Článek
Bavíme se o leukémiích. Leukémií je spousta druhů. Jedna z nich, chronická myeloidní, je trochu speciální kus.
Speciální v tom, že je v drtivé většině případů způsobena jedním proteinem, kterej se zove BCR-ABL.
První svého druhu
BCR-ABL je kočkopes, který vznikne, když vaše buňky vezmou kus chromozomu s číslem 9 a připlácnou ho na jiný (číslo 22). Tenhle kočkopes je charakteristický tím, že se začne montovat prakticky do všech dějů, který v buňce probíhaj.
Za výsledek to má, že taková buňka se začne chovat jako děcko, který se místo toho, aby v kostní dřeni dospělo a naučilo se fungovat, rozhodne, že je nejlepší a ovládne svět. Začne se množit a zatvrzele odmítá umřít. Prostě rakovina.
Výhoda téhle vpravdě nezáviděníhodné situace je, že trefit léčbou jeden protein je poněkud jednodušší, než trefit jich víc.
A tak vznikl Imatinib.
Imatinib brání tomuhle kočkopsu chovat se jako sprateček. Je to první léčivo svého druhu - malý inhibitor tyrozinových kináz. Cílená léčba.
Imatinib dovolil pacientům s chronickou myeloidní leukémií — při troše štěstí — celkem slušně žít.
Jelikož ale první nepsaný zákon biologie říká, že na každou léčbu může vzniknout rezistence, i Imatinib má své problémy. Příčin je několik. Kočkopes se třeba změní natolik, že si Imatinibu ani nevšimne.
A tak vznikly další léky tohohle druhu, účinnější. Třeba Dasatinib. Tam, kde Imatinib selhal, Dasatinib účinkoval. Nějakou dobu.
A kolečko se opakuje. Chce to jinou cestu.
Jedna z těch cest může být trefit jinou molekulu, která pomáhá buňce dělat bordel. Jednou z takových molekul je CK2.
Když si buňka hledá jinou cestu
CK2 se taky v buňkách montuje do všeho možnýho, ale dělá to chytřeji — prakticky se nestává, že by rakovinu způsobila sama. Je to taková šedá eminence v pozadí, která potichu podporuje ostatní rebelie.
Trochu problém je, že pacientských vzorků, na kterých by se dalo otestovat, jestli to, že trefíte BCR-ABL a CK2 zároveň povede k nějakým zlepšením, není věru moc. Zaplať satan, že jich není moc.
Museli jsme tedy jít jinou cestou. Tou cestou jsou buněčné linie.
Buněčné linie jsou v podstatě rakovinné buňky, které můžete pěstovat v laborce. V lahvičkách. Slouží nám jako primitivní model rakoviny. Je třeba přiznat, že jsou notoricky známé tím, že na nich funguje kdeco — někde se ale začít musí.
A tak jsme vzali buněčné linie, které mají svůj původ v chronické leukémii, a udělali jsme je rezistentní k imatinibu a dasatinibu. To znamená, že tyhle buňky vesele rostly i tehdy, když jsme na ně nalili léčiva v koncentracích, které by je za normálních okolností zabily. Imatinib a dasatinib na ně prostě a jednoduše nefungoval.
Zkusili jsme, co udělá, když jim přilejeme něco, co trefí zároveň i CK2.
To něco se jmenuje Silmitasertib. Je to léčivo, které prošlo klinickými testy u jiných druhů rakovin — to znamená, že to není nějaká obskurní látka, která zabije vás spolu s vaší rakovinou. Je to věc, která funguje.
Když jsme nalili Silmitasertib na naše věru primitivní modely, účinkoval.
Nejzajímavější na tom ale je, že když jsme ho zkombinovali s imatinibem a dasatinibem — tedy těmi látkami, kterých si naše buňky předtím ani nevšimly — tak naše milé linie umíraly ochotněji, než jen s každou látkou samotnou.
Výsledky jsou konečně publikovány, tady.
Bude to k něčemu?
Uvidíme.
