Jak svou mysl osvobodit od podvědomých sabotérů

21 podvědomých programů, které dokázaly jednomu muži dělat ze života peklo. A nebyl to špatný nebo neschopný člověk, ale inteligentní čtyřicátník s dvěma dětmi, rodinou a dobrým materiálním zázemím.

V jeho hlavě ale existovaly tyto omezující přesvědčení a programy, které pak ovlivňovaly jeho způsob myšlení, prožívání i chování. A také se mu v životě vyplňovaly, stávaly se sebenaplňujícím proroctvím.

Když se mu něco povedlo, neuměl se za to ocenit, nikdy to nebylo dost dobré. Ve vztazích neuměl být sám sebou, sebevědomý a uvolněný. V důležitých situacích měl problém se za sebe jasně postavit a vymezit se. Nikdy se sebou nebyl spokojený, v jeho životě chyběla radost, lehkost, hlubší smysl i naplnění.

Žil na autopilota. Zařizoval, obstarával, zabezpečoval, snažil se co nejlépe plnit povinnosti a očekávání. Práce, rodina, zábava. Všude byl zvyklý podávat výkony a neuměl nechat věci plynout, důvěřovat, uvolnit se a netlačit.

Ale ani v práci, ani s rodinou a ani při chvílích oddechu, nenacházel vnitřní klid. Jeho hlava pořád jela na plno. Byl mladý a silný, hodně toho vydržel a tak ignoroval svoje hlubší potřeby a pocity a dopracoval se k lehkým zdravotním obtížím, které neřešil, neměl na to čas.

Potom přišlo psychické vyčerpání, začal mít častěji a častěji špatnou náladu a emoční propady. Při nich se mu v mysli vynořovaly výše popsané mentální programy, které ho mučily. Přišly a po nějaké době zase odešly.

Myslel si, že to je normální, tak to má přece každý a víc to řešit nechtěl. Vždycky se mu to podařilo nějak zahnat. Jenže myšlenky plné negace a nepříjemné pocity se k němu vracely čím dál častěji a s každým návratem bylo těžší je odehnat.

Jeho žena si toho také všimla, snažila se mu mnohokrát pomoct a podpořit ho, on jí ale odbýval, že se nic neděje, všechno je v pohodě a jel pořád v těch samých kolejích. Až když se vedle něj jednou večer sesypala a řekla, že s ním už takhle nemůže dál, pochopil, že o ní může nadobro přijít.

To ho probudilo.

(strach ze ztráty je pro nás muže zatím nejčastější motiv k práci na sobě … je to škoda)

Představa, že by přišel o důležitý vztah, že by ztratil kontakt s dětmi ,s ním otřásla. Začal se na svůj život dívat z jiné perspektivy.

Za čím jsem se pořád tak hnal?
Jaký to mělo všechno smysl?
Kdo vlastně jsem?

Nějakou dobu už četl knihy a sledoval různá videa osobního rozvoje, když přišel za mnou s tím, že „samostudium“ ho už dál neposune a potřebuje průvodce, aby se dostal hlouběji a blíž k sobě a hlavně, aby teoretické znalosti uměl přetavit do praktického života.

Bavili jsme se o jeho životě, na co se vždycky soustředil, kam a čemu dával pozornost a kam ho to přivedlo. Začal si dělat čas jen na sebe. Každý den měl krátkou schůzku se sebou samým. V tichu a klidu, aby mohl sám sebe začít lépe vnímat a poznat.

Začali jsme odhalovat vnitřní sabotéry, kteří mu kazili život.

Pátrali jsme po důvodech jeho emočních propadů a opakujících se myšlenek, které ho tížily, a on si začal uvědomovat, že v jeho podvědomí operují programy, které řídí jeho myšlení i chování a brání mu, aby se mohl cítit a žít dobře.

Pamatuju si, jak mu došlo - takže já jsem ve své podstatě v pořádku, jen mám ve své hlavě programy, které mi škodí, to ale neznamená, že jsem špatný člověk nebo že bych si neměl zasloužit úspěch, lásku a životní pohodu.

Skryté příčiny a souvislosti jeho podvědomého naprogramování se začaly jasně ukazovat. Všechno do sebe začalo zapadat a muž měl konečně možnost je zpracovat a vysvobodit se z jejich vlivu.

Přestal svoje myšlenky a podvědomé programy vnímat jako neměnnou pravdu, se kterou se musí ztotožnit a nechat se jí řídit, ale jako něco, co získal z prostředí, kde vyrůstal, vlivem výchovy nebo ve škole.

Uvědomil si, že to, jak se díval sám na sebe i na život, není odrazem toho, kdo ve skutečnosti je, ale čím si jako dítě v životě prošel a jak si jeho mysl různé obtížné životní situace nepravdivě interpretovala.

Svého tátu zažíval jako hodně zaneprázdněného muže, chyběla mu jeho pozornost i společně strávený čas. Když si na něj táta čas udělal, tak si vzpomínal, že k němu byl spíše tvrdý a kritický, málokdy s ním byl spokojený a projevil mu svou lásku (kterou k němu určitě cítil).

Nedostatek pozornosti od otce si jeho mysl přeložila jako důkaz vlastní nedostatečnosti a do jeho podvědomí se uložila řada omezujících přesvědčení a touha splnit otci jeho očekávání s představou, že pak ho ocení a nebude kritizovat.

Mámu vnímal jako smutnou a osamělou ženu, která si život moc neužívala. Jeho mysl to vyhodnotila jakou svou chybu. Cítil za její trápení zodpovědnost a chtěl jí pomoct tím, že se jí ve všem přizpůsobí a bude „hodný kluk“. Jenže žádné dítě nedokáže svou mámu zachránit a z toho pramenící pocit selhání se do něj hluboce uloží i ve formě negativních přesvědčení.

Tohle všechno vyplouvalo na povrch a muž si uvědomil si, že celou tu dobu žil v iluzi vlastní nedostatečnosti a iluzi zlého světa, který mu nepřeje.

Přestával věřit všemu, co mu jeho mysl naservírovala, a zakoušel první záblesky vnitřní svobody, klidu a sebepřijetí.

Bral si zpátky svou životní sílu, kterou mu jeho - do té doby negativně nastavená - mysl odčerpávala. Jeho život se dramaticky proměnil. Když jsme se loučili, připadal si jako nový člověk.

Pro mě to byl ale pořád ten samý muž, jako když ke mně přišel poprvé. Skvělý člověk a dobrý chlap. Jen on se tak na začátku vůbec nevnímal.

Bez té psychologické a emocionální zátěže se na sebe mohl i on sám dívat pravdivě a to je vždycky úlevné a osvobozující. Zjistil, že ve skutečnosti je (a vždycky byl) fakt super chlap, a podle toho začal žít.

alesismail.cz

vzmuz.se