrtvých a zmrzačených Ukrajinců evidentně tolik nejde) potřebných k soupeření s Čínou. V posledních odstavcích zmíněná témata opakovaně a s velkou dávkou poctivosti (a přímé osobní zkušenosti, coby člověk dříve patřící téměř do „establišmentu“) věc rozebírá americký ekonom a mnohačetný poradce (včetně na Ukrajině v 90. letech) Jeffrey Sachs. Při vystoupení před studentskou unií Oxfordu nedávno mluvil také o „barevných revolucích“ v nultých letech našeho století a o okolnostech převratu v roce 2014 na Ukrajině, do nějž měl možnost nahlédnout částečně zevnitř (zde od času 7:50).
Se Sachsem se člověk blíží poctivé analýze a levicovému humanismu. Což jsou nadále hlavní nepřátelé těch „hodných“ i „zlých“ jak na Slovensku, tak v Česku.
