Článek
Někteří psi se netají nevraživostí vůči německým ovčákům, jiní chlupáči mají pifku na psy typu bulteriér a sibiřští husky s modrýma očima jsou úplně speciální případ. Ti bývají často chudáci nepochopení. Zkrátka rasismus v psím podání.
Nejenom lidé, ale i psi mohou trpět nesnášenlivostí vůči jiným rasám. Jde stejně jako u lidí o vymezení se vůči skupinám ze svého vlastního živočišného druhu. Nebude ale řeč o vztahu pes-člověk, nýbrž o vnímání reprezentantů jiných plemen z vlastního psího světa.
Pokud se v teorii rasismu nebudeme příliš vrtat a pomineme-li dopady lidské diskriminace na kulturně politické aspekty, zůstane nám jenom obyčejný odpor k jinakosti. Tím mohou být zděděné fyzické a osobnostní rysy, intelekt, morálka a behaviorální odlišnosti. Velmi podobně je tomu v psím světě.
Psí rasismus nemá žádný vědecký základ. Neexistuje žádné plemeno nadřazené jinému, stejně tak ani žádný takzvaně nejkvalitnější druh. Přesto existují psi, kteří prostě nemají rádi určitá konkrétní plemena.
Žádná seriózní studie na toto téma není dohledatelná, ale mezi majiteli chlupáčů je obecně známo, že někteří psi zdánlivě bezdůvodně nesnáší některé vybrané plemeno či jedince s určitými fyzickými rysy.
Například psi s plochým nosem, kudrnatými nebo tmavými chlupy mají mnohem méně čitelný výraz, takže jiný pes může brát i jejich hravý pohled jako výhružný.
Důvod nesnášenlivosti je tudíž stejný jako u lidí. Protože se v nich tak úplně nevyznají a z nějakého důvodu je neumí „přečíst.“ Chování nebo reakce mohou být jiné, liší se barvou očí nebo jejich pohyb těla a postavení ocasu v psovi způsobuje paniku.
Zkrátka protože příslušníci některých vybraných plemen nepasují do světa, který ten který pes chápe, vyvolávají v něm odpor. Případně zažil nějakou nepříjemnou zkušenost a hodil tak všechny představitele stejného plemene do jednoho pytle. Stejně jak to děláme my lidé.
Uvedu pár příkladů z psí školky a parku. Toby je agresivní vůči všem psům plemene husky a křížencům s podobným tělesným vzezřením, Pina nesnáší labradory a Belinda, ta je na tom nejhůř. Ve strachu se projevuje agresivně vůči americkým stafordšírským teriérům a pitbulteriérům, takže sama sebe vrhá do nebezpečí.
Ani jeden z těchto psů neměl známou předchozí negativní zkušenost s reprezentanty právě těchto uvedených plemen, přesto v nich vyvolávají obavy.
Psi spolu rozmlouvají vlastním jazykem, jehož nejdůležitější formou je řeč těla. Přestože jsme se jako lidstvo některé znaky jejich komunikace již naučili trochu dešifrovat, jako celek je pro nás stále velkou neznámou.
Úroveň naší znalosti psí komunikace by se dala připodobnit učení se cizímu jazyku. Známe pár slov a vět, ale rodilým mluvčím komunikujícím mezi sebou stejně nerozumíme.
Psi přirozeně inklinují ke kamarádům, kteří mají podobný styl hry a používají podobné výrazové a komunikační prostředky.
Představte si zlatého retrívra, který natěšený vběhne do psího parku. Kroutí přitom nejenom ocasem, ale celou pánví, běží radostně dlouhými ladnými skoky, a dokonce i my lidé dokážeme v jeho očích přečíst radost. Za ním se vřítí pitbul. Je úplně stejně nadšený a hravý, ale vypadá při tom jinak. Tělo ani ocas nemá tak uvolněné jako zlatý retrívr, protože i kdyby chtěl, stavba těla mu to neumožňuje.
A následuje francouzský buldoček, který je díky zploštělému nosu a absenci klasického ocasu takřka nečitelný. Velké oči koulí úplně stejně, ať už je radostný nebo vyděšený, a zakrouceným ocáskem prakticky nepohne. Přiběhne, respektive přicupitá na krátkých nožičkách a vrhne se rovnou do chumlu, protože má přátelskou povahu.
Pro některé psy, kteří se s podobným „zjevením“ dosud blíž nesetkali a nemají mezi představiteli těchto plemen kamarády, může být úkaz v podobě pejska s problematickými komunikačními možnostmi, které mu stavba těla umožnuje, alarmující.
A husky? Ti mohou na ostatní psy působit dokonce urážlivě. Nejenom špičaté uši a huňatý ocas naznačující bojovou pohotovost, ale i upřený pohled modrých očí z nich pro ostatní psy dělají kandidáta na potenciálního agresora.
Důvodů, proč váš pes zdánlivě nemá rád určitá plemena, je tedy několik. Pokud ovšem pes štěká na kdekoho, zde se samozřejmě o takzvaný rasismus nejedná, ale pes má problém se socializací.
Abychom otázku psího rasismu shrnuli. Fyzické zvláštnosti a odlišný způsob komunikace, který se může ostatním psům zdát nečitelný, proto si jej mohou vykládat jako hrozbu, je jeden z nejčastějších důvodů zdánlivé nesnášenlivosti vůči určitému plemenu.
Špatná zkušenost z minulosti může být také velkým problémem. Pokud na psa v minulosti zaútočil pes s určitou fyzickou charakteristikou, bude i v budoucnu ostražitý vůči podobně vypadajícím psům. Jestli byl minulý agresor velký chlupatý bílý pes, pravděpodobně se bude bát všech velkých bílých chlupatých psů a může se vůči nim chovat agresivně.
A neposlední řadě jsme to my sami, kdo psovi vůbec nepomáhá. Jestli máme sami strach z určitých plemen, kupříkladu z pitbula, ať chceme či ne, náš vlastní strach na svého psa přeneseme.
Představte si typický obrázek paničky kráčející po chodníku s pudlíkem na vodítku, proti nimž přichází pán s naprosto klidným dobrmanem. Paní dostane o svého psíka strach a automaticky, pravděpodobně křečovitě, si ho přitáhne na vodítku blíž. Svému pejskovi právě dala signál, že je čeho se bát a pejsek možná začne vyvádět. Paní to tak dělá vždy, když potká dobrmana, protože se jich sama bojí. Všem ale bude tvrdit, že se její pudlík bojí dobrmanů.
Co z toho vyplývá? Že psí rasismus, tak jak si ho představujeme, vlastně neexistuje, což asi žádné překvapení není. Jde pouze o nepochopení jinakosti, ať už fyzické, komunikační či pachové a vlastní obraně vůči možné hrozbě.
Jsou psi, se kterými nehne prakticky nic. Buď si hrají nebo ignorují, ale žádný velký problém nemají s nikým. Umí velmi dobře komunikovat psím jazykem a není to pouze zásluha genů. Tito psi jsou od štěňat velmi dobře socializovaní a zřejmě nemají nervózního páníčka.
Fyzická odlišnost, jiné výrazové a komunikační prostředky, špatná zkušenost, strach z neznámého a z toho vyplývající nepochopení. Opravdu je řeč pouze o psím rasismu?
