Článek
Zabývala jsem se otázkou, co mě žene vstříc extrémním cílům.
Možná za to může divergentní myšlení, které mi nabízí další a další možnosti a já mu na to skočím.
Zprvu to vypadalo jako nevinný výlet na kole ulicemi města s odpočinkem ve stínu naší Stromovky, kde jsem už hodně dlouho nebyla…
Ráno jsem si přivstala, aby jsem ten den měla krásně dlouhý. Do batohu jsem si zabalila cestovní jogamatku, lahev s vodou, teplou ovesnou kaši s rozvařenými broskvemi a mandlemi, upečené citronové muffiny (kdyby byl hlad) a vyrazila jsem na kole.
Před osmou jsem projížděla město a uvědomila si, že to není zrovna ideální čas, protože jsem potkávala davy žáků a rodičů, kteří čekali až se otevřou brány vzdělávacích ústavů.
Hledala jsem vhodné místo, kde bych si rozložila podložku a zacvičila si svojí ranní půlhodinu.
Zalíbilo se mi molo na Vltavě. Jen se tak trochu pohupovalo v rytmu vlnek. Možná vyzkouším i teplotu vody řece, když budu v balančních pozicích a rovnováhu neustojím, problesklo mi hlavou. Kus dál proti proudu řeky se nad Vltavou válel mlžný opar. Molo bylo mokré a podložka občas klouzala sem a tam. V testu vlhkosti obstála a nepropustila nic
Všimla jsem si, že při cvičení se nedokážu úplně odpoutat od okolí a pozoruju, co se kolem mě děje. Snad možná proto ráda cvičím venku, protože můžu sledovat život, který se tam odvíjí.
Na protějším břehu se dva muži převlékli do plavek a šli si zaplavat. Rodiče doprovázející děti do školy. Sportovní oddíl běžců při ranním tréninku. Cyklisté, kteří jeli tam nebo zpátky.
Otevřela jsem si krabičku ještě vlažné kaše. Připadá mi, že jídlo chutná tak nějak jinak, když je člověk venku.
Pozorovala jsem ten mlžný opar a přemýšlela, jestli stojí na místě nebo putuje směrem k městu.
Sbalila jsem podložku a vyrazila jsem na cestu. Téma Stromovka bylo zavrhnuto ještě včera a vyměnil ho jiný cíl a to Římov.
Uvědomila jsem si, že jsem vlastně ještě nikdy v Římově nebyla. Možná to byla trochu i zvědavost, protože o tomto místě jsem v poslední době slyšela několikrát.
Nejsem zdatný čtenář map, ani převýšení. Pro mě jsou důležité kilometry. Trasa 16 km? To je pohoda.
Z centra města do Roudného vedla cyklostezka. Teda částečně. Zbytek té trasy byla úzká polní cesta. Z jedné strany Malše a z druhé strany kukuřičné pole. Co bych měla dělat, kdybych potkala divoké prase v kukuřici? V tomto terénu bych na kole neujela, to vím na sto procent. Při prvním najetí na kořen stromu bych skončila nosem v kukuřici. A o rychlosti běžce nemůže být také řeč. Žádné zvíře jsem nakonec naštěstí nepotkala, ale potkala jsem vinohrad.
Po předchozím nezdaru s cyklostezkou jsem na stezky pro cyklisty zanevřela a do Vidova jsem se vydala po silnici. Po místní komunikaci jsem pokračovala dál.
Při zpáteční cestě jsem toto vyhodnotila jako chybný krok, protože tam právě cyklostezka je a je funkční.
Nedokážu pochopit, že jsou cyklisti, kteří milují kopce. A jako že jsem si kopečků užila. Ono, když jede člověk autem, tak mu to tak nepřijde.
Za silného funění, a se zpoceným nejen čelem, jsem se objevila u úpravny vod v Plavě, projela jsem vesnici, to už šlo o poznání lépe. Dále mi navigace radila přejít takový dřevěný most a dále pokračovat úzkou stezku mezi domy. Maminky a navigace se mají poslouchat. Nebo tak nějak to bylo.
Na dřevěný most vedly schody a proto jsem měla možnost potěžkat si svého dvoukolového oře.
Rozpálená silnice, která vedla mezi poli, nabízela téměř fatamorgánu. Tady jsem to regulérně vzdala a kopeček vyšla. Doudleby, Hamr a jedeme z kopce. Můžu říct, že jsem si tu jízdu z kopce moc neužila. Uvědomila jsem si, že při zpáteční cesta povede do kopce.
Krátký odpočinek pod římovským kopcem. Potkala jsem tam pána, který čekal až mu přiveze sociální služba oběd. Prohodili jsme spolu pár slov. A já jsem se dozvěděla, že tu kdysi pracoval v JZD, ale nyní je již v důchodu.
Nohy jsem už necítila. Nic na mě nebylo už suché, ale já jsem přece tady, abych viděla ten krásný kostel.
Bylo takové horko, že oblečení na mě uschnulo než jsem stačila seskočit z kola. Čekal mě zasloužený odpočinek v zahradě kostela. Potkala jsem tu poutníka z Polska mířící do Compostely. V duchu jsem se usmála těm mým 16 km.
Zpáteční cesta byla už lepší. Věděla jsem co mě čeká a zdálo se mi, že ty kilometry polykám jako nějaká požírající hlava ve videohře. Bohatší o předchozí zkušenosti jsem mohla kopec před Vidovem škrtnout ze svého dnešního TO DO LISTU.
Ve Vidově jsem se posadila k božím mukám a povídala si s Ježíšem. Tak jsem tam tak seděla a všimla si určité podobnosti s Máří Magdalénou o které plánuju psát na arte bakalářku.
Před cílovou rovinkou jsem objevila cyklostezku vedoucí z Roudného na začátek Budějc.
Poslední úsek jsem vzdala a už jsem jen šla a opírala se o kolo.
Byla jsem šťastná, s úsměvem na tváři, že jsem to zvládla.
