Článek
Vyjádřit svoje hranice, pro spirituální růst i pro jasnou životní vizi, schopnost tvořit naplněné vztahy a vůbec prožívat smysluplný a šťastný život.
Bojovník není v jádru násilný, zlý nebo temný, to je velká iluze současné společnosti. Bojovník nepřináší do světa temnotu, jeho potlačení a znevážení ano. Podstata bojovníka je ve skutečnosti ryzí láska, miluje život, miluje celek - to, co ho přesahuje a jasně ví, že jeho úkol je toto chránit. Když přichází nebezpečí, ohrožení nebo temnota, nepřemýšlí, co ho to bude stát, zda uspěje, zda to vůbec má smysl, nekalkuluje, prostě povstane, chrání a bojuje až do konce.
Pravé srdce bojovníka se nikdy nevzdá. Raději přivítá smrt než by se poddal zbabělosti. Bojovník miluje život, protože se nebojí smrti. Ví, že smrt je nevyhnutelná, ví, že čeká za rohem, jen neví, za kterým. Přijal smrt jako součást zrození, součást života samotného. Smrt ho neděsí, je s ní v naprosté harmonii a míru. Toto hluboké přijetí muže-bojovníka osvobozuje a oslabuje v něm strach ze smrti i života. Když vnitřní prostor přestává zastiňovat strach, může to, co tam vždycky bylo - tedy láska - začít zářit naplno.
Jak už jsem psal, podstata bojovníka je láska, to je jeho meč a štít. Láska k životu mu velí ho chránit a pečovat o něj až do konce svých dnů. Bojovník nemá ambici dobývat svoje okolí, dominovat a kontrolovat, akumulovat moc a tu pak zneužívat, nevyžívá se v úspěchu nad ostatními, aby se cítil dobře. To všechno je doména lidského ega a bojovník není sluha ega, ani proti němu nebojuje způsobem, kterým bojuje ego, když se chce něčeho nepříjemného zbavit nebo něco příjemné získat.
Bojovník ve svojí spirituální rovině umožňuje muži se od nadvlády ega osvobozovat. Muž, který se osvobozuje od totality vlastního ega a racionální mysli, je požehnání pro celou společnost. Probuzený bojovník je to, co tento svět potřebuje nejvíc. Muž, který není lhostejný, který miluje život a chrání ho, který je ve své síle. Takový probuzený a osvobozený muž-bojovník je jako zdravá a silná imunita živého organismu.
Přirozeně bdělý, uvolněný a vnímající, ale v momentu nutnosti připravený jasně a smysluplně konat pro dobro celku. Stejně jako Buddha - ani bojovník - se světa nestraní, ale pozvedá ho. Organismus bez imunity je odsouzený k zániku, nemá hranice, nemá sílu se bránit, sílu tvořit a žít.
Muž bez vnitřního bojovníka (lépe řečeno s potlačeným bojovníkem) nechá ostatní, ať ho využívají, nechá je šlapat po svojí důstojnosti a překračovat hranice, neumí se jasně vyjádřit, vymezit, říct dost, říct ne, přirozeně projevit svou energii a sílu, není sám sebou, neumí naplnit svoje potřeby, neumí chránit sám sebe, ani svoje nejbližší, nestojí pevně za pravdou, ale ustupuje z ní, není v míru sám se sebou ani se smrtí.
Muž s potlačeným bojovníkem je více či méně lhostejný vůči utrpení ostatních, protože je pohlcený svým vlastním.
Jeho pravá podstata - láska - je zastíněna mrakem strachu, který řídí jeho život. Podobně jako mraky umí zastínit jasnou oblohu - to neznamená, že obloha zmizí, jen není vidět. Stejně tak láska a síla není vidět přes mrak strachu a to, co muž nevidí, nemůže správně cítit, využít a projevit. Bojovník dokáže unést bolest i utrpení, nevyhýbá se mu, objímá celou přítomnost - ať už je vnitřní obloha jasná nebo zamračená. Nepotlačuje a nesoudí. Vědom si své síly a podstaty, je plně přítomný.
To je naplnění jeho nejvyššího potenciálu smyslu. Nejvyšší služba celku - společnosti. Dnešní moderní společnost má ale tendenci archetyp muže - bojovníka vytěsnit jako něco ohrožujícího a zlého. Proto je tolik můžu ztracených, odpojených od emocí a citlivosti, v depresích a úzkostech, proto se tak zlobí na život, bez vize a poslání, hlubšího naplnění a smyslu nebo v nespokojených vztazích.
Společnost nás naučila zavrhnout svého bojovníka a označit ho v sobě jako něco negativního, co je nutné držet pod přísnou kontrolou, aby nemohl škodit. Byli jsme nuceni vnitřního bojovníka odmítnout. Jako bychom od dětství podvědomě užívali léky na potlačení imunity a vědomě se snažili být konečně zdraví. A proto trpíme my, naše vztahy, ženy, děti, zvířata, příroda i celá společnost.
Naše síla a láska musí znovu povstat a žít. Musíme bojovníka osvobodit a dovolit mu žít a projevovat se. Pak bude jeho síla i naše síla. Jeho láska bude naše láska. Pak bude jeho energie sloužit nám samotným, našemu nejvyššímu potenciálu a dobru celku. Potřebujeme zrovna tento archetyp v sobě uvidět, přijmout a obejmout, abychom ho úplně obyčejně mohli žít v každodenním životě. To, co píšu, je vysoce praktická záležitost.
Každý z nás se může podívat do svého nitra a života, kde zatím ještě není věrný sám sobě a svému poslání, kde ustupuje strachu a manipulaci, kde není sám sebou, kde nechrání/nevyjadřuje svoje hranice, kde se ještě nechá ovlivňovat negativním nastavením mysli a vnitřními našeptávači - jsem slabý, nezvládnu to, nejsem dost.
Buďte bdělí, kde ještě vnitřní bojovník spí a pátrejte proč. Zároveň si všímejte, že už teď a tady se v různých životních situacích něco uvnitř ozývá, volá po pozornosti a volá po možnosti se vyjádřit, mít hlas a použít ho, něco uvnitř chce být naživu, chce vyjádřit sílu. Já jsem třeba dlouho nechával lidi, aby překračovali moje hranice, neuměl jsem říkat ne a byl až moc ochotný plnit jejich očekávání, snažil jsem se vždy vyhovět, jenže mně potom bylo často špatně.
Když jsem tenhle mechanismus začal pozorovat, uvědomoval jsem si, že celou dobu tam byla jedna moje část, která říkala - ne, dost, tohle ne - jenže já jsem ji neposlouchal a nedovolil jí, ať se vyjádří. Měl jsem strach, že kdybych se vymezil, nesouhlasil, vyjádřil svoje hranice, lidé by se na mě mohli zlobit, přestali by si mě vážit, opustili by mě nebo by je moje ne mohlo mrzet.
Dusil mě strach a já ze strachu dusil vnitřního bojovníka a nechal se dusit ostatními. Byla to velká úleva, když jsem s tím přestával. Strach tam sice pořád byl, ale také jsem víc pozvolna začal vnímat to, co a kdo je za ním a uvědomil jsem si, že jsem byl tak navyklý dávat pozornost strachu, že jsem nemohl vnímat nic dalšího. Když jsem s tímto vnitřním obrazem zůstával, mohl jsem víc a víc vnímat tu „bytost“ za strachem a pocítit její odvahu a totálnost, její chuť chodit do věcí naplno a bez obav. Tam jsem zahlédl srdce bojovníka.
Do různých malých situací, kde jsem byl automaticky navyklý vyhovět, říct ano, mlčet nebo ustoupit, jsem začal toto srdce bojovníka vnášet a začal jsem vyjadřovat svoje názory, pocity, svoje hranice, svoje ne, svoje potřeby. S tímhle životním uvolňováním se můj vnitřní i vnější životní prostor zvětšoval a vešlo se do něj víc. Zpětně vidím, že toto byl jeden důležitý předpoklad, který mi umožnil vytvořit rodinu a mít dva úžasné syny.
Z mého dobře usazeného prostoru vnitřního bojovníka jsem byl schopný bez sebepotlačování a obětování tvořit nový vztahový, rodinný i životní prostor. Milovat a pečovat o to nejcennější - o život samotný.
K tomu zvu i vás.
