Článek
Psi si na rozdíl od nás lidí svůj osud neurčují. Jsou v našich rukou. Spí, kde my jim určíme nebo dovolíme, žerou, co jim dopřejeme a jejich denní režim je plně podřízený našemu rozhodnutí.
V barcelonské psí školce nám prošly rukama stovky chlupáčů různých plemen, a to i takoví, u kterých byste původ hledali jenom velmi těžko. Ti byli většinou adoptovaní.
Katalánci jsou totiž pověstní svojí láskou ke psům a na sever se vozí většina potřebných psů zejména z jihu Španělska, kde je přístup k čtyřnohým chlupáčům jaksi víc „tradiční“. V některých jižnějších oblastech jsou stále k vidění i pouliční psi, což je v Katalánsku úkaz v zásadě nepředstavitelný. S nadsázkou jde tak trochu o nevyhlášený boj mezi severem a jihem.
Když umřel můj dobrman Oliver, který byl nejen mým věrným společníkem, ale i maskotem psí školky a velkým pomocníkem při uklidňvání nervózních pejsků a nových klientů, samozřejmě mě to sebralo. I když mi pár měsíců trvalo se z jeho odchodu vzpamatovat, vždycky jsem věděla, že nebyl můj poslední. A že dál už pojedu na vlně barcelonského trendu a dalšího psa si adoptuji.
V psím kolektivu většinou poznáte, který z pejsků byl adoptovaný. My jsme to samozřejmě věděli, protože přijímací řízení nových klientů zahrnuje i tyto informace. Jsou velmi důležité. Poznali byste to ale většinou i tak.
Většina adoptovaných pejsků se cítí lépe mezi ostatními psy než s lidmi. Získat si jejich důvěru stojí víc času a úsilí, ale když se vám to s velkou dávkou trpělivosti povede, máte věrného kámoše na celý život. Adoptovaní pejsci jsou vděční, ale v ostražitosti nepolevují.
Měla jsem ráda všechny naše klienty, ale snad se můžu přiznat k tomu, že k některým jsem cítila větší náklonnost než k jiným. Syn se mi občas smál, že mám slabost pro ustrašánky. Asi jsem cíťa a něco na tom bude. Všichni vyplašení a nejistí psi byli adoptovaní. Zároveň to byli ti nejvděčnější.
Hned od začátku k nám začal chodit Urqu. Pes střední velikosti s krátkou hnědou srstí a bystrýma očima byl stále ve střehu. Do školky vbíhal s vrčením a zvednutým ztuhlým ocasem, jako by chtěl všechny upozornit, že není radno si s ním zahrávat, ale když zjistil, že mu od nikoho žádné nebezpečí nehrozí, svalil se na oblíbenou postel a pozoroval dění. Nikde jinde ho hlídat nechtěli.
Urqu je nejvděčnější pes, jakého znám. Byly mu asi čtyři měsíce, když ho našli v popelnici. Jak a odkud se tam dostal, nikdo neví. Pak přišel do pěstounské rodiny, která měla své psy a kočky. Prý nechtěli, aby si na ně Urqu příliš zvykal, než bude definitivně adoptován, tak ho drželi většinu času v kleci. Urqu pozoroval, jak si domácí psi užívají pozornosti, hrají si s páníčky a chodí s nimi na dlouhé procházky. On se ničeho z toho účastnit nemohl a čekal na svůj další osud. A vypěstoval si nesnášenlivost vůči mřížím.
Mezi recepcí pro veřejnost a částí vyhrazenou pro psy byla ve školce za hlavními dveřmi mřížová bezpečnostní stěna. Dvojitý vchod je důležitý, aby nikdo nedopatřením neutekl. Kdykoli jsem se přes recepci vracela, Urqu stál za mříží s vyceněnými zuby, vrčel a štěkal. I na mě. On to už jinak neuměl, byl to jeho reflex na mříž. Jakmile jsem jí ale prošla, lísal se, skákal radostí, olizoval mě a láskou by mě snad i sežral. I kdybych takhle prošla třeba třicetkrát za den, pokaždé to bylo stejné.
Urqu nebyl jednoduchý, ale láskyplný, vděčný a úplně bezproblémový, když jste pochopili, jak to chudák má. Zdaleka nebyl jediný. Iki byla pomeranian s jedním okem a za sebou měla vrh štěňat. Byl jí asi rok, když ji panička adoptovala, a už toho měla za sebou v životě hodně.
Iki jsme zpočátku mívali pouze na hodinu, pak na dvě a nakonec s námi pobývala celé dny. Někdy jsem si ji brala i na noc domů. Ze srdcervoucího a nekončícího vřískotu pokaždé, když její nová majitelka, jediný pevný bod v jejím životě, odešla z recepce, až po neskrývanou radost a nedočkavost při příchodu vedla dlouhá cesta. Stála ale za to.
A tak bych mohla pokračovat donekonečna a vzít to třeba přes Balú, který na sebe nikdy nenechal sáhnout chlapy, takže i postroj na vycházky mu musely dávat pouze ženské zaměstnankyně.
Prakticky každý z adoptovaných klientů si v sobě nesl svá temná tajemství. Všichni ale měli štěstí na nové rodiny a byli to ti nejvěrnější a nejvděčnější společníci, přestože každý z nich zápasil s vlastním specifickým problémem.
Adoptovala jsem fenku, kterou jsem pojmenovala Belinda. I ona přicestovala v dodávce opuštěných psů odkudsi z jihu a prý tenkrát vážila dvě kila. Což znamená, že vzhledem k jejím současným necelým třiceti kilům jí bylo sotva pár týdnů a s matkou tak nestrávila potřebný čas. A v jejich pěti měsících jsem se pro ni stala už třetí rodinou.
Začátky s Belindou byly velmi dramatické. Brávala jsem ji s sebou do psí školky, kde byla šťastná jako blecha, ale chodit po ulici znamenalo připnout ji na obojek i na postroj a pevně držet. Při panických stavech, které se opakovaly po cestě domů několikrát za sebou, by se jinak vyvlékla a utekla. Měla ukrutný strach z dětí.
Dnes jsou jí už dva roky a úplně v pohodě ještě zdaleka není. Cizího člověka na sebe nenechá sáhnout a ani ode mě jí to není dvakrát příjemné. Mazlicí pes z ní nikdy nebude, stavy paniky ji stále občas popadnou a je to pes individualista. Miluju jí ale nade vše a vzácné romantické chvilky, jak jim říkám, to když si lehne vedle mě, přitiskne se a podívá se na mě těma svýma orámovanýma očima jako by si ráno udělala make-up, stojí za všechnu trpělivost světa.
Na začátku se mě často lidé ptali, jestli nechci Belindu vrátit, když je to s ní tak těžké. Proboha, co by s ní pak bylo? A co by bylo se mnou? Adoptovaní psi se nevrací, pokud to jde jinak. Trocha nepohodlí není důvodem vzdávat se. A já Belindu miluju i s jejími zvláštnostmi, strachy a náladami. Každý malý pokrok v našem vztahu a překonání další překážky je jako vyhrát v loterii.
Vím, že adoptovat si pejska je velmi ušlechtilým počinem a klobouk dolů před všemi, kteří dali adopci přednost před koupí. Zároveň je to ale velmi zodpovědný krok do neznáma. Je pravda, že láska a klid zmůžou hodně, ale bez trpělivosti a často i odborné pomoci to leckdy nejde.
Adopce psa by nikdy neměla být impulzivním činem, obrázkem malovaným narůžovo, ale dobře promyšleným rozhodnutím. Nejhorší, co můžete psovi udělat, je nabídnout mu naději a pak ho vrátit zpátky do oběhu. Každé další zklamání mu nevratně vryje další šrám do duše.
Někteří lidé si v útulku vyberou pejska, aby ho po pár dnech či týdnech zase vrátili, protože není takový, jak si mysleli. I když uznávám, že v určitých situacích to vážně jinak nejde, mějte na paměti, že první tři měsíce mohou být oboustranně krušné. Teprve když je ustojíte, budete odměněni. Ani pak ještě nemusíte mít vyhráno, ale jste na dobré cestě, která za to stojí.
I když se moderně říká „nekupuj, ale adoptuj,“ já bych k tomu dodala ještě „zodpovědně a uvědoměle“. A to v obou případech.
Adopce psa je bezesporu ušlechtilá věc, ale není pro každého. Jestli nemáte předchozí zkušenosti se psy a nejste si jisti, radši to nedělejte. Ale jestli se do toho pustíte a máte dost lásky a trpělivosti, budete odměněni nejen hřejivým vědomím, že jste někomu pomohli, ale i bezmeznou láskou a oddaností chlupatého přítele. Jenom to nebude hned.
