Článek
To, co mám na mysli, vám nejlépe přiblížím skutečnými historkami ze života.
Na tenhle příběh mého kolegy z psí školky, který si vzal opravdu velké sousto v podobě dospělého psa z útulku s mnoha traumaty v kožichu, nikdy nezapomenu. Troy byl velký pes, pravděpodobně kříženec belgického ovčáka, ale o tom se vedly jenom dohady. Vůbec nebyl agresivní, ale měl tolik strachů, kolik jich snad jenom existuje.
Troy byl od začátku naprogramovaný útěkář. Číhal na jakoukoli příležitost, jak se nepozorovaně protáhnout mezi dveřmi a zdrhnout. Asi byla chyba, že kolega nechal svoji matku jednou Troye vyvenčit a on jí přitom utekl. Někdo ho našel za půl dne v parku asi 3 km od domova krčit se pod stromem, takže pro tuto chvíli měl příběh dobrý konec. Jenomže po této události, při které musel Troy přeběhnout mnoho velmi frekventovaných barcelonských ulic, se u něj začaly projevovat další panické strachy, tentokrát z aut.
Kolega nám každý den hlásil, jak daleko už se dostali. Brzy ráno, když ještě nebyl provoz, se mu podařilo vyvést Troye před dům na chodník. Za pár dní k prvnímu stromku a pak dokonce až na roh ulice. Z pohledu vzdálenosti to byly drobné krůčky, z pohledu pokroku mílové kroky. Troy udělal potřebu a se svěšeným ocasem a ušima přitisknutýma k hlavě se téměř plazil zpět domů. Bůhví, co se mu při té dobrodružné výpravě přes půl Barcelony přihodilo.
Jednou večer šla na pozdně večerní vycházku s Troyem kolegova přítelkyně a v chodbě domu potkali starou sousedku. Paní měla jakési problémy s pohybovým aparátem a chodila o hůlce, ale o psech toho evidentně věděla hodně. Její konverzace s kolegovou přítelkyní vypadala zhruba takto:
„Copak? Nechce se mu ven?“
„On se bojí.“
„To se ho ale nemůžete ptát. Pes musí jít tam, kam chcete vy. Nemůže si dělat co chce.“
„Troy má trauma, musíme na něj pomalu.“
„To ale děláte špatně. Pes musí poslouchat.“
„Děkuji za rady, ale my ho nutit nebudeme. Máme dost času a trpělivosti.“
„Když vy mladí nevíte, jak na psa. Já měla psy celý život. Ukažte…“
Než se kolegova přítelkyně vzpamatovala, zkušená paní sousedka jí vytrhla vodítko z ruky a škubla Troyem směrem z vchodových dveří do ulice. Vydala u toho jakýsi povel typu „k noze“ nebo možná „jdeme.“
Troy, který vážil kolem 40ti kilo, zpanikařil, postavil se na zadní jako kůň a paní na vodítku vtáhnul zpátky do domu. Sousedce vypadla z ruky hůlka a jela za Troyem po břiše až k výtahu. Dál se statečně držela vodítka, takže vymetla celou chodbu a u toho hlasitě nadávala, jaký že je to hrozný a nevychovaný pes.
Paní se nic nestalo, snad měla nějakou drobnou modřinu, ale nic horšího to zaplaťpánbůh nebylo. Mohli bychom se celé scéně zasmát, kdyby kolega nezačínal u vchodových dveří s Troyem zase pěkně od začátku, než se dostali znovu k tomu prvnímu stromku.
Toby
Ještě jedna historka ze života, která stojí za to.
To ještě žil můj dobrman Oliver, když jsme si s mým synem a Tobym, jeho katalánským pasteveckým psem, který vypadá jako velká chlupatá plyšová hračka, sedli k venkovnímu stolku v baru blízko pláže. Psi se rozvalili každý z jedné strany a spokojeně odpočívali po dlouhé procházce.
Málem jsem vyletěla metr vysoko, jak jsem se polekala. Zničehonic k nám totiž zezadu nepozorovaně přišla kolemjdoucí paní a beze slova začala manipulovat Oliverovým vodítkem připoutaným k mé židli. Se slovy „má to zamotané kolem packy,“ Olivera zvedala a „osvobozovala“ ho.
Naštěstí byl Oliver totálně vyklidněný pes, který si jenom odfknul, že ho někdo otravuje. Zdá se vám neuvěřitelné, že někdo přijde beze slova k cizímu psovi, notabene dobrmanovi, aby ho v dobrém úmyslu vysvobodil z nepohodlí? Ona ta historka totiž pokračovala.
Paní na nic nečekala, za našeho němého úžasu dokonala bohulibou činnost a vrhla se k Tobymu. Syn jenom stihl poznamenat: „nesahejte na něj nebo po vás vyjede.“
Paní asi byla neomylně přesvědčená o svých schopnostech psího zaříkávače, takže na komentáře nedbala a pokračovala po svém. Jakmile přiblížila ruku nad Tobyho hlavu, asi mu chtěla odhrnout chlupy z očí, Toby vyletěl zpod stolu, že nám málem převrhl skleničky s vínem, a s vyceněnými zuby paní doprovodil až tam, kam mu vodítko dovolilo. Říká to něco o agresivitě Tobyho? Ale vůbec ne, prosím vás.
Božínku, lidičky, myslete si co chcete. A když už musíte, tak to řekněte. Že za krále Klacka se psi vychovávali jinak, že má pes místo u boudy a třeba že proutkem na něj, aby věděl, kdo je jeho pán. My si vás možná vyposlechneme, pomyslíme si své a hádat se s vámi asi nebudeme.
Na naše psy nám ale bez dovolení nesahejte a nesnažte se je za nás vychovávat. Ani psy, ani nás, jejich majitele.
Žijeme totiž v jiné době a stará pravidla pro nás neplatí.
