Článek
Ačkoli jsme opravdový psí národ a velcí milovníci štěkajících mazlíčků, přesto v mnoha ohledech za světem pokulháváme. A jedním z nich, a možná tím nejpodstatnějším, je ne vždy dostatečná socializace a s tím spojené některé mýty.
Tam, kde mají psi přirozeně od útlého věku možnost se běžně setkávat s ostatními, řádit s nimi v psích parcích nebo na loukách, je i nadhled a postoj jejich majitelů odlišný. Nikdo předem neočekává, že se něco semele. A nejde vždycky o neopatrnost.
S mírou socializace totiž riziko konfliktu skutečně dramaticky klesá. A ne pouze v případě psů, kteří se již znají. Nemluvím jen tak do větru a potřebu přirozené socializace záměrně zdůrazňuji vždy a všude, protože z její nedostatečnosti plyne většina problémů.
Žila jsem v Anglii a pořídila si tam psího kluka dobrmana. Bydleli jsme v malém městě v domku se zahrádkou, kam byly v teplých dnech neustále otevřené dveře, takže se Oliver mohl volně pohybovat kde chtěl, případně si ulevit, když potřeboval. Stejně jsme ale chodili na dvě dlouhé procházky denně.
Někdy jsme jen tak obešli místní okolí podél říčky, jindy jsme vyjeli za město na koňské tréninkové louky, kam byl odpoledne vstup psům povolen, nebo na jiná místa, kde se psi mohli volně proběhnout a jejich páníčci projít a poklábosit. Bývaly jich tam současně desítky.
Nikdy v životě na mě už z dálky nevolali, jestli je Oliver pes nebo fena a on sám se dostal do konfliktu pouze jednou, protože byl v mládí tak trochu tele a malou lekci si zasloužil.
S Oliverem jsem jezdila pravidelně autem do Čech. Byl zvyklý cestovat, přespávat po hotelích, u přátel a chodit do restaurací. V Čechách jsme ale měli trochu problém, kterému jsem vůbec nerozuměla.
Ať jsme šli kamkoli, v pražských parcích nebo kolem českobudějovické řeky, neustále na mě někdo pokřikoval: „Je to pes, nebo fena?“ Po bolestném přiznání, že Oliver je kluk ale nebojte, je kastrovaný, se mi dostávalo vystrašené odpovědi: „Tak si ho chyťte, můj je taky pes.“ Případně se majitel rovnou sebral a svého psa si zavolal k noze, aby se k té mé příšeře radši ani nepřiblížil. Protože jinak by dozajista došlo ke krveprolití.
Nechápala jsem, proč se angličtí psi neperou, zatímco čeští zřejmě ano. Oliverovi jsem důvěřovala naprosto ve všem, snad kromě lákadel v podobě zvrácených pochoutek. Jeho touha po mrtvolkách jakéhokoli druhu byla dost otravná. Mrtví ptáci, zajíci a všelijaká havěť bez života v okruhu jeden kilometr před ním nezůstala ukrytá. No, každý můžeme mít podivné záliby.
Ale zpět k tématu. Ze svých českých zkušeností jsem si dovodila fakt, že čeští psi jsou zkrátka jiní než psi angličtí. Ovšem důvodem jejich jinakosti je odlišný přístup páníčků. Hysterie totiž nevyvolá nic jiného než reakci. Ale možná existuje ještě jeden důvod, ke kterému se dostanu.
Jednou při procházce kolem řeky v Českých Budějovicích jsem potkala pána s volně pobíhajícím labradorem a Oliver se k pejskovi radostně rozeběhl. Bylo to rychlé. Ještě než se pán stačil vzpamatovat a zařvat na mě, že jeho pes je taky pes, byli u sebe a na pána šly mrákoty.
A víte, co se stalo? Nic. Psi si opatrně očuchali zadky, čumáky, své „mužství“, a dál běželi podél řeky spolu.
Později jsem si otevřela denní psí školku v Barceloně, která byla ve městě první svého druhu. Žádné klece nebo kotce, protože to by bylo jak proti mé osobní filosofii, tak i proti smyslu celého podniku. Obrovská herna, ložnice a centrální místnost. V průměru se v prostorách pohybovalo mezi dvaceti až třiceti psy a zejména po ránu, kdy byla energie na nejvyšším bodě, to býval pořádný šrumec.
Kluci a holky pěkně pohromadě, všechna možná plemena, velikosti a stáří. Bernská salašnická holka vozila na pelechu po herně svoji nejlepší yorkšírskou kámošku, francouzský buldoček se honil s foxteriérem, německá ovčačka s huskym byli v boxovacím ringu nebo tančili tango nebo co to bylo, rozverná čivava dorážela na všechny kolem a na celé dění bdělým okem dohlížela místní policajtka dalmatinka. Každý den jiná sešlost a pokaždé legrace.
Ale zpět k té nevraživosti mezi pohlavími. Kastrovaní kluci se většinou snáší dobře. A tady jsme zřejmě u jádra pudla. Na poměr kastrovaných psů v Čechách jsem žádné statistiky nenašla, ale je dost dobře možné, že se od jiných zemí liší. Z toho pak logicky vyplývají jisté obavy, protože nekastrovaní psi se skutečně můžou, ale nemusí, vůči sobě vymezovat.
Taková školka, respektive regulovaný psí kolektiv, má svá pravidla a kastrace je jedním z nich. Nekastrovaní psi po jednom roce věku byli do školky zapsáni pouze ve výjimečných případech na základě důkladných vstupních „pohovorů“. Bylo jich jen pár.
Možná to bude pro někoho překvapení, ale holky se statisticky poperou častěji než kluci. Taky je mezi nimi víc takzvaných „policajtů“. To jsou psi, kteří mají potřebu zjednávat pořádek. A dělají to stejně jako přísná paní učitelka.
Nevraživost mezi kluky bývá situační. To znamená, že si vzájemně vyjasní úmysly a vlastní pozice a jdou si po svých. Za půl hodinky si dál hrají nebo se ignorují. Zatímco nepřátelství mezi psími holkami může být drsné, na život a na smrt a hlavně na věky.
Feny si nikdy nic neodpustí, ať už se mezi nimi přihodilo cokoli. Bývají teritoriálnější a víc ochranářské než psi a jejich přátelství i nenávist je extrémnější než mezi kluky. Regulovat psí klienty jsme nikdy nemuseli, zatímco některé feny pospolu být zkrátka nemohly. Buď jedna nebo druhá.
Adoptovala jsem si fenku. Je to ochranářský a teritoriální policajt. Chodím s ní pravidelně do psího parku, kde si někdy si hraje, jindy jen tak pozoruje dění. Ale když se něco děje, okamžitě přiběhne a chumel rozežene. Pifku má hlavně na holky.
Chodím s ní na procházky kolem Barcelony a na páníčky zdálky volám: „Je to pes nebo fena?“ Fena? Tak radši bacha…
