Článek
Revoluční rok 1989 znamenal v zemích východního bloku rozvoj demokracie a nepřeberné množství příležitostí. Po letech komunistické totality docházelo k zakládání nebo obnově politických stran různých směrů. Mezi nově založenými stranami byla i řada satirických. Zvláštním fenoménem se pak staly strany, které svojí politiku postavily na chmelovém moku.
Popularizátorem těchto „pivních politických stran“ se stala Polska Partia Przyjaciół Piwa (PPPP). Tu založil polský herec Janusz Rewiński na konci roku 1990 na základě tehdejšího oblíbeného satirického seriálu Skauci Piwni (Pivní skauti), ve kterém měl jednu z hlavních rolí. Původním nápadem bylo stranu využívat pouze jako mimo seriálovou aktivitu, jenže díky obrovské podpoře fanoušků se PPPP nakonec rozhodla kandidovat v parlamentních volbách v říjnu 1991.
Jako hlavní programový bod si strana vytyčila propagování pití piva místo v Polsku oblíbené vodky. Právě pivo totiž podle nich mělo symbolizovat západní kulturu a anglický styl života, ke kterému se chtěla polská společnost po letech komunismu přiblížit. V jejich programovém prohlášení doslova stálo:„Neděláme si iluze, že se Poláci stanou abstinenty. Jen nepij vodku. Chutné, vychlazené, aromatické pivo se dá použít i na přípitek.“
Zakladatel a předseda Janusz Rewiński dokonce složil stranickou hymnu, jejíž refrén obsahoval text: „Vypiješ jedno, druhý, třetí pivo, možná budeš chodit trochu nakřivo, ale potom nebudeš pít alkohol vůbec, tak si nalej pivo do půllitru.“
Ačkoliv PPPP před volbami nabírala na popularitě, bylo velkým překvapením, když „pivaři“ nakonec získali přes 367 tisíc hlasů a doopravdy se do parlamentu dostali. Ve 460 členném Sejmu měli hned 16 zástupců a podíleli se na široké koaliční vládě Hanny Suchocké. Jejich člen Zbigniew Eysmont se navíc stal ministrem bez portfeje.
Poté, co se satirická strana dostala do kontaktu s reálnou politikou, ovšem začal její úpadek. Krátce po volbách se rozdělila do dvou názorových frakcí, které se pojmenovaly Velké pivo a Malé pivo. Hlavní vnitrostranické pnutí se týkalo toho, jestli mají nadále prosazovat svojí „pivní politiku“ nebo se začít tvářit jako seriózní politická strana.
Jelikož většina poslanců PPPP byli podnikatelé, kteří svoje vysoké pozice na kandidátkách dostali za sponzorské dary, začala se strana ubírat především ekonomickým směrem. „Naši podnikatelé rychle vypili naše pivo. Po vstupu do Sejmu nás už nenásledovali. Chtěli sedět se členy polského obchodního kulatého stolu, ne s nějakými pijáky piva,“ řekl předseda Rewiński a následně stranu protestně opustil.
Pivaři nakonec v parlamentu vydrželi do května roku 1993, kdy nechal prezident Lech Wałęsa kvůli sporům s tehdy již politicky činnými brary Kaczyńskými rozpustit parlament. V následujících předčasných volbách získala PPPP pod vedením nového lídra Leszka Bubela pouhých 0,1 % a rozpadla se.
Polský příběh inspiroval k vytvoření podobně smýšlejících stran v postsovětském Rusku, Bělorusku a Ukrajině. Žádná z nich se ale ani nepřiblížila podobnému úspěchu. V případě Ruska a Ukrajiny došlo po pár letech ke sloučení s jinými stranami. V Bělorusku byla zase tamní „pivní strana“ zakázána, když protestovala proti kontroverznímu referendu, při kterém si Alexander Lukašenko upevnil svoji moc.
Někteří si možná vzpomenou i na českou Stranu přátel piva (SPP). Tu založili studenti plzeňské Pedagogické fakulty už 16. ledna 1990, tedy dokonce dříve než vznikla její polská verze. V národě který spotřebuje nejvíce piva na osobu, ale poměrně překvapivě SPP nedosáhla žádných větších úspěchů. Její vedení se postupně začalo čím dál víc sbližovat s ČSSD, se kterou se v roce 1998 strana sloučila.
Dlouho to vypadalo, že podobné strany zůstanou pouze výstřelkem devadesátých let. Ovšem pouze do té doby, než se v Rakousku na scéně objevila strana Bier Partei Österreich (BPÖ). Její příběh se začíná psát v roce 2014, kdy frontman kapely Turbobier Marco Pogo (vlastním jménem Dominik Wlazny) nahrál píseň s názvem Die Bierpartei. Text a videoklip této punkové skladby, kde se Marco Pogo stylizuje do role rakouského kancléře, který na zasedáních vlády pije pivo, se stala předlohou pro vznik samotné strany.
Poprvé se BPÖ zúčastnila parlamentních voleb v roce 2019, ovšem s nevalným výsledkem pouhých 0,1 %. Větší úspěch se straně podařil následující rok v komunálních volbách, kdy získala hned 11 křesel v různých vídeňských obvodech. Mainstreamovou stranou v Rakousku se BPÖ stala až v roce 2022, kdy Dominik Wlazny kandidoval v prezidentských volbách. Charismatický předseda a umělec skončil překvapivě na třetím místě se ziskem 8 % a rakouská strana pivařů začala poprvé figurovat v předvolebních průzkumech.
Mezitím si BPÖ definovala svůj program, do kterého patří například nahrazení vody pivem ve fontáně na Schwarzenberském náměstí ve Vídni, zákaz zavírací doby v barech a restauracích nebo zavedení měsíčních dodávek padesátilitrových sudů do každé rakouské rodiny. Jako si Poláci vytyčili hlavní problém v nadměrné konzumaci vodky, rakouská strana bojuje proti pití ochucených radlerů, na které chce uvalit padesátiprocentní daň.
Kromě recesistických návrhů, ale BPÖ zdůrazňuje také témata klimatické krize nebo nebezpečný vzestup krajní pravice. Právě vzestup krajní pravice je v Rakousku velkým problémem, podobně jako například v Německu, Nizozemsku nebo Francii. Rakouské národně konzervativní FPÖ připisují některé průzkumy až 30 % a v letošních evropských a parlamentních volbách se očekává její velký úspěch. „Rakouští pivaři“ se v předvolebních průzkumech zatím pohybují mezi 4-10 procenty. Zda ale mají reálnou šanci ve volbách uspět, zůstává zatím otázkou.
