Článek
Minimálně ne, dokud nemáme ochotu opustit touhu po dosažení výsledku. Toužíme být sami sebou, aby nám to do života přineslo něco, co nám chybí - lásku, úspěch, vztah, peníze, smysl, naplnění, dobrý pocit ze sebe. Nebo aby nám to ze života odstranilo něco „negativního“ a zatěžujícího.
Ale je to právě výsledek a touha ho dosáhnout, co nás křiví, kvůli čemu se neustále analyzujeme, vymýšlíme a pak přizpůsobujeme svoje chování. Dosáhnutí kýženého výsledku podřizujeme svou opravdovost, svobodu a kapacitu být skutečně sami sebou.
Tak nejen ztrácíme možnost být svobodní a nezávislí, ale také ztrácíme svou vnitřní sílu, hranice a důstojnost.
Být sám sebou znamená vzdát se touhy dosáhnout toho jediného a správného výsledku. Znamená to pouštět a opouštět kontrolu. Ztráta kontroly je pro nás často jako malá smrt. Aniž by si to lidé uvědomovali, pravá svoboda je pro lidskou mysl něco děsivého. A jelikož zatím většina populace žije pod nadvládou svojí mysli …
Být sám sebou znamená dovolit Životu uvnitř proudit a vyjevovat se přirozeně a volně. To se ale nestane jen tak. Člověk se musí také potkat s bloky, které životní energii a sílu uvnitř omezují, brzdí a brání jí v autentickém projevu.
Potkat se v sobě s tím nekonečným sebehodnotícím a sebeznehodnocujícím mechanismem, který má vždycky jasno, co je dobré a co je špatné, kdy jsme my dobří a kdy jsme ti špatní. Jací bychom měli a neměli být a co všechno pro to musíme udělat, jakou část sebe schovat a jakou zase přifouknout.
Potkat se v sobě s prastarou bolestí a strachem a z něho vycházející touhou kontrolovat svoje emoce, prožívání, svou image, myšlenky i způsoby projevu a vystupování. Za tím vším je touha mít pod kontrolou to, jak nás budou ostatní vnímat - jak získat jejich lásku, přijetí a přízeň a vyhnout se odmítnutí, opuštění nebo znevážení.
Za přehnanou sebe kontrolou se vždycky skrývá absence hlubší sebe lásky. Odtud pak pramení touha získat lásku a přijetí od někoho jiného a to je cesta do závislosti, ne-autenticity a ne-štěstí.
Být sám sebou… tomu předchází milovat sám sebe, přijímat sám sebe na nejhlubších úrovních svojí existence, být sám se sebou v míru.
Neanalyzovat a nehodnotit každý svůj krok, každou emoci, myšlenku, každý projev a čin… ale jednoduše žít a nenechat se řídit pochybami.
Být sám sebou pro mě znamená ponořit se hluboko do sebe a začít objevovat a rozkrývat - kdo ve skutečnosti jsem. Obrátit svou pozornost od „jak být sám sebou“ - tedy touhy někým se stát k ochotě podívat se sám sobě do očí a dotknout se svojí esence a podstaty. Obrátit pozornost k „kdo jsem já“?
A nehledat odpověď analýzou a vymýšlením, nespokojit se s maskami, rolemi a pozicemi, které nosím, nespokojit se s mentálním sebe obrazem, který o sobě udržuji. Za myšlenkami o sobě, za vírou, že vím kdo a jaký jsem (a nejsem), za pocity, které ze sebe mám… ještě něco je. Když zmizí všechny myšlenky, když zmizí emocionální vztahování se… zmizím i já? Ne. Moje pravé já totiž není ani myšlenka ani pocit.
Proto je tak důležité tím vším proniknout k vlastní podstatě. Kdo jsem já?
Přestat hledat myslí a začít cítit a vnímat. Kdo se na tu otázku vlastně ptá?
Kdo je ten, který hledá, který se dívá dovnitř? Kdo ve mně tuhle otázku vnímá?
To je výzva, jsme tak navyklí ke všemu přistupovat analyticky, všechno se snažíme vymyslet pomocí racia, že naše kapacita vnímat a cítit za ty roky nepoužívání zakrněla.
Ta nejdůležitější otázka - kdo jsem já - se nedá vymyslet, dá se jen vycítit. S tím také souvisí rozkrývání všeho toho, co člověk není. Odhalování všech iluzí, kterým o sobě věřil.
Takže já nejsem tak špatnej/neschopnej člověk, jak jsem si myslel… to vždycky přináší úlevu, další osvobození a vnitřní klid. To odemyká potlačenou životní energii a sílu.
Čím víc člověk směřuje k tomu, kdo je a kým vždycky v jádru byl, tím víc vidí, kolik mentálního odpadu do sebe v průběhu svého vývoje nasál, kolik negativních myšlenek o sobě do svého (pod)vědomí vstřebal, jak tvrdý a nepřející k sobě byl. Jak moc si odpíral a podmiňoval sebe lásku a sebe přijetí. Můžu se mít rád, až/když…
Jak moc se identifikoval s převzatými názory, které s pravdou neměly nic společného, jenže jim věřil a proto měly v jeho životě tak velkou moc. V jak hlubokém žil zapomnění a sebe popření.
Kdo nechce svůj život promarnit v povrchních záležitostech, kdo chce objevit sám sebe a co to vlastně znamená být skutečně šťastný, ať si najde každý den aspoň pár minut někde v tichu a klidu a jen se vrací ke svému vnímání sebe sama a toho, co je v něm zrovna přítomné a ať do toho vnitřního ticha vyšle otázku „kdo jsem já“ a ať jen v sobě vnímá a vyciťuje „toho, kdo tu otázku slyší a vnímá“. Ať si z toho udělá každodenní praxi. Ať pro to hoří celým svým srdcem.
Zastavit se, ztišit se, neanalyzovat, nevymýšlet, otevřít se hlubšímu vnímání. To je cesta. Zdá se jednoduchá a zároveň je to pro moderního člověka velká výzva.
Život ale miluje výzvy, miluje expanzi a vývoj. Život v nás miluje cestu vpřed, radost, lehkost a nespoutanost, nemá rád stagnaci, cenzuru a pomalé dusivé umírání v komfortní zóně.
Těm, kteří už mají dost neustálého hledání a povrchních změn, už nechtějí čekat, nabízím nový pohled a cestu - hlubší a opravdovější. K sobě a k podstatě.
