Článek
Dobře socializovaný pes nemá potřebu se rvát. Naopak, dělá všechno proto, aby se konfliktu vyhnul. Jistě, běžné šarvátky či potyčky o hračku či žrádlo, žárlivost, či jiné nedorozumění, které znají jen oni sami, se přihodit mohou. Ale většinu záležitostí si psi vyříkají mezi sebou a jdou si po svých. Za dvě minuty si opět hrají jako nejlepší přátelé, nebo se ignorují. Ne všem psům je socializace z různých důvodů bohužel dopřána.
Psí školka ovšem není prostředí pro každého, a to je potřeba si přiznat. V jejich vlastním zájmu i pro klid ostatních klientů. Většinou jde o psy se silnou separační úzkostí, jsou čerstvě adoptovaní nebo se potýkají s nepřiměřenou reaktivitou. Všechny tyto nepříjemnosti se dají zvládnout se zkušeným cvičitelem, ale do té doby je do školky nevoďte.
Pro každého psa je příchod do neznámé smečky frustrující. Nové prostředí, cizí lidi a víceméně sehraná psí parta. A těch nových pachů! Proto by mělo být první i druhé seznámení přísně časově omezené, aby se pes dlouho nestresoval.
Typický příchod nového psa vypadá zhruba takto: majitel musí odejít, protože jeho přítomnost je bez výjimky nežádoucí. Nesmí zůstat ani v recepci, aby ho pejsek necítil. Není to proto, abychom skrývali, jak s jeho miláčkem zacházíme a jaké utrpení možná prožívá, ale proto, že pes se bez přítomnosti páníčka chová výrazně jinak. Tato informace hodně lidí překvapuje.
Pes je vpuštěn do přijímací místnosti, kde zůstali jenom dva nebo tři klidní psi, ostatní čekají v herně nebo v ložnici. Každý pejsek bez výjimky vběhne dovnitř a začne zjišťovat, kde se ocitl. Ti klidní psi ho v zásadě příliš nezajímají. Nechá se očuchat a dál se věnuje pachům. Psi přijdou na řadu až pak. Po pár minutách je z herny vypuštěn další pes. Pěkně postupně. A když je vše v pořádku, otevřou se dveře a vyběhne zbytek smečky, která toho nového nebožáka obklopí.
Nováček stojí uprostřed chumlu, případně se tlačí do rohu místnosti. Na nikoho se nedívá a dává najevo, že od něj žádné nebezpečí nehrozí. Trpělivě čeká, až si ho všichni očuchají. Zajímavostí je, že fenky nejčastěji začínají seznamování od čumáku, zatímco pejsci odzadu. Ale žádný strach, protože tento seznamovací rituál netrvá déle než několik vteřin. Jakmile se základní představovací fáze dokončí, smečka odběhne zpátky po svých záležitostech. Pejsek se otřepe, zvedne ocásek do víceméně normální pohody a pokračuje v průzkumu terénu.
Lidská role v tomto okamžiku je výlučně pozorovací a pouze v případě potřeby připravena zasáhnout. To by se ale dělo jen v extrémních situacích, které, bohudík, během tříleté praxe v naší psí školce nenastaly. Jenom pro informaci, evaluací nových klientů jsme absolvovali kolem pěti stovek.
Ale nebojte se, v seznamování se smečkou není nic krutého, jde pouze o přirozenou interakci, která musí proběhnout dle jejich řádu. Pokud byste někdy pozorovali nového příchozího do psího parku, situace bude velmi podobná. Psi, kteří si dosud hráli pěkně pospolu, se přiběhnou podívat na nováčka. Rozdíl je pouze v tom, že v parku jsou s nimi majitelé, kteří své pejsky různě okřikují, odtahují a nedovolí jim projít si nezbytnou fází, čímž nevědomky zvyšují frustraci.
Na závěr pejsek oběhne hernu, po cestě čuchne k některým domácím, kteří se k němu ze zvědavosti vrátí, a po deseti minutách ví všechno, co nezbytně vědět potřeboval. A teď přišel čas na stesk po svých lidech. Sedne si k bráně a čeká. A někdy kňučí. Občas hledá útěchu u lidské společnosti. A to až do příchodu majitele.
Tento rituál probíhá takřka beze změny v 80 % případů.
Ovšem existují i psi, kteří bránu po celou dobu neopustí, ale těch není mnoho. Sedí, očima probodávají kliku a pláčou. Nebo rovnou vyjí. Většinou tušíme už předem, že se to bude dít a indikace je vždy majitel. Jeho obavy a slzy v očích, z pocitu zrady z opuštění pejska a mnoho pusinek na rozloučenou, je jako by ho ujišťovaly, že je něco špatně.
No a pak jsou pejsci, kteří si na majitele ani nevzpomenou a rovnou se zařadí do her. Není výjimkou, že se jedná o štěně nebo psa, který se ve školce potkal s kamarádem z parku. Nebo už je na podobné prostředí zvyklý odjinud.
Mláďata
Ti jsou na tom nejlépe. Všechno je pro ně nové a psí smečka je školitel s nejvyšší kvalifikací. Štěňata jsou jako houby a psí komunikaci se nejlépe naučí od dospělých kámošů. Ti mu předají víc, než my lidé kdy dokážeme.
Dospělý pes štěněti neublíží. Ani ti nevrlí, kterým vadí přespříliš energie a ostré zoubky při brutálních hrátkách. Naopak. Dospělý pes naučí psí mládě limitům a dá mu velmi dobře najevo, kdy už je všeho přespříliš. Třeba se po něm i ožene nebo ho packou přišpendlí k zemi. Ale to je jenom lekce, která se prckovi bude v životě hodit a naučí ho vyhýbat se konfliktům.
Proto, pokud máte doma štěně, neizolujte ho z vlastních obav a strachu od ostatních psů. Dáte mu tím do života víc, než dokážete kdy docenit. On se potřebuje naučit v psím světě orientovat.
Spousta klientů, kteří prošli školkou, u nás začínali jako neviňátka kolem čtyř měsíců věku. Dnes jsou z nich vyrovnaní a socializovaní psi, kteří zase učí ty mrňata.
Senioři
Málokterý pes po sedmi letech věku si chce dlouho hrát a běhat. Ale tím, že nelétá po herně tam a zpátky jako splašený, neznamená, že není mezi „svými“ spokojený. Většinu dne proleží na posteli a pozoruje dění kolem sebe. Když už ho někdo moc otravuje, nevrle zabručí nebo si líně odkráčí lehnout jinam. Někteří se ani neobtěžují zvednout hlavu. Otevřou oči, podívají se na toho otrapu, co je nenechá na pokoji, a se zvednutými pysky něco procedí mezi zuby. Jako poselství to stačí, protože oni si navzájem rozumí.
Ale nemyslete si, že je zbytečné ho do školky posílat, když ležet může klidně doma. I neaktivní psi totiž mají alespoň občas rádi společnost, i kdyby ji jen pasivně pozorovali. A jak to vím? Protože jsem je mnohokrát viděla táhnout páníčka po chodníku rovnou do dveří a projevovat mnoho radosti, že jsou zase zpátky.
Puberťáci
Asi nikoho nepřekvapí, že s těmi je největší práce, ale taky legrace. Puberťáky myslím psiska zhruba od osmi měsíců do roku a půl. Stejně jako s lidskými teenagery s nimi cloumají hormony a zkouší, kam až mohou zajít.
Rozdíl je v tom, jestli do školky chodí od štěněte nebo jsou čerství klienti. V tom prvním případě si ani neuvědomíte, jak ten čas letí, dokud se nepodíváte na profilovou fotku v zákaznickém účtě, ze které na vás kouká chlupatá koulička, zatímco teď na vás doráží velký pes.
Mezi puberťáky dochází častěji ke konfliktům, a to i mezi těmi, kteří jsou nejlepšími kámoši. Jejich hrátky totiž bývají poměrně brutální a je zapotřebí nad nimi držet dohled. Ale vážně, je s nimi největší legrace. Psi totiž mohou být, stejně jako lidská mládež, škodolibí, poťouchlí, mají neskonalou energii a ďáblíky v očích. Přes všechnu vyčerpávající práci s nimi, miluji psí puberťáky a jejich rozpustilost.
Jistě jste si všimli, že jsem se nezmínila o psích velikostech ani plemenech. Tak tedy aspoň okrajově.
Malí versus velcí
Psi si v zásadě vybírají spontánně přátele mezi kamarády zhruba stejných velikostí a tělesných dispozic. Takže vidíte chumel droboty běžící z centrální místnosti do ložnice, protože většinu dne jsou dveře do všech prostor otevřené. Plandají jim uši, ten zadní chytá za ocas toho před sebou, protože ho nemůže dohnat, a spokojeně u honičky poštěkávají. V čele pelotonu běží mini pudlík, protože ti bývají velmi hraví, následován dvěma ječícími jezevčíky a na konci bišonek. Ten má ale svůj hrací limit, protože je ze všech jmenovaných nejklidnější. Z rohu je pozoruje jack russell, který po skupince, která kolem něj proběhne, chňape. Taky by si rád hrál, ale moc to neumí, co si budeme povídat. Nejraději by svého vyvoleného obskákal a vyrval mu při hrátkách uši z hlavy. On si ho ale nikdo moc nevšímá.
Ve velké herně to vře. Divoká německá ovčačka Lia se honí se zlatým retrieverem Kissem, protože se znají odmalička a oba chodí každý den. Trochu je u toho zlobí Brielle, která ale otravuje každého, aby upoutala pozornost a získala parťáka. Nikdo si s ní totiž moc hrát nechce. Brielle je mix labradora s border kolií a v její přítomnosti jsou ve školce zakázané hračky. Klidně se kvůli nim totiž popere. A navíc si hraje trochu dramaticky, takže je pro ni těžké najít si parťáka. Ale nevzdává se a zkouší to dál, on se občas někdo chytne.
Uprostřed herny spolu tančí dva beaglové nebo jiní klienti střední velikosti. Znáte ten postoj jako při klasickém párovém držení (viz foto )? Stojí na zadních packách, kvůli rovnováze s nimi podupují, a předními tlapkami jsou zaseknuti do sebe. Někdo tomu říká boxing nebo wrestling ale s tím já nesouhlasím, protože v tu chvíli nejde o poměřování sil. Je to asi nejlegračnější postoj při hrátkách a dělají ho při hře občas všichni. Malí i velcí.
A když se sejdou dva až tři husky, to je teprve o zábavu postaráno! Zavřou se na chvíli do herny, aby se spolu vyblbli a nikdo je u toho nerušil. Ale o tomto zvláštním plemenu až jindy.
Nikdy předem nevíte, kdo se kým dá dohromady. Velké přátelství může klidně vzniknout i tam, kde byste to rozhodně nečekali. Cenu za nejroztomilejší dvojici u nás vyhrála mrňavá yorkšírská teriérka Flora a bernská salašnice Goa. Přestože Goa dokáže být velmi výmluvná, a je někdy i trochu nevrlá, s Florou ji pojí přátelství za hrob. Flora se svými necelými 3 kg váhy si vleze do tlamy pětapadesátikilového psa a počítá, jestli má všechny zuby. Za to ji pak Goa „sveze.“ Počká, až Flora nasedne na postel, chytne ji za roh a upaluje s ní napříč místností. A když Flora po cestě vypadne? Nic se neděje. Goa trpělivě počká, až pasažér nastoupí a jede se dál.
No řekněte, kde jinde tohle zažijete?
Nevím, kolik je v Česku podobných psích zařízení, ale doufám, že jich v průběhu času přibyde. Život ve smečce má pro psy blahodárný a výchovný vliv, tak jim ho dopřejte. Jenom si ověřte, že lidská smečka, která na celý ten zdánlivý chaos dohlíží, je v pohodě. Jinak to totiž nefunguje.
