Článek
Většina z nás, pravidelných a nadšených konzumentů kávy, oceňuje jeden její nepopiratelný účinek – káva nás probouzí.
Je veřejným tajemstvím, že za tím, co pociťujeme jako ono probuzení, čilost, zkrátka menší ospalost, je molekula zvaná 1,3,7-trimethylxanthin, kterou většina z nás zná jako kofein.
Kofein je relativně malá molekula, jež se díky své chemické podstatě dostane přes většinu biologických bariér. Může vám to přijít jako samozřejmost, ale není.
Hematoencefalickou bariérou (tedy jakousi vrstvou speciálních buněk oddělující krevní řečiště od nervového systému) neproleze jen tak něco. Je to způsob, jakým naše tělo chrání to nejcennější, co má (podle názoru mozku je pochopitelně nejcennějším orgánem mozek!), před vlivem různých potenciálních toxinů, kterým jsme vystaveni.
Kofein se do mozku dostane a tam zablokuje receptory pro adenosin. Vysvětlím.
Na povrchu každé buňky je nepřeberné množství molekul – receptorů, na které se může vázat nepřeberné množství jiných molekul (ligandů – ne, nebudu vás z toho zkoušet, klid).
Když se ligand naváže na receptor, buňka to ucítí, a přebere si to jako signál. Stejně, jako když k vám někdo přijde na návštěvu a zazvoní na zvonek – a vy si to přeberete tak, že se jdete schovat na zahradu, protože se nechcete s nikým bavit.
Proč se nám chce spát
Adenosin je věc, co vašim buňkám za normálních okolností říká, že byste měli jít spát. Prostě se ve vašem mozku přes den hromadí a když je ho moc, tak jste ospalí. Odporně se tomu říká „sleep pressure“, tedy něco ve smyslu, že vás adenosin tlačí ke spánku.
Ve spánku se adenosin odbourá a vy začínáte ráno s čistým štítem. (Tedy… ideálně.)
Kofein, je-li přítomen, blokuje receptory, přes které adenosin říká vašim mozkovým buňkám, že byste měli jít spát.
Jako kdybyste měli před zvonkem zeď. Nikdo by vás nerušil. Jen si to představte.
Kofein tedy, technicky vzato, není stimulant a neprobouzí nás. Kofein nám brání cítit, že jsme ospalí.
Pokud opravdu potřebujete kafe hned po ránu, říká to něco o kvalitě vašeho spánku a o tom, jak dobře se vám přes noc odboural adenosin.
Kofein a dopamin: od motivace k návykovosti
Adenosinových receptorů je v mozku více typů. Ne všechny slouží jen k tomu, abyste nebyli ospalí.
Obsazení některých z nich (A1, kdybyste chtěli vědět) kofeinem pravděpodobně vede k tomu, že se vám v mozku vyloučí trochu víc dopaminu.
Jiné z nich (A2A) si umí povídat s jinými receptory, v tomto případě opět s receptory pro dopamin. Přesněji řečeno, když kofein zablokuje receptor A2A, zesílí dopaminovou signalizaci v mozku. (Pokud vás zajímá méně zjednodušená verze tohoto příběhu, čtěte tady.)
Dopamin je molekula, jejíž přítomnost v mozku vám říká, že vaše momentální činnost je velmi žádoucí pro vaše přežití. Molekula, která vás motivuje opakovat chování (či konzumaci dané látky), které vedlo ke zvýšení jeho hladiny.
Což má za následek to, že jste akčnější. Máte chuť do života. A ten pocit je tak příjemný, že čím více si koupete mozek v dopaminu, tím větší je riziko, že se stanete na dané věci závislými.
Platí to ale i pro kávu?
Když si na něj zvyknete, aneb kofeinová tolerance
Pravidelní pijáci kávy a jiných kofeinových nápojů zajisté ví, že po nějakém čase už to není ono. Kafe nás udrží při životě, ano; už nás ale nenaplní tou chutí do života jako kdysi.
Důvod je pravděpodobně poměrně prozaický.
Zatímco protispací účinek kofeinu je biologicky spojen s více adenosinovými receptory (tedy, A1 a A2A), motivační účinek kofeinu je spojen patrně jen s receptorem A2A.
Receptor A2A je desensitizovatelný. To znamená, že když na něj zkoušíte zvonit příliš často, tak se buňka naštve a tenhle zvonek vypne. Odpojí. Přestane zvonit. Konec, dopaminová signalizace. Konec, motivace.
Pro receptor A1 tohle neplatí.
Proto my, co máme kafe rádi, ale pijeme jej s rozumem, už nepociťujeme ty euforické účinky. Naše receptory jsou necitlivé, a běžná denní dávka kávy nestačí k tomu, aby se náš dopamin obtěžoval mít nějaké účinky.
Proto my, co máme kafe rádi, potřebujeme kofein k tomu, abychom fungovali alespoň na nějaké bazální úrovni, ale nedostaneme se příliš nad rámec svých normálních schopností.
Podíváme-li se na tuto smutnou skutečnost z jiného pohledu, zjistíme, že kofein nedokáže trvale zasáhnout dopaminergní dráhy, a tak na něm nevzniká závislost - tedy minimálně ne tímto mechanismem.
Klíčové je načasování
Lidé se taky poměrně hodně liší v tom, jak rychle dokážou kofein odbourat. Průměrně se poločas biologické aktivity kofeinu ve vašem ctihodném těle pohybuje okolo pěti hodin.
Ano, to znamená, že když si dáte odpolední kafíčko ve tři, tak v devět večer vám v krvi plave pořád ještě polovic toho, co vám brání jít spát. A než se mě zeptáte – to, že si umíte dát kafe v osm večer a pak jít klidně usnout bohužel neznamená, že váš spánek je stejně kvalitní, jako by byl bez 150 miligramů kofeinu v krvi.
Možná by nezaškodilo zamyslet se nad tím, v kolik pijete poslední kafe. Já jen říkám. Jdu si uvařit druhý. Hezký den přeju.
