Článek
Často mi lidé říkají, jakou že to mám roztomilou práci. Že být celý den se psy a hrát si s nimi, musí být úžasná relaxace. Řeknu vám, je to dřina. A nemám na mysli jenom přetahovat se o provaz s labradorem, usměrňovat brutální hrátky psích teenagerů, uklidňovat neustálé ňafání jack russellů a retrieverům pořád něco vytahovat z tlamy. Mluvím o úklidu.
Nechci nikomu romantické představy kazit psaním o loužičkách, hovínkách a ve všech rozích se válejících chumáčích chlupů. Do vánočního příběhu se to také moc nehodí. Ale je to realita, kterou jsme přijali od prvního dne a všichni zaměstnanci ji berou jako součást práce. Večerní úklid je zkrátka nezbytná otrava dne a donedávna většinou padala na mě.
Loni připadl poslední pracovní den roku na pátek 23. prosince. Všichni ten den odešli brzy, kolem 18.00. Zamkla jsem recepci s obchůdkem zevnitř a s radostí, že je to letos naposledy, začala jezdit vysavačem po velké herně. Oliver, můj pes, který ke své velké úlevě zůstal po celém dni sám, se odebral do svého oblíbeného pelechu v centrální místnosti. V hlavě jsem měla představu týdenního volna a večerní přípravy salátu, takže mi jindy protivná práce nevadila.
Byla jsem sotva v půlce, když se mi zdálo, že přes hluk vysavače slyším štěkání odkudsi z recepce. Vypla jsem vysavač a zaposlouchala se. Ticho. Oliver podřimoval a jinak nic. Pousmála jsem se zřejmé šílenosti, která mě z celodenního hluku určitě připravuje o rozum, a pokračovala ve vysávání. Znovu to samé štěkání. Odložila jsem vysavač, prošla celým dlouhým prostorem až do potemnělého krámku a zkusila kliku, jestli je opravdu zamčeno. Tak jsem asi vážně blázen. Napotřetí už mě to ale rozčílilo. Musím té záhadě přijít na kloub.
Rázně jsem se vydala znovu do recepce, a cesta z herny je dlouhá, odemkla, ale rozhlédnout už jsem se nestihla. Vedle dveří seděl zlatý retriever, radostně na mě skočil, až mě nepřipravenou málem povalil, a přešťastně vrtěl ocasem. Ještě jednou zaštěkl a z jeho hlasu byla slyšet výčitka „No konečně!“ Pak se kolem mě protáhl do krámku s recepcí, proběhl kolem vánočního stromku a upaloval rovnou do herny.
Poznala jsem Nickyho hned. Rozhlédla jsem se po ulici, ale nikde nikdo. Respektive nikdo, komu Nicky patří. No tak jo. Jsem zvyklá, že někteří klienti běhají do školky naší barcelonskou ulicí sami. Na druhém konci jsou odepnuti z vodítka a peláší po chodníku rovnou dovnitř, následováni rozesmátým páníčkem o minutu později. Nicky ale nebyl ten případ. Musel tam sedět a dožadovat se vstupu dobrých patnáct minut.
Bylo legrační pozorovat jeho udivený výraz. Chudák asi čekal pobíhající smečku, do které se vmísí a on tam kromě znaveného spícího Olivera, který otevřel a zase hned zavřel oči, nebyl nikdo. Napsala jsem zprávu Carlosovi, jeho majiteli:
„Nehledáš Nickyho?“
Odpověď přišla za pár minut: „Proboha, kde je?“
„Ve školce.“
„Hned jsem tam. Utekl z parku. Díky!“
Carlos se přiřítil asi za deset minut a sotva dýchal. Nicky ho přiběhl pozdravit, načež se vrátil dovnitř, aby z koupelny jako omluvu za nezbednost donesl roli toaletního papíru. Kdo by se na něj zlobil?
Carlos mi povyprávěl, jak se v parku zapovídal se sousedem a Nicky se mezitím nepozorovaně vypařil. Samozřejmě se nám oběma ulevilo, že se mu po cestě, při které musel nejméně dvakrát přeběhnout silnici, nic nestalo. Výměnou za ukradenou a sežvýkanou roli dostal Nicky z krámku dlouhou kost na cestu a s přáním krásných Vánoc si ho Carlos odvedl domů.
Dokončila jsem úklid s nádherným vědomím, že to všechno nedělám zbytečně. Ani toaletní papír rozcupovaný po celé vyluxované podlaze mi hřejivý pocit u srdce nepokazil. Jaký lepší důkaz, že je u nás čtyřnohým klientům dobře, bych si na závěr roku mohla přát? Nicky mi dal ten nejkrásnější dárek a poděkování za celoroční péči. Mnohem lepší, než láhve vína a bonboniéry od člověčích zákazníků.
Veselé Vánoce všem čtenářům příběhů z psí školky.
