Článek
Trochu pajdá na nohu tvrzení, že vzdělání je to, co vyřeší budoucnost. Že díky vzdělání se budou děti mít lépe, budou více rozumět světu a bude větší prostor pro seberealizaci každého místo konfrontací na jakékoliv úrovni. Myslíme si, že vzdělání udělá naši budoucnost lepší.
Pozor na takový omyl, šíří se rychle a dobře se jím zaštiťuje prakticky jakýkoliv politický směr.
Výborné univerzitní vzdělání má syrský prezident Bašár al-Asad (např. postgraduální studium v Londýně, kde se specializoval na oftalmologii ) nebo Usáma bin Ládin (mimo jiné studoval na Thomas Sprigg Wootton High School a byl stavebním inženýrem) nebo Ekaterina Mizulina, blízká Putinova spolupracovnice, která se zasazuje o cenzuru na internetu (promovala v r. 2004 na Univerzitě v Londýně).
Jsou to vesměs vzdělaní lidé, v ústavech uznávaných zde, v našem západním světě. Mají univerzitní diplomy, tak v čem je problém? Kde proměnili vzdělání v teror, diktátorství, populismus…?
Odpověď je jednoduchá. Vzdělání není totéž, co práce s postoji.
Vzdělání, to jsou stále hlavně informace a částečně dovednosti (trénink). Vzdělání, které míří k postojům, prakticky neexistuje, alespoň ne ve státem podporovaných strukturách.
Tradiční školství stále „jede“ informace a k nim přidává trénink dovedností. Nikde se neučí úctě ke svobodě, úctě k člověku, liberalismu a demokracii. Samozřejmě, že se pokouší o předměty blízké těmto tématům (etická výchova…), ale formu výuky zase volí tradičně – informace a dovednosti.
Problém je totiž v systému školství. Ten podporuje to, co nefunguje. Dlouhodobě.
1000 x bylo řečeno „neučme děti memorovat, učme je přemýšlet, formulovat, pojmenovávat, komunikovat“. Těch metodických příruček na podobná témata je nespočet. Kde to mizí?
V první řadě v postojích učitelů. Nikdo je neučil pěstovat své postoje k demokracii a úctě ke svobodě. Nikdo je neprovázel cíleně a strukturovaně jejich postoji k těmto tématům, a tak sami nenasbírali zkušenosti, jak o tyto vlastní postoje pečovat, natožpak jak tyto postoje „učit“ a provázet jimi své studenty a žáky. Není, kdo by to učil. A když, tak opět jen metodami, které mají blízko k informacím (co je svoboda) a daleko k postojům (jak být svobodný).
Kdy už si řekneme, že král je nahý, přestaneme mluvit o vzdělávání a začneme se bavit o našich postojích k základním hodnotám? A kdy už budeme schopni tyto postoje předávat i ve školství?
