Článek
Je to obraz obrovské a dlouhodobě neřešené psychické bolesti, která panuje v naší společnosti, která ničí nejenom mladé a staré, ale také nás - v tzv. produktivním věku.
Mladí se řežou žiletkami do paží a nohou, zabíjejí se pomalu i rychle. Staří trpí a bojují o každý den s pomocí léků jako Neurol a Lexaurin. Obě skupiny se snaží vydržet a přežít bolest, která je už ale nad jejich síly.
Nejsou to slaboši nebo lůzři, nejsou horší. To by bylo strašně pohodlné a nefunkční - ukázat na ně prstem a říct - nic nevydrží, jsou slabí a neschopní, měli by se sebou něco udělat, zabrat a víc se snažit. Ti, kteří trpí nepotřebují naše odsouzení, ale podporu.
Když člověk podobné zprávy čte, docela automaticky se jeho pozornost obrací ven - buď odsoudit „ty slabé“ nebo jim naopak nějak pomoci. Mimo přímou vnější podporu úplně všem nejvíce pomůžeme, když svou pozornost obrátíme dovnitř.
Obraz ne úplně zdravé a trpící společnosti nastavuje zrcadlo nám všem. Ve společnosti, kde se tolika lidem nežije dobře, nemůžeme strkat hlavu do písku s pohádkou, že nás se to netýká. Týká se nás to, víc než si možná chceme připustit.
Většina z nás se za něčím žene. Za pocitem bezpečí a jistoty, za úspěchem, za stavem, že se nám v životě už nemůže nic stát a všechno je pod kontrolou a zajištěné.
V napětí, pod tlakem a ve stresu se za tímhle obrazem ženeme s očekáváním, až ho dosáhneme, budeme se konečně moct uvolnit a začít si život užívat. Pak budeme úspěšní.
Mezitím se ale naše životy redukovaly na plnění očekávání, nároků a představ. Podáváme výkony a dodáváme výsledky s přesvědčením, že právě tak se žije dobrý život, tak se buduje kvalitní život.
Většina z nás se za něčím žene. Za pocitem „jsem milovaný/á“ se ženeme takřka všichni. Jen to má na povrchu mnoho různých forem a projevů. Chceme se cítit a mít dobře, být se sebou spokojeni, být šťastní a to samé chceme i od ostatních - miluj mě, obdivuj mě, uznej a oceň mě.
Za čím se ženeš ty? Co v tobě tě stahuje ke dnu?
Toužíme po tom hlubokém a sladkém bezpodmínečném (sebe) přijetí a když už si ho neumíme dát sami, přenášíme naplnění této potřeby na lidi okolo. Oni nám to ale jen tak také dát neumí, tak se to snažíme získat tím, že pro ně uděláme první poslední, že si od nich lásku a přijetí koupíme symbolicky nebo materiálně. Budu takový, jakého mě chcete. Budu taková, aby mi to přineslo to, po čem toužím.
Chceme, aby někdo jiný naplnil naše hluboké emocionální a psychologické potřeby nebo aby něco vnějšího dalo našemu životu smysl.
Právě tenhle životní styl nás pak neomylně vede do depresí, úzkostí, sebe destrukcí, emočního přejídání a pití, polykání prášků, do prázdného života, kterému chybí hlubší smysl a naplnění. Povinnosti a nenaplněné touhy. Bolest a zklamání.
Jak z toho ven?
Do tohoto stavu jsme se dostali sami. Tvůrcem prostředí, ve kterém se málokomu žije skutečně dobře, jsme my sami a my to můžeme změnit. Ne ale tím, že se budeme snažit změnit ostatní lidi nebo vnější okolnosti. Vnější svět je pouhým odrazem světa uvnitř.
Taky to ale neznamená, že sami sebe otrávíme pocitem „zasloužené“ viny, že jsme selhali. Převzít plnou zodpovědnost není to samé jako obvinit sebe nebo ostatní. Zodpovědnost umožňuje cestu k vyřešení, vina jí blokuje a udržuje lidi v roli oběti, která se pak lituje, hněvá a čeká na vnější záchranu.
Zodpovědnost znamená začít pátrat, co ve mně vytvořilo a vytváří život, se kterým nejsem spokojen a ve kterém mi není dobře?
Lidé neposlouchají sami sebe, necítí sami sebe, nevnímají dobře svoje Pravé Já, nenásledují svou vnitřní inteligenci, ale slepě následují svoje strachy a obavy, které pak řídí jejich myšlení i chování.
Poslouchají negativní a omezující mentální programy a přesvědčení, které pak definují jejich sebe pojetí a sebe hodnocení. Nerozhodují se svobodně, ale nechají se kontrolovat svým nevědomým naprogramováním ke kterému přišli pod vlivem výchovy, prostředí, školství.
Nežijí podle sebe, ale řídí se převzatými názory z rodiny a „pravdami“ od autorit, věří, že ty je přivedou k úspěchu, ale končívá to úplně naopak.
Jaké programy a přesvědčení následuješ ty? Kam tě v životě vedou?
Možná se to nečte lehce, ale v takovém stavu naše společnost je, nemá smysl si nic nalhávat, cesta ven je otevřená pro ty, kteří jsou ochotni podívat se upřímně do zrcadla, i když to co vidí, se jim nemusí líbit. Změnit můžeme jen to, co vidíme.
Pokud se chceme uzdravit, musíme si nejprve přiznat a uvědomit, že jsme zranění. Pokud chceme zesílit, musíme se dobře podívat a přijmout i naše slabiny. Pokud chceme vykročit z reality strachu, musíme se strachu zpříma podívat do očí, abychom se od něj mohli osvobodit. Ignorace, odkládání, lakování na růžovo a vytěsňování nás přivedlo k depresím a práškům … a k ničemu lepšímu to nepovede.
Nečeká nás žádná malá změna. Stojíme před možností hluboké osobní i společenské transformace. To, za čím se honíme, není někde venku, celou dobu je to uvnitř nás.
Je to tak základní pravda, že ji spousta lidí odmítá přijmout. Celý život zasvětili hledání svatého grálu někde venku a zatím tuto cestu nejsou ochotni opustit. Nemyslím to zle, opravdu ne, ale možná ještě potřebují trochu víc trpět, aby se začali probouzet a dívat dovnitř. Bolest má totiž jednu krásu, nutí nás měnit to, do čeho by se nám jinak nechtělo. Často se lidi mění, až když mají rozvodové papíry na stole .
Jak jsme se dostali v životě zrovna sem?
Honili jsme se za falešným obrazem úspěchu a štěstí. Věřili jsme, když dosáhneme toho a toho, získáme to a to, budeme takoví a takoví … tak pak přijde láska, bezpečí, úspěch, uznání, štěstí, akceptace, klid a uvolnění. Nic z toho ale nejde získat podmíněně nebo zvenčí. Zdroj máme všichni uvnitř a život není tržiště.
Kdo se nechce zničit, ale zachránit, musí se aspoň na chvíli, sám v sobě zastavit. I když se hned ozvou pochyby a strachy, které mu budou říkat - nesmíš se zastavit, tak o všechno přijdeš a nic nezískáš - přes všechen odpor ega, to člověk sám se sebou nesmí snadno vzdát.
Koho vidíš, když se do sebe podíváš? Jak se k sobě vztahuješ?
Dovolit si zpomalit a zastavit. Ne aby zlenivěl nebo zůstal pasivní, ale aby měl vůbec možnost se podívat do zrcadla a trochu se na svůj život podívat z jiné perspektivy.
Jsem pánem svého života nebo nechávám svoje strachy, aby mě řídily?
Žiju svoje poslání? Cítím smysl svého života? Nebo jen plním povinnosti a úkoly a snažím se „pohodlně“ přežít?
Potřebujeme se zastavit, abychom mohli začít cítit, abychom obnovili citlivost, protože bez ní jsme už teď ztraceni. Lidská bytost je tvor vysoce citlivý a právě citlivost je náš obrovský dar.
Logikou a racionální myslí se totiž nikdy nedostaneme sami k sobě - ke svojí živoucí podstatě, k vnitřní síle, která uvnitř každého z nás žije a chce být uviděna, přijata a svobodně projevena. Racionální mysl odtržená od srdce se vždycky nakonec postaví proti životu samotnému.
Kdo jsem? Proč tady jsem?
To nejde vymyslet, ale jde to cítit, jde to vnímat, jde si to uvědomovat a rozpomínat se na to. Z temnoty, do které jsme se dostali, nás vyvede jen uvědomění našeho vnitřní světla, které nás nikdy neopustilo, je v nás neustále. Jen my jsme pořád tak zaměstnaní, že si ho nevšímáme … tolik toho chceme dokázat, tolik toho chceme získat, že jsme na to nejdůležitější zapomněli.
Sami na sebe. Já jsem žil roky v úplném zatmění. Ať jsem se snažil sebevíc, stejně mému životu vždycky něco chybělo - peníze, láska, úspěch, zdraví. Jedno se mi podařilo ulovit, ale to další mi uteklo a tak pořád dokola. Skončil jsem vyčerpaný a začaly mě napadat otázky - jaký to má celé smysl? Fakt jsem se narodil, abych celý život dřel, honil se za tím a oním a pak umřel? To je všechno, co náš úžasný svět nabízí?
Vnímáš dobře sám sebe? Svoje hlubší duševní potřeby?
Sám Život mě zastavil skrz utrpení, které nemělo konce, svíraly mě úzkosti a deprese. Čas od času jsem sice zažil na můj vkus velký úspěch, něco tomu ale pořád chybělo. Smysl a hlubší naplnění, neuměl jsem se skutečně uvolnit a uklidnit, pořád jsem byl v takovém nenápadném napětí, pořád jsem byl na lovu toho, co mi chybělo. Čím víc jsem měl, tím víc jsem chtěl. Neznal jsem opravdovou vděčnost. Krysí závod se tomu říká.
Život mě zastavil, dal jsem výpověď v zaměstnání a po pár týdnech jsem dostal vyhazov i ze vztahu. Měl jsem pocit, že jsem přišel o všechno, na čem mi záleželo. Teď vidím, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Najednou jsem měl prostor na sebe, tedy to, na co jsem si nikdy předtím čas neudělal. Vždycky tu bylo něco nebo někdo důležitějšího než já. Teď to bylo všechno jinak.
Přestal jsem se snažit všechno zvládnout sám, přiznal jsem si, že nevím, jak mám svoje problémy vyřešit a vyhledal pomoc člověka, který mi nebude říkat, co mám dělat, ale pomůže mi dostat se k sobě blíž.
Začal jsem meditovat a otevírat v sobě témata, které jsem do té doby nechtěl řešit, začal jsem svoje temné stavy vynášet na světlo a sdílet je u terapeuta. Tam jsem také objevoval, jaké všechny mentální programy a přesvědčení si nosím v hlavě a jak moc mě ovlivňují. Tam jsem si také začal uvědomovat, že nejsem špatný, slabý ani rozbitý, ale zraněný a potřebuji uzdravit sám sebe. Nepotřeboval jsem se donekonečna opravovat, musel jsem objevit sám sebe.
Koho skrýváš ve svém nitru? Co od tebe nejvíc potřebuje?
Začal jsem víc a víc vnímat, jakoby uvnitř mě ještě někdo byl. Někdo, koho jsem celý život ignoroval a potlačoval, protože jsem věřil, že tak jak je, není dost a nezaslouží si lásku ani úspěch.
Jenže ten někdo uvnitř měl svoje potřeby, svoje city, svoje přání, svoje sny, chtěl, abych si ho konečně všimnul, přijal ho a nechal ho svobodně žít. Viděl jsem, kde všude jsem sám sebe popíral, kde všude jsem nebyl sám sebou, ale hrál různé hry nebo se schovával za masky a společenské role, kde všude jsem se přetvařoval a překračoval svoje hranice, kde všude jsem odmítal uvidět, že nevyjadřuji sám sebe, ale přizpůsobuju se ostatním. Kde všude jsem sám sebe opouštěl, abych si získal ostatní.
Tady jsem ztrácel smysl svého života, tady jsem přicházel o vnitřní naplnění, tady jsem se vzdaloval od svobodného a uvolněného života a od svojí vnitřní síly.
Upřímná sebereflexe a odvaha svůj život skutečně změnit nastartovala mou osobní proměnu.
Každý z nás, úplně všichni v sobě uvnitř máme místo síly, svobody, smyslu i naplnění. Jen k němu potřebujeme začít otáčet pozornost. Vůbec se otevřít pravdě, že tam je. Přestat se pořád za něčím nedostižným honit a zastavit se.
Všimnout si, že jsme víc než komplex myšlenek, převzatých názorů a nedostatků. Jsme víc než biologičtí roboti, kteří sem přišli makat, povrchně se bavit a umřít. Život je mnohem víc. My jsme mnohem víc.
Uvnitř nás je něco, co je a vždycky bylo bytostně naše a zároveň nás to všechny přesahuje. Něco, co chce žít po svém, co ví, jak má žít, co ví, co chce a co nechce. Něco uvnitř nás má velmi jasno, kdo a co je a proč tady je … proto to nikdy nevymyslíme, nejde to, přestaňte se o to snažit. Můžete to jen objevit a cítit.
Tak se můžete dotknout svojí vlastní živoucí esence, která je ze své podstaty svobodná a silná. Čistá a nevinná. Tímto hlubším kontaktem začíná jedno velké dobrodružství jménem Život. Tohle je ono magické - být sám sebou.
Co můžeš a potřebuješ udělat, aby se tvoje vnitřní síla probudila?
Vím, kdo jsem. Nemyslím si to, nevěřím tomu, ale vím to. Vím to celým tělem. Z toho pramení sebe vědomí, sebe jistota a sebe důvěra, která není hraná a křehká. Z tohoto místa se rodí vnitřní pevnost a nezávislost. Zároveň laskavost a soucit k sobě i ostatním … bez potřeby odsuzovat a hodnotit sebe nebo lidi kolem.
Člověk, který pronikne sám k sobě, nemá na výběr - může k sobě cítit jen lásku a přijetí. V prostoru přijetí a lásky je pak mnohem snadnější jasně uvidět svoje životní poslání a následovat svou vizi a plnit svůj život z nevysychajícího zdroje uvnitř. Veškeré sebe zavržení končí a s tím i deprese, úzkosti a utrpení.
Jen si to představte, taková úleva mít k sobě láskyplný vztah, vnímat sám sebe pozitivně a všechno nehodnotit, na všechno se nemuset připravovat, pustit vodítko sebekontroly a prostě žít.
Jednoduše, intenzivně a opravdově.
alesismail.cz
vzmuz.se
