Článek
Já jsem = jsem hodnotný, jsem cenná.
Moje samotná existence má hodnotu, má cenu.
Tohle je jednoduchá pravda života.
Buď ji člověk vidí, cítí a pak žije sebevědomě, uvolněně a důstojně, nebo ji nevidí a místo ní žije realitu strachu plnou napětí, pocitů nedostatečnosti a nespokojenosti.
Svou skutečnou hodnotu může uvidět jen ten, kdo přestane hledat venku a začne obracet svou pozornost dovnitř.
Když člověk sám sebe nevidí, nemůže vidět ani svou pravou hodnotu a cenu.
Je vůči sobě slepý. Lapený v pasti omezujících přesvědčení:
- musím svou hodnotu dokázat
- musím svou hodnotu vytvořit
- musím získat uznání a potvrzení svojí hodnoty
To člověka vede k neustále snaze stát se hodnotným, k touze, aby jeho hodnotu ostatní uviděli a ocenili.
To člověka vede do spirály vyčerpání, vyhoření, vnitřního tlaku a stresu kvůli nekončícímu dosahování výsledků a výkonů, naplňování očekávání a nároků, plnění povinností a úkolů.
Honba za pocitem hodnoty člověka staví do velice nevýhodné životní pozice - do závislosti na vnějším uznání.
Takový člověk rozhodnutí a zodpovědnost, zda má, nebo nemá hodnotu, předal druhým.
Tady pak přichází o vnitřní sílu, sebevědomí, svobodu a osobní moc.
Také důstojnost, protože se bude nezdravě přizpůsobovat, popírat sám sebe, potlačovat svůj přirozený projev, nebude sám sebou, ale bude se snažit být takový, jakého ho chtějí mít druzí.
Bude se jim snažit splnit přání, očekávání a nároky, aby od nich získal uznání a pocit, že má hodnotu, má cenu, je důležitý.
Když člověk sám nevidí svou hodnotu, neuvidí jí ale ani ostatní.
Když člověk věří, že si musí svou hodnotu zasloužit nebo vydobýt, budou si to o něm myslet i ostatní a podle toho se k němu budou chovat.
Budeš pro mě mít hodnotu, až … Budeš mít cenu, když …
Tak vypadá podmíněný pocit vlastní hodnoty. Něco za něco. Dobrý pocit za výsledek a zásluhu.
Tomu říkám vězení, ne kvalitní život. (vím, o čem mluvím, pachuť toho vězení znám)
Skutečná sebehodnota je ze své podstaty vždycky nepodmíněná. Podobně jako skutečná láska nebo přijetí.
Člověk, který se snaží pocitu vlastní hodnoty jakkoli dosáhnout, se potřebuje zastavit, aby si mohl uvědomit, že je v pasti vlastního omezujícího mentálního programu.
Potřebuje si uvědomit realitu - trvalý a nezávislý pocit hodnoty mu nic a nikdo nikdy nedá.
Ani peníze a majetek, ani to, s kolika lidmi se člověk vyspal, ani dokonalé tělo, hlava plná znalostí, úspěch v práci či podnikání, reprezentativní děti a partnerky/partneři. Nic z toho nebude fungovat.
Člověk, který se žene za pocitem vlastní hodnoty, si musí uvědomit, že v hloubi svojí duše věří iluzi a lži, že on - tak jak je - buď hodnotu nemá, nebo jí má nedostatečnou.
Tenhle vnitřní kontakt s pocitem vnitřní bezcennosti a nehodnoty není příjemný, bolí. Ale přestat se tomu vyhýbat, je také první krok k uzdravení, k návratu vnitřní síly, osobní moci a důstojnosti.
Ke skutečnému a pravdivému ocenění a uznání sebe sama.
Jen ten, který si uvědomí, že v jeho nitru existuje program „moje hodnota není dost“, může tento program opustit a osvobodit se z jeho vlivu.
Musí se s ním ale v sobě nejprve setkat a upřímně ho prozkoumat, aby si všimnul, že je to jen program, ale ne pravda.
Téměř každé dítě, které prošlo „normálním“ typem výchovy, školství a dospívání si v sobě program vnitřní bezcennosti nese.
Není se čemu divit.
Dětem je jejich pocit hodnoty konstantě odebírán.
Zdravé vnímání jejich vnitřní hodnoty je den za dnem oslabováno a děti se rychle učí a programují na to, že aby měly pro svoje nejbližší okolí vůbec nějakou hodnotu a cenu, musí si ji zasloužit, popřít svůj autentický projev, hodně se snažit a podat ty správné výkony a výsledky.
Vnímání hodnoty se pak přesouvá z Já jsem k Já konám.
Proto je pak naše společnost uskupení slepých lidí, kteří nevidí svou hodnotu, protože uvěřili, že ji v jádru nemají a musejí ji vytvořit, aby byli uznáni.
Tenhle model pak lidem rozkládá nejen jejich dobrý pocit ze sebe i života, ale v důsledku nekonečného vnitřního tlaku a stresu také vztahy, práci i zdraví.
Vnitřní hodnotu nelze vytvořit. Ta už tam dávno je a vždycky byla!
Lze ji ale uvidět.
Prohlédnout niterné omezující programy a přesvědčení, uvědomit si, z čeho vyrůstají a co je v člověku živí. Uvědomit si, že se nezakládají na pravdě, ale na získané zkušenosti.
Když člověk přestává věřit naučené vnitřní iluzi a lži, může konečně vidět pravdu. Může poprvé zahlédnout odlesk sebe sama a svého pravého já.
Pak se už nepotřebuje ujišťovat, nepotřebuje svou hodnotu budovat, ani se dožadovat uznání, protože vidí a ví, že on sám je tou největší hodnotou, kterou může mít.
Tím se celé prožívání transformuje do hluboké jistoty, důvěry a sebevědomí. S nově nabytou vnitřní svobodu a silou se pak člověk může uvolnit do života a začít autenticky tvořit velké věci.
Se zápalem i jasným vědomím ví, co dělá a proč to dělá.
Ale už ne, aby nasytil svoje hladové místo „nemám dost a nejsem dost“, ale z čisté lásky k sobě, svému potenciálu a poslání.
Život proudí a dostává smysl. Člověk se narovnává do důstojnosti a svojí přirozené velikosti, rozkvétá na všech úrovních.
Bytí i tvoření se stává radostným a naplňujícím procesem.
