Článek
Celý první rok jsem se snažil abych nasbíral dost bodů a dostal se na vybranou školu. Známky dopadly výborně, certifikát mám, jen toho Buddyho jsem dělat nestihl. Někdy v červenci přišla zpráva, že jsem to místo dostal, a já slavil.
Pár týdnů poté mi přišel výhružný mail, druhá výzva k potvrzení účasti na výjezdu. Přes léto jsem totiž nechodil na školní mail a první dvě výzvy mě tak minuly. Potvrdil jsem a mohlo se začít s administrativou. Cesta do USA totiž není žádná sranda ani když máte solidní důvod, proč tam jedete, důvod, proč se vrátit domů, a všechno další, co úředníci na zastoupení můžou chtít.
Na konci září začaly pršet přihlášky, 3 kusy, z nichž každý obsahuje zhruba to samé, pokaždé jiný systém, nový login a spousta vypisování. Za jednu z nich jsem byl odměněn formulářem DS-2019, svatou modlou celého procesu udělení víza J-1 pro výměnné studenty, který jsem si směl nechat poslat asi za 130 USD a pokračovat v jízdě. Poté jsem si vyplnil formulář DS-160, kde jsem mimo vší pochybnost dokázal, že nejsem terorista, pašerák, obchodník s lidmi/drogami/zbraněmi, válečný zločinec, diktátor/utlačovatel lidských práv a ještě spousta dalších podobně pěkných věcí. Výsledkem bylo, že jsem mohl zaplatit 4000 Kč za termín na ambasádě a přijít si popovídat o svém výletu.
Na ambasádu jsem dorazil v dobrém rozmaru, odevzdal u vchodu mobil a šel do čekárny. Když jsem se dostal k okénku, tak se ukázalo, že jsem ještě pořád nezaplatil dost a chybí mi SEVIS fee. K pohovoru jsem ale mohl i tak a s drobnou výtkou jsem po zaplacení dalších 220 USD dostal krásné barevné vízum.
Nastalo období relativního klidu, kdy jsem si koupil lístek na autobus do Frankfurtu (739 Kč), jednosměrnou letenku Frankfurt - New York - Austin (11104 Kč) a chystal se na zkoušky. Mohl jsem si ještě jednou vybrat, co budu v Texasu studovat, protože přišel zúžený katalog předmětů pro výběr. Dorazilo ještě pár emailů s různými systémy, papíry a dalšími úkoly.
Týden v posteli, týden antibiotik, týden zkoušek, týden svátečního šílenství a návštěv, ještě jeden týden zkoušek a byl tu pondělní večer a odjezd autobusem do Frankfurtu. Nervozita na maximu, nemohl jsem usnout a když jsem konečně zabral, tak mě asi za 10 minut vzbudila německá hraniční kontrola. Na letišti jsme byli na čas, takže jsem popadl svoje modré zavazadlo vážící asi 40 kilo, k tomu batoh s notebookem a utíkal na check-in. Ten se nedal udělat online, tak jsem si přebalil zavazadlo do dvou tašek kvůli letence a vystál frontu. Dáma na přepážce mi po chvíli ťukání řekla, že s jednosměrnou letenkou nepoletím nikam, protože jí systém nepustí a že si mám koupit letenku domů.
Řekl jsem si, že koupím letenku na konec května, což je čas, kdy mi končí studentská víza, bohužel jsem ale ve stresu a rozespalosti koupil letenku na konec ledna. Kromě toho ale vše probíhalo bez problémů, prošel jsem kontroly, nastoupil jsem do letadla a v nepříjemně podchlazeném létajícím autobusu jsem překonal oceán. O 8 hodin a 6500 kilometrů později jsem vypadl na letišti JFK v New Yorku. Rychle jsem proběhl imigrační, kde všeho všudy pracoval jeden úředník na všechny zahraniční pasažéry, vyzvedl zavazadla a vydal se na vycházku po staveništi z terminálu 4 na terminál 5. Tam jsem zavazadla opět odložil, vyměnil palubní lístek za nový a šel čekat na gate.
Let do Austinu letěl celou dobu nad pevninou a díky volnému místu u okénka jsem si mohl prohlédnout některé státy. V Austinu jsem sebral tašky, opět je sbalil do jedné, vzal jí na záda a vyrazil. Původní plán byl zkusit stopovat. První pokus sehnat někoho na letišti nedopadl, zkusil jsem tedy kus popojít, nejdříve na parkoviště, potom na nájezd na dálnici, potom na benzínku. Bohužel nikdo nezastavil, polovina lidí uměla jen španělsky a začala padat tma. Na benzínce jsem se poprvé potkal s místními.
Zatímco jsem si tak jedl pizzu venku na parkovišti, dal se se mnou do řeči Brandon. Brandon je z Pensylvánie, ale pár let zpátky se přestěhoval sem na jih. Žije v lese za benzínkou, chodí tam žebrat, nevím jestli někdy pracuje. Podle přízvuku mě hádal na Australana. Vyprávěl o zkušenostech s policií, pohodě tady na jihu a jak bude všechno dobrý „once that government shit is over“, těžko říct co měl na mysli, ale radši jsem se neptal. Pod vlivem neúspěchů jsem se vydal zpátky na letiště, využil místního luxusu v podobě toalet, pítek, snížené šance stát se obětí krádeže, wifi, která má svého sponzora (a tedy i příslušnou dávku reklam), a zavolal si Uber.
Nejdřív jsem se sice zkusil nacpat do dvou jiných aut, ale nakonec jsem našel Adriana v jeho modrém Priusu. Adrian je Kubánec, ale na Kubu by se už vracet nechtěl. Prožil 3 roky života v Brazílii, než se před 6 lety přestěhoval do Texasu. Živí se ježděním pro Uber, říká, že je to fajn práce, která mu mimo covidové roky zajišťuje pěkný život. Na dálnici koukám na okolní provoz, vyprávíme si o rozdílech mezi Evropou a Amerikou, řešíme spotřebu jeho hybridu. Když se zeptám na mýto, tak začne rozčileně vysvětlovat, jak ho Uber nechal na holičkách, že ho za něj neplatí a on pak neví, co mu která jízda vynese. Vytahuje dopis s 333 pohledávkami za asi 650 USD. Odkýval jsem a pak jsem usnul.
Vzbudila mě až zastávka na benzínce v cílové destinaci - College Station. Univerzitní „městečko“ má zhruba 180 000 obyvatel a ubytovává asi 65 000 studentů. Měl jsem domluvený byt na leden, takže jsem se do něj vypotácel, otevřel si elektronický zámek, napsal domů a usnul. Letenku na leden se podařilo zrušit.
