Článek
Inzulin, známá neznámá
Inzulin je hormon. Stará se o to, aby naše buňky měly co jíst.
To v praxi znamená, že objeví-li se vám v krvi něco, co mohou vaše buňky použít jako palivo, inzulin se postará o to, aby se tyhle chutné věci dostaly do buněk. Především se v souvislosti s inzulinem bavíme o krevním cukru, neboli o hladině glykemie.
Pokud jste se právě probudili a jste zdraví, plave vám v krvi něco okolo pěti gramů glukózy. Pět gramů není věru moc – můžete si směle představit čajovou lžičku v celých těch asi pěti litrech vaší krve.
Abychom si přiblížili, jak málo to doopravdy je, uvažte následující: průměrný lidský mozek spotřebuje asi 80 miligramů glukózy za minutu své činnosti [1]. Jelikož náklady na mozkovou činnost způsobují asi 20 % celkového kalorického výdeje, dá se velmi zjednodušeně říci, že energie obsažená v danou chvíli v krvi by vám vydržela asi tak deset minut.
Deset minut není zrovna moc. A ano, já vím, že to není tak jednoduché – to je jen proto, abyste měli představu, o jaké dynamice se tu bavíme.
Máte-li krevního cukru příliš, je to problém – začne se vám lepit na věci, na kterých nemá co dělat. Všeho moc škodí. Máte-li krevního cukru málo, je to taky problém, protože vám hrozí, že sebou třeba fláknete o zem, dostanete hypoglykemickej šok, nebo něco podobného.
Proto je potřeba hladinu krevního cukru regulovat tak, aby byla pokud možno na ideální hodnotě.
Když je cukru příliš
V každý daný moment se tedy dějou dvě věci.
Za prvé, něco se musí starat o to, aby cukr z krve mizel, když je ho moc.
Za druhé, něco jiného se musí starat o to, aby tam pořád byl.
Dneska nás bude zajímat část a).
Je-li v krvi cukru příliš, nastoupí těžký kalibr v podobě inzulinu.
Inzulin, jak jsme si řekli na začátku, slouží k tomu, aby nacpal přebytečný cukr z krve někam, kde nebude dělat paseku. Typicky to „někam“ jsou svalové buňky. Svalové buňky glukózu, kterou přijmou z krve, přemění na glykogen, a všichni jsou spokojení – v krvi je cukru tak akorát a ve svalu je zásoba energie, kterou lze prakticky okamžitě využít.
Když se tenhle proces podělá, zůstane vám glukóza v krvi. Prostě ji odtud nedostanete. Může se to přitom podělat na více místech – přestane fungovat syntéza glykogenu ve svalu, přestane fungovat transport glukózy do svalu…možností je více, než by se nám líbilo.
U řady těchto mechanismů přitom nevíme, co bylo dřív. Vejce, nebo slepice?
Takže, když máte inzulinovou rezistenci a vaše svaly nedělají glykogen z glukózy tak dobře, jak by podle našich představ měly, co bylo dřív – rezistence, která podělala ukládání glykogenu, nebo se podělalo ukládání glykogenu, a tím zapříčinilo vyšší hladiny glukózy v krvi, které vedou k inzulinové rezistenci?
Nevíme.
Jak může tuk zvýšit hladinu krevního cukru
Co ale víme téměř jistě (a co spoustě lidí nejde do hlavy) je, jak může přemíra tuku ve stravě způsobit inzulinovou rezistenci a cukrovku, tedy zvýšenou hladinu krevního cukru.
Je to trochu nelogické, uznávám. Je to ale ve skutečnosti poměrně jednoduché.
Když vám v krvi po kachničce se šesti plave (mimo jiné) spousta tuku, je poměrně zásadní dostat ho odsud pryč. Stejně, jako cukr. Inzulin je tak hodnej, že se postará do obojí. Stará se o to, aby měly buňky co jíst, pamatujete?
V ideálním případě inzulin nacpe milý tuk do tukových buněk. Říká se jim adipocyty a jsou základem toho, co se snažíte při pohledu do zrcadla ignorovat.
Když je toho tuku příliš a adipocyty jej nestačí pobrat, inzulin udělá, co umí – a nacpe přebytečný tuk do svalu. Spoiler alert: ve svalu tuk obvykle mít nechcete. Tuk je totiž trochu mrcha a umí svalové buňce říct, co má dělat.
Říkáme tomu buněčná signalizace, a jde v principu o to, že nějaká molekula – zde jedna konkrétní podoba tuku familierně zvaná diacylglycerol – přijde k jiné molekule, šťouchne do ní, a spustí kaskádu dalšího šťouchání [2].
Na konci té kaskády je pak nějaký efekt.
V tomhle případě je efekt tuku ve svalové buňce takový, že svalová buňka přestane reagovat na inzulin, a tudíž přestane přijímat cukr. A ten cukr nemá kam jít. A zůstane plavat v krvi.
Tělo není žádnej blbec. Tělo ví, že má moc cukru v krvi, a ví, že ho tam nemá mít. A pokud sto procent inzulinu nedostalo ten cukr pryč, tak sto padesát procent to určitě zvládne! Co nejde silou…
A ono chvíli jo.
Vaše slinivka si plivne do dlaní, zamaká, a nadělá prostě víc inzulinu.
Tělo není žádnej blbec. Když má často vysokou hladinu inzulinu, začne ho prostě ignorovat. Go home, insulin, you’re drunk.
A tomu se říká inzulinová rezistence. A v tomhle konkrétním případě ji způsobil tuk.
Jak z toho ven?
V celém našem příběhu je jeden skrytý hrdina. Jsem si jistej, že si nervozitou koušete nehty, abyste se to dozvěděli.
Tuk ve svalu zabraňuje přenosu signálu od inzulinového receptoru, takže buňka inzulin nevidí a tudíž nevloží do dvé membrány glukózový transportér. Glukóza tak nemůže do buňky, protože nemá kudy.
Existuje ale jedna cesta okolo.
Glukózový transportér GLUT-4 se totiž nedostane do membrány jen pomocí inzulinu.
GLUT-4 se do ní dostane i v reakci na následující věci: mechanické pnutí, AMPK, Ca2+. Napadá vás nějaká činnost, při které ve svalech vzniká mechanické pnutí?
Pohyb.
Ano, pohyb – tedy mechanické pnutí ve svalu doprovázené signalizací přes AMPK a vápník – umí dostat do membrány buněk glukózové kanály, a tím pomoct dostat glukózu pryč z krve [3].
Bez inzulinu.
Tělo není blbec.
Další čtení k tématu zde:
[1] https://doi.org/10.1016/j.tins.2013.07.001
[2] https://doi.org/10.1007/s00109-015-1310-2
[3] DOI: 10.1249/JES.0000000000000224
