Článek
Nyní se všem starým lidem za svá kacířská slova zpochybňující jejich právo na štěně omlouvám. Popřela jsem tím totiž to, čemu sama věřím. Že házet všechno a všechny šmahem do jednoho pytle je špatně.
Společnost psa představuje pro staré lidi nezpochybnitelné benefity. Možná právě v tomto životním období je pro ně čtyřnohý přítel přínosnější než kdy předtím. A výhodou je pro obě strany.
Pro psa je lidská společnost nejdůležitější věcí na světě a starý člověk mu jí dokáže poskytnout často lépe než mladý člověk, který žije svůj život z velké části mimo domov. Pouto mezi stařenkou či stařečkem a psem bývá mentálním spojením dvou bytostí, které žijí jeden pro druhého.
Pro starého člověka je pes důvodem ráno vstát z postele a konat fyzické aktivity, které jsou pro kvalitu a prodloužení života tolik důležité. Pes se často stává opravdovým smyslem každodenního života, radosti a interakce s živou bytostí.
V každém věku, nejenom seniorském, je jedním z velkých přínosů vlastnictví psa sociální interakce. Se psem totiž nelze celý den lelkovat po bytě či ho trávit v křesle u televize. Se psem chodíme na procházky a jsme součástí života „tam venku“.
U starého člověka, jehož sociální okruh se přirozeně postupně redukuje, je tento faktor mnohem důležitější než u mladších majitelů psů.
Samozřejmě, a to platí úplně pro všechny bez rozdílu věku, je pro oboustrannou spokojenost nejdůležitější správná volba psa a vzájemná kompatibilita. Psi vyžadující zvýšenou fyzickou aktivitu nebo speciální výcvik možná nejsou pro pomalejší stařečky nejlepším řešením, ale tím se zase uchyluji do obecnější roviny.
V jednom ze svých článků jsem si vzala do úst svého souseda, jehož věk odhaduji k vyšší sedmdesátce, jemuž nedávno zemřel adoptovaný pejsek a pán za týden viditelně zestárl o pěkných pár let. Nevím, jak se mu to podařilo, předpokládám že s pomocí rodiny, ale pán dostal do péče čtyřměsíční štěně z útulku. Udivilo mě to a docela zaskočilo.
V naší barcelonské ulici znovu potkávám veselého souseda se štěnětem menšího vzrůstu, které je snad tím nejroztomilejším a nejspokojenějším stvořením, které jsem kdy viděla. Ti dva si evidentně padli do noty. Už jsme si domluvili společnou návštěvu místního psího parku. Je jasné, že pánovi pomůžu na pejska dohlédnout, protože socializaci to psí mimino potřebuje jako pes drbání.
Sousedovi bych se chtěla omluvit především, protože právě on mě přivedl k pochybnostem, zda má člověk v tomto věku právo pořídit si štěně. Pokud se na to cítí a stojí za ním rodina, pak ano. Plán B je totiž důležitý pro každého majitele psa. Stát se může kdykoli, cokoli a komukoli, i když si to nechceme připustit. A vědět, kdo se o našeho psa postará, patří k základním zodpovědnostem za živého tvora.
I můj život se díky častým návštěvám místního psího parku velmi sociálně obohatil a kromě toho mi otevřel oči dokořán.
Časy strávené v ohrazeném parku jsme do jisté míry koordinovaly s paní Manuelou, protože naše fenky jsou nejlepší kámošky. Manuele je sedmdesát dva let a před pár měsíci si vzala z útulku Pinu. O Vánocích jí totiž umřela fenka německého ovčáka a jí to hodně sebralo. Pina si ji prý sama vyhlédla a láska to byla na první pohled. Jsou jí necelé dva roky a je to zvláštní kříženec zřejmě německého ovčáka a border kolie.
Pina si lepší paničku nemohla přát. Manuela již nepracuje a zasvětila jí velkou část svého času. Každý den spolu absolvují několik kilometrů vycházek po okolí, zajdou do veřejného i psího parku a tráví spolu pět až šest hodin denně venku. A z nervózní a nešťastné Piny se po pár společných měsících stal pohodový, dobře socializovaný a spokojený pes.
Manuela je nesmírně čiperná a fit dáma a figuru by jí mohly závidět dámy o desítky let mladší. Ani ve snu mě by mě nenapadlo, že by zrovna jí měl být odepřen mladý pes, ale stejně jsem to téma s ní opatrně otevřela.
Odpověděla mi, že Pina je její poslední pes. Při průměrné délce psího života bude Manuele přes osmdesát, až ten den jednou přijde. Jindy pevný hlas se jí ale zadrhl, když to říkala, jako by to bylo spíš pragmatické rozhodnutí, než přesvědčení. Má dcery, také pejskařky, které jsou připravené se případně o Pinu nebo jiného psa postarat.
Zrovna jsme spolu a se psy scházely hlavní ulicí od parku, když k nám poměrně rychlým tempem přišla velmi, ale opravdu velmi stará, nicméně stále elegantní dáma a oslovila nás. V ruce držela vodítko a na jeho konci byl anglický setr. Babička byla ohnutá do pravého úhlu, takže její hlava nebyla od psa příliš vzdálená. Po pravdě jsem zřejmě nikdy takovou deformaci páteře neviděla. Paní musela otočit krkem, aby s námi mohla promluvit.
K mému údivu se nás zeptala, kde je nějaké dobré psí kadeřnictví, protože s tím za rohem nemá nejlepší zkušenosti. V okruhu asi kilometru jsou minimálně čtyři.
Zatímco jsme staré paní vysvětlovaly cestu, naši psi se vzájemně očuchávali. Jak jinak. Její setr přitom zacouval asi o metr blíž k silnici, kudy projížděla auta. Trochu jsem se vylekala, ale zbytečně. Babička psa pevnou rukou přitáhla zpět a rázným hlasem si ho posadila vedle nohy. Páni! Jinak bych svůj úžas nedokázala vyjádřit.
Stará paní poděkovala a se setrem u nohy přešla silnici. Stála jsem tam jako opařená a dívala se na ohnutou stařenku, kterak si rázně, i když s ohnutým tělem, vykračuje se psem, který rozhodně nebyl seniorského věku, do psího kadeřnictví.
Manuela se na mě podívala a řekla: „No možná to ještě přehodnotím. Uvidím, jak na tom pak budu,“ zasmála se.
Moc jsem ji nevnímala, protože jsem dál pozorovala stařenku s anglickým setrem jako zjevení, dokud nám nezmizeli z dohledu.
Manuela tu paní zná. Je to totiž bývalá ředitelka školy, kam chodila před téměř padesáti lety její dcera. Staré paní je devadesát tři let a celý život měla jenom anglické setry.
Samozřejmě, že paní ředitelka nemůže být ani typickým příkladem, obhajobou ani návodem. Takových lidí po světě zcela jistě moc neběhá. Ale dostala jsem od ní pomyslně pravítkem přes prsty za to, jak nespravedlivá a úzkoprsá jsem byla ve svém mínění.
Pejskaři se totiž dělí pouze na dvě skupiny. Na ty, kteří by psa zkrátka vůbec mít neměli, a na zodpovědné a oddané majitele. A stáří je velmi obecným pojmem, který se neměří počty křížků.
