Článek
Na okraji a jen sledovat ty v centru dění, ty úspěšné, ty, kterým se to povedlo a uspěli. A proto se na to dno uchyluju dobrovolně, nechci tam padnout. Aspoň nad svým dnem chci mít moc, aspoň to chci mít pod kontrolou. Ze strachu ze života se před ním schovávám. Tlumím sám sebe, svou sílu, svou živost a nepotřebuju k tomu žádné léky. Skrývám se a žiju ve stínu toho, kým bych mohl být. Zdá se to tak vzdálené, že ani nemá smysl se o to snažit. Proč tady vlastně jsem, ptám se sám sebe, ale odpověď nepřichází …
...
Přes to všechno, přes všechnu bolest a trápení, přes všechny stavy, které se do posledního momentu zdály nesnesitelné, jsem tady. Jsem tady a dýchám. Nic z toho mě nezlomilo. Dívám se kolem sebe, ale hlavně do sebe. Přes všechny vrstvy a vnitřní usazeniny, přes stín, který se vždycky zdál neproniknutelně temný, přes všechen strach ze života venku, vnímám život uvnitř sebe.
Čím víc ho vnímám, tím hlouběji si uvědomuju, že ten život jsem Já. Já jsem. Já jsem život, život jsem Já. Jak může mít život strach sám ze sebe a může mít život vůbec strach? Tak kdo ve mně ten strach ze života i smrti prožívá? Jak vypadá to já, které se bojí zemřít i žít a do života se plně uvolnit, ponořit a splynout s ním?
Dívám se a vidím, že mezi strachem a já není rozdíl, jsou ze stejného těsta. Dívám se na já, dívám se na myšlenku strachu. Jsem pozorovatel, jsem ten, kdo to vnímá. Obracím svoje vnímání k pozorovateli. Není tam strach, není tam myšlenka, není tam ani žádné já.
Je tam „jen“ nekonečný dýchající prostor vědomí. Tento prostor bytí, ten dýchající život uvnitř, to je „moje“ pravé Já. Prostor Já jsem. Bez přívlastků, bez soudů a hodnocení, bez identifikací, projekcí a ztotožnění, ničím nezanesený prostor. Čistá pozornost vnímání.
Přichází klid krokodýla, který bděle, přítomně a svou plnou pozorností spočívá těsně pod hladinou. Totálně ponořený do přítomného okamžiku. Bdělý a vnímající život. Když se k hladině přiblíží příležitost, instinktivně a spontánně koná. Jeho čin je mocný, protože je v souladu s životem samotným. Čistá akce vyvěrající z hlubokého vnitřního klidu, důvěry, přijetí.
V Já jsem není strach, je tam proud života a chuť ho následovat, nechat ho se svobodně rozvinout, rozkvést. Nechat se jím nést a vést. Není tam odpor vůči životu a tomu, jak to teď a tady je. Není tam vzdor „udělám si to za každou cenu po svém“. To je představa malého já, které má strach. Proto život analyzuje, přemítá o něm, připravuje se na něj, snaží se ho mít pod kontrolou, staví se nad život, ale neumí ho prožít a vychutnat si ho, radovat se, plakat i smát se vděčností. Žít lehce a naplněně.
Prostor Já jsem se nedá slovy popsat stejně jako se slovy nedá popsat láska nebo orgasmus. Přímá zkušenost a odevzdání, ne představy a mentální konstrukce. Každý z nás je. V každém z nás je prostor Já jsem. Nebo možná všichni jsme v jednom velkém prostoru Já jsem. Je tady, tady a teď, nelze ho nějak získat, ulovit, dosáhnout, už je dávno tady. My ho ale nevidíme, protože do něj nesměřujeme svou pozornost.
Myšlenky, pocity, nálady, emoční stavy, úspěchy, neúspěchy, smutek, potěšení, všechno přichází a odchází. Mění se to jako počasí a nic z toho není pravé Já. Naše pozornost se může ztotožnit s mnoha myšlenkami, projekcemi, představami a tak vzniká iluze malého já. Ale představa já není to samé jako Já.
Pravé Já je přirozeně velké, protože život je velký a mezi Já a životem není rozdíl, není tam ani milimetr místa. Život si nepotřebuje svou velikost, hodnotu ani sílu dokazovat. To je podstata malého já. Ale ani mysl, ego, malé já, nic z toho není ve skutečnosti problém. I to je součást života. Není to ale jeho podstata, esence, zdroj.
Naše pozornost je tím vším ruchem okolo tak hypnotizována, až jsme zapomněli na to nejdůležitější, na svou skutečnou podstatu Já jsem. Když se svou pozorností přestaneme donekonečna věnovat jen svým myšlenkám, pocitům, obavám, představám, cílům, minulosti i budoucnosti, touhám po jistotě, uznání a bezpečí, když se přestaneme aspoň na moment věnovat tomu, co přichází a odchází, můžeme si všimnout něčeho stálého uvnitř. Něčeho, co existuje za světem myšlenek a emocí.
Prostoru, ve kterém se to všechno odehrává. Prostoru, který to všechno vidí, vnímá a přijímá, který to v jádru všechno miluje a je s celou lidskou zkušeností v absolutním míru. Vnitřní prostor osvobozeného bytí. Naše skutečné doma, které nikdy nepřišlo a nikdy neodejde.
