Článek
Je těžké podívat se na poslední tři roky s nadhledem, protože jednou nohou se v tom rybníčku iluzí pořád držím a nemůžu se odlepit.
Nejtěžší je udělat rozhodnutí. Na začátku i na konci. Díky nadšení z nového dobrodružství a víře sama v sebe jsou počátky jako jízda na adrenalinu. Horší je přiznat si vlastní porážku a vzít si z ní pro sebe aspoň něco. To něco se ale může nečekaně obrátit v prozření.
Nutno přiznat, že jsem v rozhodnutí odstěhovat se během pandemie covidu do Španělska a založit psí školku, nebyla úplně sama. Bez místního zázemí bych se do toho nepouštěla a vlastně bych ani neměla motivaci. Přiznávám, že jsem syna Ondru trochu zmanipulovala, aby se dočasně vykašlal na slibně rozjetou právnickou kariéru ve Španělsku a do začátku mi pomohl. I on věřil tomu, že jeho mamka přišla s úžasným nápadem.
Vzdala jsem se pohodlného života v baráčku na anglickém venkově, luxusního auta a skvělé práce s důchodovým spořením. Co jsem mohla, jsem prodala, kostýmky a lodičky na vysokých podpatcích rozdala kamarádkám a zbytek věcí nechala převézt stěhovací službou do Barcelony. A tak mi začal úplně nový život. A nejen obrazně řečeno.
Detailní a pečlivě připravený business plán zde rozebírat nechci, ani jednotlivé kroky, které vedly ke slavnostnímu a pyšnému otevření dveří zákazníkům. Byla to pecka vzhledem k tomu, že podobný servis pro majitele pejsků v Barceloně do té doby neexistoval. Prostě taková mateřská školka – jdeš do práce, odložíš psa a pak si ho zase vyzvedneš. Geniální. Střídali se u nás novináři, televize a telefony zvonily jako pominuté.
Našlápnuto jsme měli dobře a vzali to pěkně od podlahy. Pronajali jsme si nádherný obrovský prostor vedle velkého parku v dobré čtvrti a polepené auto zaparkovali v garáži přes ulici, kterou projede maximálně jedno vozidlo každých pět minut. Měla jsem spoustu energie a plánů, jak si zajistit slušný důchod a pak školku třeba prodám.
Kostýmky ani lodičky jsem k chlupáčům vážně nepotřebovala. Postupně jsem odepsala volnočasové džíny a kecky, trika a svetry přivezené z Anglie a byl to proces poměrně rychlý. Pravidelné návštěvy manikúry a kadeřnictví už taky neměly příliš smyslu a na kafíčka s kamarádkami nebyl čas ani energie. Kde bych taky k novým kamarádkám přišla, když jsem trávila ve školce první rok přes sto hodin týdně?
Můj společenský život se eliminoval na vítání zákazníků a odevzdávání psů, a to zpočátku jenom těm, kteří mluvili anglicky. Ale dělala jsem to s úsměvem na tváři a omluvným výrazem za to, že mám neupravené vlasy nedbale stažené do uzlu, vytahaný svetr ožužlaný od štěňat, kalhoty plné chlupů a kecky od Číňana, ze kterých se začala odloupávat podrážka. Zkrátka taková unavená bába od psů.
Myslím, že není moc lidí, kteří si umí představit život v neustálém obklopení dvaceti až třiceti volně pobíhajících, štěkajících, kňučících a občas se škorpících psů všech možných velikostí a věků. Kýbl s hadrem a vysavač místo luxusního auta, Chanel vyměněný za smrad marně eliminovaný všemožnými vychytávkami. Nic intelektuálního na rozdíl od mých předchozích povolání v tom vážně není. Ale když já ty chlupáče prostě miluju a všechny osobní úlitby dávaly smysl. Až na jednu.
Zastesklo se mi po společnosti a normálním životě mimo stěny školky. Zajít na drink, na večeři, do galerie nebo v létě k moři. Tak jsem se rozhodla seznámit se s nějakým místním pánem. Ve skříni jsem úzkostlivě schraňovala pár slušných kousků z Anglie a bylo fajn ze sebe jednou za čas udělat normální, pečlivě upravenou dámu. Ten první, doktor, byl fajn, a hlavně s ním byla sranda. Viděli jsme se asi dvakrát, než dostal skvělý nápad překvapit mě s kyticí v ruce v práci. Do recepce jsem vylezla s vlasy rozcuchanými kolem nenalíčené tváře, ve vytahaném svetru a dost možná jsem i smrděla. Pak mi napsal, že si to rozmyslel, a že teď vlastně nikoho nehledá. No a ten druhý vzal záhy roha taky, protože jsem nikdy neměla čas. Toť prakticky celý můj soukromý život.
Ondra se dle plánu vrátil do své práce, a tak jsme přijali další posily do týmu. Ezequiel byl nadšený, spolehlivý a úslužný, protože jako čerstvě přistěhovalý Argentinec nemohl sehnat práci. Navíc měl nějaké zkušenosti z podobného zařízení v zahraničí a postupně si u nás dodělal kurzy trenéra a co já vím, čeho ještě. A ti další se střídali po měsících.
Esther, tu jsem měla nejradši, ale ona byla dobrodruh, která po měsíci zvedla kotvy kamsi do Thajska. Na Patricii se po čase provalilo, že prodává drogy a rozváží je svým klientům po cestě se psy. A já si říkala, proč jí ty svozy a rozvozy tak dlouho trvají! Eduard, ten zase kradl. Blbec si neuvědomil, že kamera v krámku má i noční vidění, takže pokaždé zhasl, než si nacpal konzervy z police do batohu. Pak přišel José. Byl pečlivý a pořád uklízel, takže snad poprvé se leskla podlaha a všechno vonělo. On totiž trpěl OCD (obsedantně kompulzivní poruchou) a při první nesnázi vzal nohy na ramena, protože to psychicky nedal. A tak to šlo dál.
Ezequiel po dvou a půl letech dostal španělské občanství a oznámil nám, že i on chce odejít a chvíli si odpočinout a požádal nás, abychom ho vyhodili. Chtěl získat podporu v nezaměstnanosti, kterou by jinak nedostal. Výměnou za to, že vydrží ještě dva měsíce, abychom získali trochu času, jsme mu vyhověli.
A pak to všechno do sebe zapadlo. Ani po třech letech se mi nepodařilo z toho úžasného businessu žít. Občasný malý přebytek je tak akorát na flašku vína a něco na zub. Zestárla jsem o tři roky, ale fyzicky o jednou tolik. Všechno, co vyděláme, sebere Hacienda, neboli daňový úřad a sociálka. Plánování cash flow je takřka nemožné, protože oni si berou přímo z účtu kdykoli mají pocit, že přišel jejich čas. A klidně i do mínusu, když na to přijde.
A pak je srpen, kdy v Barceloně není ani noha, pak zase Vánoce a alespoň jednou do roka epidemie psincového kašle. A každou chvíli někdo onemocní, vezme si dovolenou a ostatním se vyplácejí hodiny navíc. No a mezi tím vším jsem já, unavená a permanentně vystresovaná, na kterou už nic nezbyde. Takže zkusíme firmu prodat.
Tenhle business je ale v zásadě neprodejný. Nabídli jsme ho za směšnou cenu Ezequielovi, už jenom proto, aby to, co jsme v potu vybudovali, neumřelo. Odmítl s tím, že si chce od psů odpočinout, jak nám přece už říkal. A že se na takovou zodpovědnost necítí. To chápu.
Udělali jsme bolestné rozhodnutí. Já to sama dál táhnout nemůžu, takže zavřeme. Ezequiel nám záhy oznámil, že z peněz, které si jednorázově vybral z podpory v nezaměstnanosti, což ve Španělsku za určitých předpokladů lze, si otevírá vlastní psí školku. A od prvního dne bude mít nacpáno. Všechno jsme ho totiž naučili a zákazníky si vzal sám. Dal jim přece řešení, když my jsme jim vzali jistotu. Ach jo.
Ve víru posledních tří let jsem si ani nevšimla, jaký dopad měla naše malá školka na místní barrio neboli čtvrť. Z většiny štěňat jsou dospělí psi a jejich páníčci nám děkují za lásku, s jakou jsme se o ně starali a přitom brečí. A já bulím s nimi. Byli jsme pro ně jako druhý domov. Vůbec jsem netušila, kdo všechno mě tu zná, ať už má psa nebo ne. Stala jsem se tak trochu místní celebritou, ale pochopila jsem to, až když jsme oznámili konec. Sice mě to nenakrmí fyzicky, ale na duši to zahřeje.
Naučila jsem se španělsky, o psech vím tolik, že bych mohla přednášet, a místní mě vzali za svou. Takže teď jenom najít novou práci, splatit dluhy a konečně vyrazit mezi lidi. Opráším zbytky slušné garderoby, zajdu si konečně na tu manikúru, nechám se ostříhat a začnu chodit na skleničky vína s bývalými zákazníky, kteří mě najednou pořád někam zvou.
No a třeba konečně dojde i na to rande. Budu vonět a přestanu myslet na to, jestli zítra přijdou všichni do práce. A s většinou čtyřnohých přátel se budu dál vídat v sousedství. Už se ke mně začínávají objednávat na přespání. Nakonec na tom soukromém hotelu vydělám bez nervů víc než za celé tři roky v businessu.
Luxusní auto ani značkové oblečení už k ničemu nepotřebuju. Stačí mi pohodlná střecha nad hlavou, báječné tapas se skleničkou místního vína v baru na rohu ulice, kde mě každý zná, a těším se na léto, až se po třech letech konečně vyvalím na pláži.
Teď vyrazím naposledy do školky a bude to mela. Přijdou se rozloučit všichni, kteří můžou, takže bude úplně narváno. Zkusím zamáčknout slzu a úplně se nesesypat. Pak sundáme ceduli, zamkneme na petlici a odevzdáme klíče. A Ezequielovi upřímně popřeju hodně štěstí.
