Článek
Sám jsem totiž zažil, jak moc tato vnitřní práce pomohla mně samému. Začít v sobě objevovat a měnit nefunkční a negativní nastavení vlastní mysli je velice osvobozující a posilující. Tak jak jsem vyrostl a zesílil já, tak i rostli a sílili mí klienti.
Až jsem narazil na limit, který takové přepisování mentálních programů a vůbec práce s myslí přináší. Uvědomil jsem si, že žiju ve svojí hlavě, že mým domovem je moje mysl a že já se uvnitř ní snažím vytvořit útulný prostor, kde mi bude dobře. Snažil jsem se mysl uklidnit, vyčistit, zbavit nečistot negativity a omezenosti, snažil jsem se, abych uvnitř svojí mysli zažíval štěstí, radost, naplnění a lásku.
I když jsem do této snahy dal všechno, celou svou energii a pozornost, trvalý výsledek se nedostavil. Začal jsem si uvědomovat, že moje mysl je moje vězení, protože se stala mou jedinou a hlavní realitou. Analýza se stala mým primárním nástrojem, kterým jsem krájel život.
Přepisování mentálních programů jsem pak začal vnímat jako snahu si svou vězeňskou celu krásně zařídit, vyházet všechno staré a omšelé harampádí a nahradit ho novým a pohodlným vybavením. Ale i ta sebekrásnější cela pořád zůstává celou. Přestávala mě zajímat snaha zkrášlovat a měnit svou mysl, začala mě víc a víc zajímat a přitahovat touha dostat se z mysli hlouběji k sobě. Osvobodit se od analytického a racionálního prožívání reality a sebe samého.
Mysl není jediná moje realita, protože je tady ještě někdo/něco, co realitu mysli vnímá a pozoruje. Moje srdce začalo hořet po poznání pravdy. Po uvědomění si „toho, kdo si uvědomuje, pozoruje a vnímá“. Začal jsem tedy svou mysl pozorovat a vnímat místo toho, abych se ji snažil opravit/zklidnit nebo vyčistit. Nejdřív mi to vůbec nešlo. Návyk o všem přemýšlet, vše analyzovat byl mnohem silnější a zažranější než bych si kdy byl ochoten připustit.
Na začátku jsem byl se svou myslí tak identifikovaný, že jsem často mohl jen bezmocně sledovat, jak se myšlenek chytám, důvěřuju jim, beru je jako pravdu nebo naopak k nim mám odpor, odmítám je a chci je měnit nebo ze svého systému odstranit. Uvědomoval jsem si, ač jsem se svou myslí až moc spjatý, jsem s ní také v neustálém konfliktu.
Aniž bych si to tenkrát plně uvědomoval, už tohle uvědomování si toho „jak se mi nedaří“ byly první úspěšné kroky k dalšímu osvobozování z vnitřního vězení. Nevzdal jsem to. Poctivě jsem vytrval v praxi pozorování a vnímání mentální aktivity - všech možných myšlenek, vzorců myšlení a programů, všeho, co mi mysl předhazovala.
Víc a víc jsem si začal všímat určitého neuchopitelného prostoru, ve kterém se tato mentální aktivita odehrávala. Uvědomoval jsem si, že tato aktivita mysli je někým/něčím uvnitř mě vnímána a zažívána. Začal jsem svou mysl zažívat jako určitou aktivitu vědomí, se kterou se ale nemusím ztotožňovat, nemusím se jí dokonce ani věnovat, natož se na ní bezvýhradně spoléhat, důvěřovat ji a předávat jí moc nad vlastním životem.
Mentální aktivita povstávající z věčně klidného vědomí a existující jen v tomto vědomí. Nic jako oddělená mysl neexistuje. Mezi myslí a „mým“ Já vznikal nový prostor, nabýval jsem od mentální aktivity určitý zdravý odstup. Krok za krokem jsem přestával být hypnotizovaný myslí a mohl jsem si víc uvědomovat hlubší, bohatší a plnější úrovně vlastního bytí.
Otevíral se ve mně hlubší prostor sebe-si-uvědomění a já mohl poznávat svou esenciální podstatu - to, kdo jsem, kým jsem vždycky a byl a kým vždycky budu. Dotýkal jsem se v sobě vnitřního míru a prostoru, kterého se nic nemůže dotknout, který je vskutku věčný. Cítil jsem, že tohle je moje doma.
Mysl a její aktivita tady pořád byla a je, nezmizela, myšlenky přichází a odchází. Na určité úrovni se moje mysl zprůchodnila, jeví se jako průzračnější, ale pořád tady je a to se nemění. Co se změnilo, je můj postoj k ní. Je mnohem snazší být s myslí a její aktivitou v míru, přijímat jí tak jak je.
Přestat bojovat s myslí (tedy přestat jí neustále živit svou životní energií) je velice úlevné, dává mi to možnost hlouběji vnímat sám sebe - podstatu svého pravého Já.
Když se člověk automaticky nechytá svojí mysli a její aktivity, může v sobě konečně (poprvé v životě) zažívat skutečný hluboký vnitřní klid a mír. Životní naplnění, štěstí ani úspěch nepřinese dokonale opravená nebo vyčištěná mysl, ale vědomí vlastního Já - tedy něčeho, co mysl dalece přesahuje a převyšuje. Vědomí a uvědomování si Já přináší hluboké sebe-přijetí a sebe-lásku. To je to jediné zdravé podhoubí pro možnost být v životě i vztazích skutečně sám sebou ve svojí síle, žít beze strachu, projevovat se autenticky a svobodně, nezávisle na vnějších okolnostech.
Přijetí, jak o něm píšu, neznamená rezignaci. Být v míru se svou myslí neznamená rezignovat před ní a odevzdat jí svou osobní moc, ani to neznamená smířit se s málem. Naopak je to cesta do velikosti vlastního Já. A vědomí Já je velké, obrovské, nekonečné. Když se pak z této perspektivy vnitřní velikosti díváme na staré omezující mentální programy, můžeme jimi snadněji proniknout a osvobodit se od nich. Často se to děje přirozeně. Člověk pak neusiluje o přepisování a mazání negativních vzorců myšlení, aly ony samy ve světle jeho vědomí hoří a rozpadají se.
Samozřejmě poctivá a upřímná práce se svou myslí a jejími programy a vzorci myšlení/chování má svoje místo a užitek. Mně pomohla a v jisté životní fázi byla nezastupitelná, stejně tak pomáhá i lidem, kteří ke mně chodí na konzultace. Jen je dobré pamatovat, že má svoje limity a po čase se vždy vyčerpá. Upřímně řečeno od určité životní fáze je snaha o přepisování mentálních programů frustrující ztráta času a energie. Je potřeba udělat další krok z mysli k hlubšímu sebe-poznání a uvědomění. To pak přináší trvalý výsledek.
Jak se říká - ne svobodu a klid pro svou mysl, ale svobodu a klid od své mysli. Na tuto cestu k sobě zvu každého, s kým moje slova rezonují.
