Článek
Jestli se vám zdá titulek jako nadsázka přitažená za vlasy, pak vězte, že ve Velké Británii, zatím tedy pouze ve Skotsku, se k něčemu takovému již opravdu schyluje.
Kočky byly odjakživa nedílnou součástí vesnických stavení a ve městech se z nich stala oblíbená domácí zvířecí společnost. Milovníci domácích miláčků se prý dělí na ty psí a kočičí.
Já sice obvykle kopu za tým psů, ale ani kočky mi nejsou lhostejné, natož protivné. Proto jsem si tentokrát odskočila od svého oblíbeného poněkud monotématického psího námětu a trochu se podívala na mňoukající mazlíčky.
Důvod ale není snahou o vyváženost nebo potlačení vnitřní diskriminace jednoho druhu čtyřnohého přítele člověka, kterým kočka bezesporu je, ale spočívá v mém naprostém vykolejení ze skálopevného přesvědčení, že kočka je svým majitelům prospěšná. Zejména kočka takzvaně svobodná.
Kočka bytová, jak jí říkám, je také majitelům prospěšná, ale spíše společensky nebo třeba jako psychologická podpora, nikoli jako vítaný pomocník při lovu nechtěných hlodavců.
Teď mám na mysli obyčejné kočky domácí, které si chodí kam a kdy se jim zlíbí, nikoli ty bytové, které mají přístup tak maximálně na balkón. I když jsou mé znalosti o kočkách limitované, praktické zkušenosti s nimi mám. A to s oběma verzemi.
Když jsem byla ještě malá holka, měli jsme jako téměř každá maloměstská rodina bydlící v domě psa a kočku. Pes žil na dvoře a dovnitř byl vpuštěn pouze ve výjimečných případech, ale kočka Linda, ta si žila životem naprosto svobodným, jak už se tak kočkám velmi zamlouvá. Sama se rozhodla, jestli bude mojí mamince ležet na klíně v houpacím křesle při sledování nedělního filmu pro pamětníky, proběhne se po sousedovic zahradách nebo klidně někam do polí.
Uznávám, že donesené trofeje nebyly moc vábné, a proto jsem si do baráku kočku už nikdy nevzala. Mrtvolky všeho druhu totiž špatně snáším.
Později jsem si sice pořídila dva kocouří bratry, jenomže jejich příběh byl jiný. Kocourci byli velmi ušlechtilého sibiřského plemene v barvě něvská maškaráda a žili v bytě s velkou terasou, takže se pro účely tohoto článku příliš nehodí. Jenom jsem tím chtěla prokázat svoji příslušnost ke kočkomilům.
Zpráva, kterou jsem se dočetla v britských novinách, mě naprosto rozhodila. Rozhodla jsem se ji proto trochu probádat a zjistit, jestli se náhodou nejedná o internetovou kachnu.
Kromě toho, že zprávy jsou skutečné a zákazy koček volně potulujících se po venku jsou již nyní v některých zemích realitou a v jiných se jí blíží, rozšířila jsem si, co se týká koček domácích, obzory. Najednou mi vše dává jiný smysl, přestože ani dobrý úmysl v zájmu ochrany přírody nedokáže snížit mé zděšení, snad plynoucí z neznalosti širších souvislostí.
A ty hovoří jasně. Dle zprávy Skotské komise pro dobré životní podmínky zvířat SAWC (vím, že název komise zní v tomto kontextu jako paradox) si prý ve Spojeném království kočky každoročně přinesou domů 57 milionů savců, 27 milionů ptáků a 5 milionů plazů a obojživelníků.
Návrh zatím počítá s tím, že by v některých exponovaných oblastech s nejvíce ohroženými druhy zvířat byl kočkám zamezen volný pohyb venku a ve hře je i úplný zákaz jejich chovu.
Komise si zřejmě vzala příklad z Austrálie, kde již oblasti se přísným zákazem vycházení koček existují. Povolené jsou jenom procházky na vodítku nebo zcela ohrazené výběhy. Jenomže právě v Austrálii již probíhají celonárodní diskuse na celostátní a úplný zákaz koček venku pod vysokými pokutami. A věřte tomu nebo ne, pouhých 8 procent obyvatelstva je proti návrhu. Asi tam nehrají za tým koček.
SAWC doporučila skotskému parlamentu urychleně zavést přísné restrikce proto, že kočky mají „významný dopad na populace volně žijících živočichů“. Pokud bude návrh schválen, minimálně v určitých oblastech dostanou kočky skutečně venkovní stopku a dost možná dojde i na úplný zákaz jejich chovu.
Vzhledem k množství chráněných oblastí pokrývajících významnou část území Skotska, rozhodně není řeč o pár kilometrech čtverečních. Kromě toho komise ještě doporučila povinné mikročipy a registrace koček na celém území Skotska.
Návrh pochopitelně vyvolal nejenom velkou debatu odborných kruhů, ale i vlnu prostestů. Skotové jsou totiž známi svoji láskou k domácím zvířatům a téměř čtvrtina místních domácností nějakou tu kočku vlastní. Celkem se jejich počet v zemi pohybuje kolem 840 tisíc. To není na lidovou vzpouru zrovna málo.
Nejsilnějším a naprosto logickým argumentem odpůrců návrhů je fakt, že kočka není pes a na vodítku vážně chodí nerada. Kočky jsou zkrátka volnomyšlenkářská zvířata, která se rádi potulují venku, lezou po stromech a překvapivě také loví myši.
No já nevím, na kterou stranu by se člověk měl přidat. Postavit se za kočičky nebo ptáčky a myšky? V tomto souboji, který je pro nás zaplaťpánbůh pouze teoretický, si rozhodněte sami, kam byste se zařadili vy.
Na závěr jedna úplně čerstvá novinka, která se přihodila krátce předtím, než jsem stihla tento článek dopsat.
Skotský parlament pod tlakem vyhlásil do světa, že kočky v zemi zakázány nebudou. Jejich premiér John Swinney v pondělí 4.února oficiálně prohlásil, že „vláda nebude kočky zakazovat ani omezovat.“
Tak snad aspoň na chvíli skončila skotská kočičí válka, která zvedla celý národ a světová média ze židlí a zdravý rozum zvítězil.
Tímto jsem na sebe prozradila, na kterou stranu bych se v tomto souboji postavila já. Někdy je zkrátka moc těžké zachovat objektivitu.
Myšky třeste se, kočky mají pré….
