Článek
Emoce se jednoduše vynořují a mizí v našem vnitřním prostoru. Ani nemáme moc ovlivnit, jaká bude naše další myšlenka. Myšlenky jednoduše plynou jako řeka, která (zdá se) nemá začátek ani konec. Kontrola je pouze iluze, ve které jsme schopni se úplně ztratit a vysílit se v ní.
Když jsem žil na Novém Zélandu, často jsem chodil k moři a pozoroval surfaře. Tehdy to pro mě byla úplně nová zkušenost, proto mě to tak bavilo. Surfař nemá žádnou moc nad vlnami nebo oceánem, nemůže určovat, kdy a jaká vlna se zrovna teď vynoří a kam bude směřovat. Může ale šikovně využít její energii a surfovat.
Naše racionální mysl ale funguje trochu jinak, když se objeví vlna, mysl nám dá informaci, že to jsme my, kdo jsme jí stvořili a jsme to také my, kdo jí může kontrolovat a řídit. Když se nám to nedaří, z mysli přijde informace, že jsme to nezvládli, nejsme dost, selhali jsme. Vzniká odmítnutí, nespokojenost a odpor k oceánu, k přirozenému pohybu vln, spouští se analýza - jak a co udělat, aby vlny proudily tím „správným“ směrem.
Jen si představte surfaře, který by k oceánu a k surfování tímto způsobem přistupoval. Bavilo by ho to? Měl by z toho potěšení? Zažíval by u toho vzrušení a plnost z prožitku? Řekl bych, že ne, ze surfování by se stal boj s vlnami a marná touha nad nimi získat moc. Bylo by to ve skutečnosti jedno velké utrpení s pocity neúspěchu a viny. Dřív nebo později by to vzdal, přestal by surfovat, přestal by žít.
To samé děláme my se svými pocity a myšlenkami. Pokud se nám zrovna nelíbí, odmítáme je, máme k nim odpor, bojujeme s nimi a toužíme nad nimi získat kontrolu, zvítězit nad nimi. To není život.
Přijetí oceánu a vln je pro ego/mysl vždycky zprvu nepříjemné, nepřijatelné, je to čistý strach ze ztráty kontroly a bez kontroly zbyde pro ego co? Jen nicota a zánik, tomu se brání a pokud ho následujeme, utopíme se v boji a odporu vůči životu.
Hluboké přijetí toho, co teď a tady je, je cesta. Když přijmeme oceán a jeho vlny bez boje, co začneme prožívat? Hlubší uvolnění, klid a mír. Začneme být v harmonii s oceánem a vlny přestávají být problém. Život začíná. Tady si začínáme brát svou osobní sílu a moc zpátky, protože už jí neplýtváme na boj a odmítání proudu života, když se nám jeho projevy zrovna nezamlouvají.
Sice nemůžeme řídit celý oceán, ale najednou máme kapacitu a jasnost pohybovat se na vlnách života s větší lehkostí. To samo o sobě je hluboce naplňující. Objeví se vlna smutku, dobře, umím ji přijmout, obejmout, plout s ní a dovolit jí, ať se časem rozplyne v hloubce oceánu. Kdybych jí odmítal, smete mě a já se v ní začnu topit a mentálně řešit - co a jak rychle udělat, aby vlna smutku zmizela.
Objeví se vlna vzteku, i tu dokážu plně přijmout bez výčitek, že se vůbec objevila, už to pro mě není důkaz toho, že se mnou není něco v pořádku. Umím procítit její energii a pak mám kapacitu s ní plout, aniž by mě vtáhla do (sebe) destruktivního nebo násilného chování. Vlna vzteku přijde a odejde, aniž bych ji musel potlačovat. To je vnitřní svoboda, podobná jakou surfař zažívá na moři.
Být v míru se svými vnitřními vlnami je opravdu hodně úlevné, emoce a myšlenky přestávají být problém, protože je nesoudím jako něco špatného, nesnažím se je překonat, aby zmizely. Život proudí a já proudím s ním s větší lehkostí a důvěrou. Když ve mně roste hlubší přijetí a mír s vlnami, přichází také větší a větší jasnost toho, kdo jsem ve skutečnosti já, co je moje pravá podstata.
Možná mohu zjistit, že mezi tím, kdo jsem a mezi tichými hlubinami oceánu není až tak velký rozdíl. Vlastně je tam vůbec nějaký rozdíl?
Přijetí vln otevírá cestu k hlubokému prostoru ticha a klidu uvnitř každého z nás, pokud pak k vlnám na povrchu přistupujeme s vědomím této hloubky, všechno se mění, vlny přestávají mít sílu nás vláčet, kam se jim zachce a my máme sílu jim přítomně čelit a využívat jejich energii k pohybu.
Jen si představte, jak moc by se proměnily vaše vztahy a vaše vnitřní rozpoložení během dne, když byste s vlnami nebojovali a nesnažili se je kontrolovat, ale hluboce je přijali a surfovali na nich …
