Článek
K takovému skepticismu přitom často vůbec nemáme důvod. Podle Indexu prosperity a finančního zdraví jsme osmým nejvíce solidárním národem Evropské unie. V tomto měřítku jsme na tom lépe než například Rakousko, Belgie, Francie nebo Španělsko, což jsou státy, na které v mnohých aspektech hledíme jako na vyspělejší a inspirativnější než jsme my sami. Podle další sociologické studie World Giving Index, která měří míru solidarity ve 140 zemích světa jsme se v roce 2022 dokonce umístili na 13. místě. Především krize posledních let ukázali, že většina Čechů vůbec není lhostejná a pomáhat jim rozhodně není cizí.
Solidarita v současné české společnosti se poprvé výrazněji ukázala během první vlny koronavirové pandemie. Právě tehdy se totiž objevil celospolečenský pocit sounáležitosti, jaký jsme dlouhou dobu neměli šanci vidět. Když stát selhal a nedokázal zajistit dostatečný počet roušek, který byl nutný pro ochranu národa před touto nemocí, lidé si je spontánně začali z nejrůznějších látek a textilií sami šít a rozdávat je do nemocničních zařízení a domovů seniorů. Zřejmě poprvé v historii se tak staly galanterie součástí kritické infrastruktury našeho státu.
Mnoho lidí začalo dobrovolně pomáhat ohroženým lidem, kteří nemohli nebo se báli vyjít ze svých domácností a chodili místo nich nakupovat. Dobrovolníci také poskytovali významnou oporu zdravotníkům, kteří stáli v „první linii“. Asistovali s běžnými úkoly nebo se starali o logistiku.
Další významná vlna solidarity se v české společnosti objevila se začátkem ruské invaze na Ukrajině. Od uprchlické krize v roce 2015 o Češích panovalo mínění, že jsou sobečtí a xenofobní. Myslím si, že naše solidarita s ukrajinskými uprchlíky toto přesvědčení dokázala alespoň částečně vyvrátit. Podle organizace UNICEF přišlo od začátku války do České republiky více než 450 000 válečných uprchlíků. Celá Evropa obdivovala Německo během již zmíněné uprchlické krize v roce 2015 za to, že dokázala přijmout přes milion převážně muslimských uprchlíků. V přepočtu na obyvatele jsme ale dokázali v roce 2022 poskytnout azyl 3,5 krát většímu počtu lidí než Německo v roce 2015.
Solidarita s ukrajinskými uprchlíky přitom byla minimálně ze začátku krize ukázková. Většina české společnosti jim od samého počátku krize projevovala podporu. Mnozí Češi nabídli Ukrajincům své domy a byty, jiní zase neváhali poskytnout své oblečení a potraviny. I přes postcovidovou finanční krizi a zvyšující se inflaci poslali Češi na pomoc zasažené zemi v nejrůznějších humanitárních sbírkách miliardy korun a prostřednictvím sbírky ukrajinského velvyslanectví a v iniciativě Dárek pro Putina vybrali peníze na tanky, drony, náboje a další nutné položky pro ukrajinskou armádu v boji s nepřítelem.
Někteří svou solidaritu projevili alespoň tím, že si do profilu na sociálních sítích přidali ukrajinskou vlajku nebo se zúčastnili pro ukrajinských demonstrací ze začátku války, které měli jednu z nejvyšších účastí od Sametové revoluce. Našli se však i tací, kteří odjeli přímo na Ukrajinu léčit raněné, organizovat pomoc nebo se dokonce s nasazením vlastního života zapojili do cizineckých legií.
Nutno ovšem dodat, že tato sounáležitost s Ukrajinou s přibývajícími dny slábne, což ovšem není vidět jen u nás, ale v celé Evropě. Panuje únava z celé vzniklé situace, podobně jako byla vidět i během koronavirové pandemie. Ve společnosti i na politické scéně se objevují kritické názory na pomoc Ukrajině především s odkazem na naše ekonomické zadlužení státu. Je to psychologický efekt, který po určité době prostě musí přijít. Myslím si však, že ochota pomáhat je ve společnosti stále většinová a na náš postoj vůči Ukrajině máme být právem hrdí.
Jako solidární národ se ovšem Češi ukázali i v menších krizích. Na uhašení požáru v Českém Švýcarsku v roce 2022 se významně podíleli i dobrovolní hasiči, kteří často i odjeli ze svých dovolených, aby se mohli prát s ohněm, a když se v červnu roku 2021 prohnalo oblastí jižní Moravy ničivé tornádo, měli obce tolik dobrovolníků, kteří chtěli jakkoli pomoci, že je museli odmítat. Během následných sbírek a charitativních koncertů vybrali Češi přes jednu miliardu korun.
Nedávno celá republika žila příběhem malého Martínka, který nutně potřeboval 100 milionů korun pro svoji léčbu. I s přispěním mnoha českých influencerů, kteří pomáhali tento příběh šířit, se během pár dnů vybralo dokonce o 50 milionů korun více, než bylo nutné. Podobné případy však u nás vůbec nejsou ojedinělé. Mnoho Čechů pravidelně přispívá na charitativní účely ať už v rámci crowdfundingové platformy Donio nebo nadací jako Dobrý anděl či Člověk v tísni.
I přes nejistotu současné doby a inflaci tak Češi nepřestávají být solidárním národem. Možná že dokonce krize posledních let dokázaly zmobilizovat v naší společnosti pocity vzájemnosti a ochotu pomáhat. Rozhodně jsem v tady nechtěl idealizovat českou společnost. Vím o spoustě problémů, které sužují naši zemi. Mohl jsem psát například o naší rozdělenosti nebo rezervovanosti, já jsem ale chtěl poukázat také na to, že Češi umí být i solidární.
https://www.indexprosperity.cz/2023/solidarita-a-duvera-ve-spolecnosti/
https://www.cafonline.org/docs/default-source/about-us-research/caf_world_giving_index_2022_210922-final.pdf
