Článek
Strašlivou zprávu o útěku Jordyho paní Kateřiny z veterinární kliniky se smutným koncem jsem přečetla s bušícím srdcem a otevřely se ve mně nahromaděné strachy. Mám totiž nevýhodu multiúhlového pohledu. A žádný z nich není příjemný.
Jak to cítí majitel psa
Jako celoživotní majitelku a milovnici psů mě obchází mráz a vím, že neexistuje nic, co by mohlo zmírnit bolest z tragické ztráty věrného přítele. Žádná upřímná soustrast, finanční satisfakce či trest. Zrada bezmezné důvěry vložené do profesionálního zařízení je neospravedlnitelná. Nepomůže žádné vysvětlování. Toť bez diskuse. Není k tomu víc co dodat.
Jak to asi vidí pes
A teď z druhé, psí strany. Ono veterinární zařízení neznám a nevím nic o jejich doplňkových hotelových službách a předem se omlouvám, pokud je realita na hony vzdálena mé úvaze. Uvedená veterinární klinika ale hotel na svých stránkách neinzeruje, takže zřejmě nejsem od pravdy daleko, když se domnívám, že neobsazené kotce slouží jako přidaná hodnota k nemocničnímu servisu.
Umím si představit, že využití volných „nemocničních kotců“ je možná dobrý ekonomický nápad. Každopádně zde moje představivost končí. V pochmurném a nemocemi prosáklém vzduchu, které citlivý psí čuch vnímá mnohonásobněji víc než my, lidské bytosti. Takže o nějaký příjemný klientský zážitek se zcela určitě nejedná.
Chudák Jordy tudíž měl zřejmě hodně důvodů zdrhnout. Smutek po paničce a nehostinný, jakkoli pohodlný kotec veterinárního zařízení k panice úplně stačí. Zejména jestli už měl předem „tu čest“ kliniku navštívit kvůli nějakému zákroku, byl jeho strach ještě o to umocněný. V žádném případě nehodnotím profesionální péči, která může být v daných podmínkách excelentní. Pořád je to ale kotec na klinice.
Pokud svého psa milujete, a chcete, aby vaší nepřítomností výrazně netrpěl, nenechávejte ho prosím nikde v kotci, ani když tam bezprostředně nehrozí nebezpečí útěku. Ti chudáci neutečou jenom proto, že nemůžou. Kdyby ale měli možnost vám na tuto otázku odpovědět, jistě by vám upřímně sdělili, že by takové příležitosti také využili. Stejně jako Jordy.
Prokletí a poklesky profesionálů
A konečně ze třetího, profesionálního úhlu pohledu. Jako majitelka městské psí školky se musím přiznat, že útěk psa z procházky je pro mě tou nejhorší noční můrou. A bohužel pravděpodobnost, že se jednou něco takového stane, prostě existuje, a vždycky jde o lidské selhání. A můžete mít pravidla a procesy nastavené, jak chcete. Můžete ty chlupaté příšerky milovat jako vlastní. I nám se to přihodilo, ale naštěstí bez následků. A v tom tkví rozdíl mezi nemilou událostí a tragédií.
Teď si posypu si hlavu popelem. I my jsme po právu přišli o klienta a také o zaměstnance. Susy zdrhla a pelášila přes několik rušných křižovatek k bytu, odkud se před pár týdny s páníčky odstěhovala. Zaměstnanec, kterého moc neznala, jí špatně připnul vodítko. Běžela a nezastavila se. Onen zaměstnanec se snažil ji dohonit na kole, což je v městském provozu činnost zbytečná a nesmyslná. Jako zázrakem se jí žádná fyzická újma nepřihodila, a budiž to pro mě jediná úleva. Susy nebyla šťastná. U nás, v novém domově nebo se jí možná nelíbil kluk, který s ní byl na cestě do parku. Každopádně měla svůj důvod.
Spokojený pes neprchá. Za tři roky činnosti se bohužel i mně přihodilo, že se pes při procházce vyškubl. A vězte, že není mnoho opatrnějších hlídačů, než jsem já. Ale pes se zastavil a vrátil, protože kromě nějakého aktuálního potěšení neměl důvod utéct. A tady platí jedna rada. Čím víc ho budete honit, tím rychleji bude pelášit pryč. Je to o nervy, připouštím. Pokud máte se psem vztah, sedněte si na bobek, nebo třeba na zem, a v klidu ho zavolejte zpátky. Nebo použijte pamlsek jako návnadu. Úspěšnost, že zvědavě přiběhne, je mnohonásobně větší, než když za ním poletíte a budete zoufale hulákat. Pokud jste si ale cizí, tady je každá rada drahá.
Co tím vším chci říct? Že omluva neexistuje, ale připuštění možnosti rizika selhání jednotlivce ano. Čím tato rizika eliminovat na minimum? Nejlepší rada je nechávat pejska tam, kde mu je dobře. A to bude v prostředí, kde má volnost, zábavu a oblíbené lidské parťáky. A říkám to s vědomím, že jsem právě šlápla do vlastního lejna.
Takže až budete potřebovat své čtyřnohé dítě někam dočasně umístit, nedávejte ho na poslední chvíli do neznámého prostředí. Zvykněte ho. Na pár hodin, na jednu noc. Tak, aby věděl, že se pro něj vždycky vrátíte.
A teď budu za ty bezbranné oběti našich nabitých programů a dovolených orodovat. Prosím vás, jestli to jenom trochu jde, neodkládejte pejsky nikde v kotci, zejména pokud jsou z domova zvyklí být součástí rodinného života. To je za trest. Vyhlédněte si takový hotel, kde jsou psi pěkně pospolu a s nimi 24/7 člověčí dohled. Nebo si najděte privátního hlídače, který si bere psy domů. Jedině tak si váš miláček může s někým vytvořit vztah, aby byl spokojený a neměl jedinou touhu. Zdrhnout.
Jordyho a paní Kateřiny je mi moc líto a v žádném případě jsem nechtěla touto úvahou naznačovat ničí spoluvinu, ani zpochybňovat zodpovědnost profesionálního zařízení za svěřence.
Pravdou ale zůstává, že jediné, co si lze na tragédiích vzít, je poučení.
