Článek
Lezl jsem na vrcholky hor na Novém Zélandu, kde jsem žil. Léto jsem trávil v panenském ráji v Západní Samoe, kde jsem se potápěl ke korálovým útesům a zkoumal džungli. Prožíval jsem spoustu neuvěřitelných dobrodružství a zážitků, potkával nové lidi, nové zkušenosti, nové výzvy a románky. Kdyby tenkrát frčel Instagram, mohl jsem se na něm královsky prezentovat. Přes všechny ty zážitky jsem byl ale uvnitř osamělý a hluboce nešťastný.
Když se tam obracím, jednoduše jsem sám sebe neměl rád. Byl jsem se sebou pořád nespokojený, moje sebepojetí bylo tvrdé a kritické. Pravidelně mě navštěvovaly depresivní a úzkostné stavy. Někdy na pár dnů, někdy na pár týdnů. Často jsem se sám sebe ptal - tohle je ten život? Tohle je všechno, co nabízí? Jaký má tohle všechno smysl?
Věřil jsem tomu, že jako muž jsem špatnej a slabej a ostatní muži jsou určitě lepší než já. Pocit vnitřního neúspěchu a zklamání jsem se snažil překrývat všemi těmi zážitky a vjemy. Namlouval jsem si, že moje problémy nemají řešení a proto jsem je řešit odmítal. Žil jsem v realitě doufání - doufal jsem, že jednou potkám nějakou ženu, budu dělat nějakou práci, něco zažiju … a to nové něco změní můj život.
Pamatuju si, jak jsem jednu noc seděl ve svém novozélandském bytě a zničehonic mě přepadla myšlenka - pokud něco já sám nezměním, můj život se nikdy nezlepší. Dopadla na mě roky nahromaděná tíha zodpovědnosti. V tu chvíli jsem nějak intuitivně věděl, že teď a tady skončil můj útěk sám před sebou. Věděl jsem, že se musím vrátit zpátky do ČR a začít aktivně svoje životní a vztahové potíže řešit.
Poprvé v životě jsem si řekl o pomoc a podporu a po návratu domů jsem na sobě začal makat - život mě zavedl ke klasické psychoterapii, koučování i k alternativním přístupům, konstelacím, mysticismu a k práci se změněnými stavy vědomí, ukázal mi sílu meditace a hlubokého odhodlání a vytrvalosti.
Z každého směru jsem do sebe nasával vše potřebné a vyvíjel se, zrál a rostl. Protože jsem ještě nebydlel v Praze, neměl jsem žádný problém jednou týdně jezdit 150 km tam a 150 km zpátky, abych na sobě hodinu mohl pracovat. Postupně jsem se začal probouzet ze zapomnění, ve kterém jsem žil celý život.
Díval jsem se na svoje podvědomé nastavení, na svoje mentální programy a traumata, které ovlivňovaly moje emoce i chování, vztahy a celý můj život. Osvobozoval jsem se od rodinné a společenské zátěže. Moje staré nesebevědomé já umíralo a uvolňovalo ve mně nový prostor, ve kterém jsem mohl objevovat a cítit svou autentickou životní energii, svou podstatu a svou mužskou sílu.
Opouštěl jsem všemožné společenské koncepty „jaký by měl správný chlap být“ a začínal jsem být skutečně ve své síle a sám sebou. Už jsem se nepotřeboval zaměstnávat povrchními aktivitami a vztahy, už jsem se ve vztazích nemusel schovávat za masku hodného kluka nebo naopak toho bouráka, co všechno zařídí a vydrží.
Mohl a byl jsem ve vztazích víc a víc sám sebou, nezávislý a ve svém středu. V míru a harmonii sám se sebou i s partnerkou. Vztahy se pro mě stávaly prostorem lásky, důvěry a blízkosti. Prostorem sdílení toho, kdo jsem a co jsem. Už jsem tam nemusel vstupovat s obavou a cílem - jaký bych měl být, aby se mnou zůstala a milovala mě.
Celý můj život se radikálně a totálně proměnil. Teď tady sedím, ťukám do počítače, moje žena se synem leží v ložnici a já cítím neskutečný vděk a lásku. Skutečnou lásku bez všelijakých závislostí, výměnných obchodů, nejistot nebo obav. V průběhu mojí cesty jsem začal zdroj životního naplnění objevovat v sobě.
Nechci ho od ženy nebo od ostatních lidí. Život je naplňující sám o sobě, stačí se zastavit a zpracovat v sobě všechny možné bloky, které nám brání štěstí, lásku a naplnění cítit teď a tady. Já jsem se za tím vším hnal celý život, dohnal jsem se až na druhou stranu zeměkoule a přitom jsem svůj zdroj celou dobu měl v sobě.
Hledal jsem všude, uvnitř mě to ale nikdy nenapadlo. Když jsem začal hledat uvnitř, poprvé v životě jsem také začal nacházet - sám sebe, svou podstatu, svou vnitřní sílu, štěstí, naplnění, lásku, smysl… úplnost.
I proto mám vedle sebe ženu, se kterou se milujeme a společnou lásku, důvěru, blízkost a poznání prohlubujeme. Jsme rodiči a vedeme na nějaké úrovni docela obyčejný život, na Instagramu by to asi moc lajků nesklidilo, ale právě v té obyčejnosti je tolik opravdovosti a ryzosti. Žijeme spolu, ne vedle sebe. Nemáme hotovo, pořád vztah rozvíjíme a prohlubujeme, ale mám pocit, že bez přehnaného úsilí, tlaků, očekávání, už se to děje spontánně a přirozeně.
Píšu to proto, že když se dívám na fotky, toho starého Aleše by ani ve snu nenapadlo, že by někdy mohl takový život žít. Pro mě je můj život zázrak, nic menšího. Když nejsem doma, naplňuji svoje poslání při práci s lidmi a pomáhám jim, aby i oni mohli ve svých životech a vztazích udělat trvalou a hlubokou změnu, která stojí za to.
Aby se i oni osvobodili od svého negativního sebepojetí a od svých omezujících mentálních programů, aby se postavili do svojí vnitřní síly a byli v životě i vztazích nezávislí a sami sebou. Aby měli rádi sami sebe a byli skutečně šťastní.
Cesta je vždycky otevřená pro toho, kdo je připravený se na ní vydat a změnit svůj život.
