Článek
Díl první.
Letošní léto bylo ve znaku cestování po Čechách.
Na mém seznamu, co bych chtěla vidět, byl Modlivý důl, který se nachází v Lužických horách. Bydlím v jižních Čechách a vysněná destinace, která se nachází poblíž České Lípy je téměř přes celou republiku. Nepředpokládala jsem, že toto krásné místo navštívím tak brzy.
Nevím, jestli byly hvězdy ve správné konjunkci nebo osud tomu tak chtěl, protože jsem před pár měsíci začala plánovat prodloužený víkend ve Sloupu v Čechách v blízkosti České Lípy pro mě, kamarádku Moniku a naše dvě děti.
Nebyla bych to já, abych nechtěla z celkem nevinného výletu vytřískat co to jde. A proto jsme s mým pubertálním dítětem vyrazily už o den dříve, abychom navštívily plzeňskou ZOO. Návštěva tohoto parku byl dodatečný dárek k jejím osmnáctým narozeninám.
Naše dobrodružství se začalo pomalu rozvíjet cestou přes Blatnou směrem k Plzni. Pro mě, kavárenského povaleče, je cestování výzva pro objevování nových svatostánků s černočernou božskou manou, ze které se line božská vůně právě upražených kávových zrn. V Blatné byla naše první občerstvovací zastávka.
Kavárna Železářství u Šulců, možná trochu mate svým názvem, ale opak je pravdou. Pokud projíždíte Blatnou, nenechte si toto nádherné místo ujít.
Přesně jako barokní kostely, které mají působit na všechny lidské smysly. Přesně tak vás obejme toto místo. Krásné staré fotografie na stěnách kavárny a obrazy místního malíře Jiřího Trávníčka zaujmou váš zrak, vůně kávy a místních dobrot zaměstnají vaše čichové buňky a chuťové pohárky, sluch potěší hudba, která se line z reproduktorů. A hmat? Do dlaně můžete vložit hrnek voňavé kávy, pohladit krásný fortelný stůl, rustikální křeslo, na kterém sedíte, nebo pohladit partnera, se kterým budete tuto nádheru sdílet.
Po této symfonii, jak by řekl můj učitel matematiky ze střední školy, i když teda on mluvil o matematice, jsme se vypravily dál.
Cesta krásně utíkala a před námi se objevila Plzeň. Zažívám respekt z velkých měst, které mají tramvajové pásy a více proudů než jeden. Cítím se v nich, tak trochu, jako polapené malé zvíře v krabici, ze které není úniku. Pokud je to možné, tak se snažím těmto situacím vyhnout, ale někdy nemá člověk na výběr. A tak hledám cestu ven z toho labyrintu.
Možná to bude tím, že nemám úplně dobrý smysl pro orientaci nebo v mém podvědomí je hluboce uložená zkušenost z jízdy po tramvajovém pásu v protisměru v Liberci několik let nazpět.
Člověk by řekl, že jízda podle navigace je snadná, ale pokud do toho máte sledovat všechny značky, odbočky, zúžení a rozšíření, chodce, návěstí a ostatní auta, tak je to kapku oříšek. A tak se stalo, že jsem zapomněla vjet do toho správného levého odbočovacího pruhu. Zjistila jsem to až před semaforem. Přede mnou byla téměř Shakesperovská otázka „Jet rovně nebo počkat až mě pustí do správného pruhu?“ To je rozhodnutí v řádech sekund. A bylo rozhodnuto. Zůstat. Jet rovně by znamenalo pokračovat tam, kam nechci. Kde se potom otočím? A budu moci se otočit?
Překvapilo mě samotnou, s jakým ledovým klidem jsem zastavila. Levým směrovým světlem jsem dala najevo, že chci odbočit. Potíž byla v tom, že levý odbočovací pruh měl červenou a pruh, ve kterém jsem stála já, měl zelenou. Za mnou se začalo ozývat synchronizované nesouhlasné troubení. Během několika minut se rozsvítila zelená pro auta v odbočovacím pruhu, tam kam jsem potřebovala vjet. Soucitní řidiči mě pustili do mého „nejvíc nejlepšího pruhu“, alespoň v tomto okamžiku. Troubící řidiči z přímého pruhu si stáhli okénko a počastovali mě dosti neslušnými jmény, která nejsou zde vhodné prezentovat.
Do zoologické zahrady už byl jen kousek a my jsme si mohly na chvilku odpočinout před výpravou za exotickými zvířaty.
