Článek
Sama žiji v lingvistickém guláši a ani já v tom občas nemám úplně jasno. Když jsem žila v Čechách, na všechny své psy jsem mluvila česky a dávala jim pochopitelně české povely. Tedy upřímně řečeno, nikdy jsem na tvrdý výcvik moc nebyla, ale „Sedni, lehni a k noze“ uměli všichni. No a pak různé pochvaly a zákazy. Všechny v češtině, jak jinak.
Pak jsem si v Anglii pořídila dobrmana. Doma jsme mluvili anglicky a pes byl z anglického chovu, takže „sedni“ vystřídalo „sit.“ Už nebyl „hodný kluk,“ ale „good boy“ a z „ne“ se stalo prosté „no“.
Jenomže když mu bylo sedm let, přestěhovala jsem se s ním do Barcelony. Mluvila jsem na něj sice dál anglicky už jenom kvůli tomu, že španělsky jsem sama moc neuměla, a navíc jsme byli tak spolu zvyklí, ale otevřela jsem si psí školku. Se svým českým synem.
Mezi sebou jsme mluvili česky, se zaměstnanci a zákazníky komunikoval syn španělsky, já anglicky, a většina čtyřnohých klientů byla zvyklá na povely v katalánštině. Nebo ve španělštině. Někteří zahraniční psi zase rozuměli jenom anglicky, ale měli jsme i psa italského, německého, rumunského, a dokonce i českého.
Česká bernská salašnická fenka byla u nás ve školce jenom jeden den, když přijela s rodinou do Barcelony na výlet. Byla trochu překvapená z cizího kolektivu velkých a malých raubířů všech možných plemen, stejně jako dítě, které přijde první den do nové školy, ale byla skvělá. Celou dobu se držela u mě. Ne protože jsem na ni mluvila česky, zatímco zaměstnanci ji drbali za ušima a říkali, jaká je „chica guapa,“ ale proto, že jsem komunikovala česky s jejími páníčky. Pojala jsem tudíž její důvěru.
Víme, že pes je velmi inteligentní zvíře a jeho schopnost porozumět stovkám jednotlivých slov nás nepřekvapuje. Ale také víme, že kromě slov jako takových pes rozeznává gesta, tón hlasu a kontext.
Když bude pes zvyklý se posadit, aby dostal pamlsek, pak je jedno, v jakém jazyce mu povel vydáte. Držíte v ruce dobrotu a něco mu říkáte. Pro něj logicky chcete, aby se posadil, proto to udělá. Protože když si sedne, ten pamlsek dostane. Upřímně řečeno, většina psů si sedne rovnou, ještě než cokoli řeknete, a koulí na vás těma svýma psíma očima.
Je jedno, jestli zavoláte „Ne!“ nebo „Nou!“ nebo „No!“. Drobné slovní nuance jsou nepodstatné. Pes moc dobře ví, že dělá něco, co se nemá, už kvůli důrazu a jednoslabičnému slovu začínajícímu na N. Dál už je to ale trochu složitější.
Kromě toho, že pes je dle posledního mexicko-maďarského výzkumu schopen rozlišovat jednotlivé jazyky, v praxi to znamená pouze to, že pozná, když se kolem něj mluví jinak, než je zvyklý. Je schopen rozeznat odlišnou dynamiku řeči a lidi mluvící jinak, než je ze svého prostředí zvyklý, se pro něj mohou stát podezřelí.
V tomto kontextu je zajímavá informace, že zhruba čtvrtina psů ve službách americké policie reaguje na povely „Knoze,“ „Sedni,“ „Stekej“ a dalších zhruba patnáct dalších českých povelů s americkým přízvukem. Důvod je ten, že tito psi pocházejí přímo či zprostředkovaně z českých chovů.
Někde se ale uvádí, že je to také proto, aby nikdo jiný nemohl psa ovládat. Ať je to jak chce, tito policejní psi reagují pouze na povely, kterým byli od štěněte naučeni.
Ale zpět do Španělska. Ač byli psi ve školce vystaveni mimořádně diverzifikovanému komunikačnímu prostředí, nikdy jsem nezaznamenala problémy vyplývající z pouhého jazykového neporozumění. Pravdou ovšem také zůstává, že psí školka není žádný výcvikový kemp a na klidu a pořádku ve velkém kolektivu je nejdůležitější zejména jejich vlastní psí komunikace. A ta má jazyk univerzální, nehledě na původ jejich páníčků.
Jestli dokáže pes pochopit, že „Sedni,“ „Sit,“ „Sentarse,“ a „Seu“ znamená totéž, nevím, a žádný solidní výzkum na toto téma jsem nenašla. Ale že porozumí, co po něm v dané situaci chcete, je věc jiná. Pomůže si čtením tónu hlasu, gesta a zejména kontextem. V jiných případech, jako „k noze,“ nebo „heel“ už je to ale mnohem složitější.
Často se mě někdo ptá, jak se svým psem mluvím. No, popravdě všelijak. Ve školce jsem se naučila časem přehazovat do španělštiny, ale na svého dobrmana jsem dál mluvila anglicky. Teď je to ale jinak.
Před rokem jsem adoptovala místní fenku. Její první rodina byla katalánská, druhá španělsky mluvící. Já na ni mluvím většinou anglicky, což je pozůstatek od předchozího psa, občas do toho plácnu něco španělsky, třeba v místním psím parku, kde je to nasnadě, ale některé povely říkám zase v češtině.
Třeba na přechodu pro chodce. Svítí červená a já vydám mezinárodní příkaz „stop.“ Belinda se zastaví. Pak řeknu „zelená“ a pro ni to znamená povel, že může jít. Netuším, proč jsem začala to české slovo používat, ale jisté je, že mu pes na rozdíl od lidí čekajících na přechodu, rozumí.
Každopádně jsem přišla na to, že můj zmatený pes není trilingvní jenom protože já střídám angličtinu, španělštinu a češtinu jak na běžícím páse. Občas jí něco řeknu anglicky, jindy totéž španělsky nebo česky a očekávám, že mě pochopí. Ale kdybych místo „zelená“ řekla „green“ nebo „verde,“ netušila by, co to znamená.
Belinda mi snad odpustí, když ji označím za nejkomplikovanějšího psa, jakého jsem kdy měla. Je tvrdohlavá a zároveň bojácná a nervózní a taky dost neposlušná. Jistě, jako dvakrát odložená měla těžký začátek a také její povaha je přirozeně nezávislá. Jenomže….
S uvědoměním si vlastní nedostatečnosti a arogance v přístupu k vlastnímu psovi jsem si musela připustit fakt, že na její zmatenosti mám lví podíl já sama. Tím, že jsem ji vystavila multilingvnímu prostředí, ve kterém se nevyzná, její vlastní nejistotu jsem ještě znásobila.
Pokud jde o příkazy, je úplně jedno, jaký jazyk se používá. Důležitá je konzistence. Moje fenka totiž není ani tvrdohlavá, neposlušná, natož hloupá. To já jsem ji zmátla a za její nejistou hlavičku si můžu sama.
Takže sice dál přeskakuji z jednoho jazyka do druhého a povely vydávám trojjazyčné, ale pro každý z nich už mám jenom jedno slovo. Jdeme je prostě „zelená“. „Sit“ je sedni a „come“ znamená, aby přišla. Pár slovíček zná i ve španělštině. Belindě je ale úplně fuk, ze které jazykové skupiny to které slovo pochází. Hlavně že ví, co po ní chci.
Proč je tohle všechno tak důležité? Protože existují smíšená partnerství a adoptovaní psi mohou pocházet z různých prostředí, i ze zahraničí.
A stejně jako američtí policisté nepřeučují české psy na anglické povely, i my obyčejní majitelé domácích mazlíčků musíme mít na paměti, že ač je pes inteligentní zvíře, abychom byli všichni spokojeni, musíme si vzájemně rozumět.
Zdá se to jako logický závěr, o kterém snad nemusíme ani přemýšlet. Ale v moderním mezinárodním světě je snadné zapomenout, že psí mozek funguje jinak než ten náš.
Ať si zvolíte komunikační jazyk se psem jakýkoli, i kdyby měl být třeba smyšlený, mějte na paměti, že pes neumí tlumočit, ani myslet v jiném jazyce jako my lidé.