Článek
Odmítáme si připustit, že si uvnitř sebe neseme bolest, zranění, křivdy, ztráty, ponížení, odmítnutí … kdybychom si to připustili, máme pocit, že bychom tím přiznali vlastní slabost a my nechceme být nikdy slabí.
Toužíme být vždy a všude silní a nezranitelní, aby se nás už nikdy nic nedotklo a my nikdy už nemuseli emoční bolest zažít. Vyhýbáme se podvědomě situacím a lidem, kde bychom mohli zase zažít zklamání a nepříjemné pocity. Tím se ochuzujeme o živost, radost ze života a lehkost.
Nezbývá nám nic jiného než se nevědomě uchýlit do jakési vnitřní izolace – skrýt se pod brnění, které nás má chránit a zaručit, že už se nás nikdy bolavě nedotkne. Brnění se brzy stává naší zátěží a omezením, nemůžeme se v něm volně hýbat a dýchat, nejsme svobodní a sami sebou, brnění určuje naše chování i prožívání. Přes brnění nemůžeme cítit sami sebe – svou pravou podstatu, sílu, pravé Já.
Pevností a nablýskaností svého brnění pak poměřujeme sami sebe a svou mužskou sílu. Jenže přes veškerou snahu je brnění pořád křehké a nedokonalé, neumí nás ochránit tak, jak bychom si přáli (a nikdy to umět nebude). To, na čem skutečně záleží, není pevnost brnění, ale síla ducha toho, kdo se pod ním skrývá.
Vnitřní odpojení a necítění našeho pravého Já nás oslabuje, protože nemůžeme vnímat vlastní sílu a životní síla se nedá vymyslet ani vytvořit, není to objekt, je to něco mnohem většího a hlubšího. Můžeme jí v sobě objevit, vnímat a probouzet. Začít se na svoje emoce – i ty náročné a tíživé – dívat jako na něco, co je v jádru zcela v pořádku. Když v sobě zažíváme bolest, není to důkaz naší slabosti a nedostatečnosti, je to důkaz toho, že jsme vnímavé a citlivé bytosti, a to je sakra rozdíl!
Moje emoce (i vztek, strach, úzkost, smutek, bolest) jsou v pořádku, já jsem v pořádku, když je v sobě prožívám.
Toto vnitřní otevření se nás pak může zavést hlouběji k jejich příčině a zdroji a je to právě náš upřímný dotek a kontakt, který má léčivou sílu naše bolavé nitro zacelit a uzdravit. Neuzdravená emoční zranění okupují náš vnitřní prostor a vždycky naši sílu škrtí a blokují. Sabotují naši schopnost tvořit harmonické vztahy a být v nich sami sebou. Když se otevíráme vlastní zranitelnosti, přijímáme ji, náš vnitřní prostor se projasňuje a čistí.
Roky potlačované emoce a bolest z nás odchází a uvolňují místo naší vnitřní síle. Ta se v nás poté přirozeně začíná rozlévat a zaplňovat nás, najednou je dostupná a my ji můžeme projevovat, kultivovat a žít v každodenním životě, ve vztazích se ženami a dětmi, v práci, při následování našeho hlubšího poslání. Když se náš vnitřní prostor uzdravuje a uvolňuje, nejenom že zažíváme v životě příval nové životní energie, lehkost a radosti, ale také si v sobě víc a víc uvědomujeme pravou podstatu našeho bytí, naše pravé Já.
Ten raciem neuchopitelný všudypřítomný prostor „já jsem“ bez hodnocení, posuzování, bez sebemenšího problému. Prostor plný blaženosti a klidu. Vracíme se k sobě zpátky domů – k prvotnímu zdroji naplnění a lásky. Zakoušíme do té doby nepoznanou stabilitu a pevnost, skutečnou nezávislost a vnitřní svobodu. Když jsme dobře zabydlení ve vnitřním domově, jasně vnímáme svou podstatu – to, kdo ve skutečnosti jsme za všemi maskami, myšlenkami i pocity. Ten ničím neochvějný prostor pravého Já. Tohoto prostoru se nic a nikdo nemůže dotknout. Tento prostor je skutečně nezranitelný. Naše osobnost a psychologie může být zraněná, neklidná a zklamaná, lze se jí dotknout a ublížit. Když se s ní identifikujeme, žádné brnění nás neochrání před utrpením.
Pokud se ale probouzíme do hlubší reality našeho Já, stáváme se mnohem odolnější vůči kritice, ponížení, bolavému dotknutí. Přestává to být problém, který bychom museli řešit. Díváme se na sebe i svět okolo s mnohem větším pochopením a soucitem, zároveň jsme přirozeně narovnaní ve svojí síle a sebeúctě a je to z nás cítit. Máme nadhled, odstup od problémů a náročných situací, už nás nestahují do temných zákoutí a my se v nich netopíme. Jsme skutečně svobodní, otevření a silní.
Nepotřebujeme se schovávat brnění a chránit se. Víme, kdo jsme, cítíme sami sebe a svou vnitřní sílu. To je vědomý stav bytí, ve kterém se nás málokdo a máloco dokáže dotknout tím starým svírajícím způsobem.
