Potenciálně nebezpeční psi a kam s nimi rozhodně necestovat

Důvodů je hned několik a většina z nich neomylně vede k majitelům. O zodpovědnosti, nevědomosti a kompatibilitě ale tento článek není.

Každý pes se někdy může poprat nebo zranit člověka. I ten nejmírumilovnější oříšek. Všichni mají instinkty a strachy a nejde o to, co udělají, ale co mohou způsobit. A nezpochybnitelným faktem zůstává, že kupříkladu americký stafordšírský teriér, bulteriér či argentinská doga může díky své fyzické i mentální dispozici v kritické situaci zapříčinit smrt jiného zvířete, dítěte či dospělého člověka.

Proto některé země přistoupily k regulaci takzvaně nebezpečných, či potenciálně nebezpečných plemen. Nebudu zde jmenovat všechny, ale zaměřím se na Velkou Británii a Španělsko, které spolu s Českou republikou patří mezi evropské země s největším počtem psů na obyvatele, a které zvolily odlišný přístup k dané problematice. Také tam často směřují cestovatelé s domácími mazlíčky a ti by měli vědět, jaké nástrahy na ně mohou čekat. Logistiku stále oblíbenějšího cestování se zvířaty nyní ponecháme stranou a vysvětlíme důležitá fakta, která jsou potřeba vzít do úvahy při plánování krátkého i dlouhodobého pobytu.

Velká Británie už v roce 1991 přistoupila ke zdánlivě radikálnímu řešení, některé rasy psů zakázala úplně a výčet je poměrně krátký: pitbul teriér, japonská tosa, argentinská doga a brazilská fila.

Nenechte se zmýlit faktem, že kupříkladu americký stafordšírský teriér v seznamu chybí. Důvod je ten, že dle fyzických rysů je považován za stejnou skupinu jako pitbul, tudíž argumentace, že plemeno v seznamu chybí, rozhodně neobstojí. Ve vysvětlivkách k zakázaným rasám je totiž velmi obecně napsáno, že záleží na tom, jak pes vypadá, a ne na konkrétním názvu plemene.

Litera zákona striktně zakazuje vlastnit, prodávat, opouštět, darovat a odchovávat jmenované rasy. Pes vám může být odebrán i v případě, že se ničeho nedopustil, je to mírumilovné stvoření a nikdo si na něj nestěžoval. Pokud tedy váš pes nemá v pase napsáno pitbul, ale třeba kříženec, ale nikoho nenechá na pochybách, ze které psí rodiny vzešel, do Velké Británie s ním rozhodně nejezděte. Nejenomže Vás zcela jistě nepustí z Francie přes kanál ani do letadla, a kdyby by se vám přesto nějak podařilo se na ostrov dostat, psa vám zabaví, navždy uspí a vy budete čelit vysoké pokutě či vězení.

Pokud se chcete s britským zákonem přít o tom, že váš pes mezi zakázané rasy nepatří, musíte to dokázat před soudem, který vám sice může mimořádně udělit výjimku, ale takové případy jsou velmi vzácné a není radno na soucit soudu spoléhat. Mnohem pravděpodobnější je, že jste se dopustili kriminálního činu a budete odsouzeni až na 6 měsíců.

Až do letošního roku nebyl zákon aktualizován, tudíž ani nereflektoval změny v chovatelských trendech. Po sérii nešťastných fatálních útoků způsobených americkým bully XL, který překvapivě do seznamu zakázaných plemen nezapadal, a stal se tak oblíbenou variantou milovníků psů s výrazně silnou konstitucí a širokou čelistí, vláda v letošním roce přistoupila k doplnění zákona. Tato rasa, přestože není uznána mezinárodním chovatelským klubem jako oficiální plemeno, bude zapsána do seznamu zakázaných psů ve Velké Británii.

Ve Španělsku vzali problém za jiný konec. V zemi žádná zakázaná plemena neexistují, zato se výrazně reguluje jejich vlastnictví. Také zde existuje seznam ras, na které se regulace vztahuje.

Seznam je širší než ve Velké Británii, a navíc je doplněn o velmi podrobnou fyzickou charakteristiku tak, aby se v případě kříženců a nově vzniklých podras daly uplatňovat sankce. Přestože i španělský zákon o regulaci chovu psů prochází v poslední době úpravami, zde je aktuální seznam plemen označených jako potenciálně nebezpečná: pitbul teriér, stafordšírský teriér, americký stafordšírský teriér, rottweiler, argentinská doga, brazilská fila, tosa inu, akita inu.

Základní madridský výčet může být doplňován v rámci provincie o další rasy. Takže například Katalánsko na seznam přidalo dobrmana.

Španělé se na rozdíl od Angličanů pojistili a do kategorie zařadili i jedince, kteří splňují všechna či většinu následujících kritérií, takže americký bully XL by zde pozornosti neušel:

Vyjmenované psy můžete na rozdíl od Anglie vlastnit, ale připravte se na administrativní kolečko počínaje potvrzením od veterináře přes psychologický posudek majitele až po solidní pojistku. Mikročip nezmiňuji, protože ten už je, stejně jako v Čechách, standardní povinností pro všechny. Když vším úspěšně projdete, bude vám udělena licence, kterou musíte stále nosit při sobě pro případ kontroly. A zastavit vás může kterýkoli policista. A to ještě není vše. Pes takzvaně potenciálně nebezpečný musí mít na veřejnosti náhubek a být na vodítku. Praxe je sice jiná a v ulicích stále potkáte množství psů evidentně zapadajících do této kategorie bez náhubku, někdy volně pobíhajících, o existenci licence se dá v mnoha případech pochybovat, ovšem pokuta začíná na 300 eurech a s každou další kontrolou stoupá.

Není žádným překvapením, že jak státní, tak soukromé útulky jsou zaplněné právě psy podléhající licenci. Tito chudáci, již si jejich majitelé pořídili většinou z naivity či nevědomosti, jsou prakticky neadoptovatelní.

Při cestě do Španělska se proto ujistěte, zda se na vašeho psího miláčka nevztahuje licence. Argument, že pouze projíždíte, by nemusel obstát a výlet by se vám mohl nemile prodražit.

O svízelích a vlastnictví výše vyjmenovaných plemen v Čechách bude odstavec velmi krátký. U nás totiž definice nebezpečných plemen neexistuje, tudíž ani jejich chov není omezen, což může vyvolávat celou řadu otazníků. Přestože i zde v minulosti probíhaly na úrovni parlamentu debaty, nevedly k žádným zákonům ani regulacím. Situace se ale může v dohledné době změnit, jelikož diskuse se již vedou na úrovni EU.

Tento článek si neklade za cíl posuzovat, která zvolená cesta je správná, ani jakkoli diskriminovat chovatele. Koneckonců i autorka tohoto článku strávila 25 let v láskyplné společnosti psů z diskutované kategorie a žila s nimi ve všech uvedených zemích.