Hlavní obsah
Názory a úvahy

Kauza Feri a umění říct ne

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: https://unsplash.com/@tinaflour
21. 2. 11:04

Kauza Feri směřuje k rozuzlení a jako vždycky se u takové příležitosti vyrojí milion názorů, že je podezřelé, když ženy sexuální obtěžování neohlásí ihned.

Článek

Mně to tedy divné nepřijde vůbec, když vidím, jak je pro lidi obecně těžké otevírat se, sdílet svoje niterné pocity nebo se vymezovat a říkat ne.

Partneři, kteří spolu žijí roky v jedné domácnosti, před sebou mají tajemství a stydí se je sdílet. Mají obavy se plně a do hloubky otevřít, aby nebyli odmítnutí nebo zkritizovaní. Mají obavu se jasně vymezit, upřímně se vyjádřit ze strachu, že by tím mohli vztah poškodit a o svou lásku přijít.

Kolegové, kteří spolu strávili tisíce hodin v jednom prostoru mají často problém říct tomu druhému, že se jim něco na společném fungování nelíbí, mají obavu říct - tohle už nedělej, nelíbí se mi to, takhle spolu mluvit nebo pracovat nebudeme.

Ještě větší strach mají z nadřízených a autorit, strach se před ně postavit vzpřímeně a důstojně tak s nimi i jednat - bez bázně a sebe umenšování.

Dovednost se vymezit a říct ne je nám už od narození odebírána. Výchovou, která směřuje ke slepé poslušnosti.

Vzdělávacím systémem, který děti učí mít z autorit strach a neodporovat jim - vždycky to přece ví líp a nebojí se to dát najevo.

Byli jsme docela dobře vycvičeni k poslušnosti. Nechat si věci líbit a nevymezit se, abychom si to s důležitým člověkem nerozházeli. Naučili jsme se, že nejlepší je být se všemi za dobře.

Jako děti jsme zjistili, že naše ne nemá žádnou váhu a jeho vyjádření působí jen problémy (hlavně nám samým). Naučili jsme se, že vymezit se nemá smysl, protože to stejně nebude respektováno. Rezignovali jsme a přijali pocit bezmoci jako „pravdu“, která se pak stává hybnou silou našeho myšlení i chování.

Den za dnem nám byla odebírána osobní moc a vnitřní svoboda s představou, že tak je to správné, že tím získáme bezpečí, klid a přízeň. Naopak říct jasné ne a vymezit se by mohlo být nebezpečné, mohli bychom za to být potrestáni, skončili bychom osamělí, nikdo by nás neměl rád.

Tak jsme se to naučili na jedničku. Moc si nevyskakovat, polykat příkoří, nechat se ponižovat s vidinou, že to je pro nás vlastně výhodné. Přijali jsme za své, že ostatní mají právo na nás vyzvracet svou životní frustraci a my to musíme vydržet.

Nechali jsme se vmanipulovat do role hromosvodu cizích emocí, cizí zodpovědnosti, cizích problémů, protože jsme uvěřili iluzi, že je to přece naše vina a že my jsme zklamali a selhali.

Z vlastních pocitů viny a zklamání pak roste naše víra, že si to vlastně tak trochu zasloužíme, přeci ještě nejsme tak skvělí a bezchybní.

Nad to všechno jsme se o tom všem naučili mlčet, řešit si to v sobě sami a nikomu o tom neříkat. Neukazovat svou citlivost a zranitelnost. Kdybychom si to přiznali sami před sebou, měli bychom dojem, že jsme slabí a nedostateční.

Těm silným a sebevědomým by se přece něco takového nestalo. Tak mlčíme, dusíme to v sobě a s tím v sobě dusíme i svoje lidství. Svůj život. Neříkáme o tom ani nejbližším, možná jsme to zkoušeli, ale nenašli jsme pochopení, přijetí nebo adekvátní reakci.

Žijeme uzavření ve svých světech a není to vůbec snadné. Stojí nás to obrovské množství energie, kterou den co den spotřebováváme na potlačení svých emocí, hranic, svojí svobodné duše. Věříme, že naše ne nemá smysl, sílu ani hodnotu, nerespektujeme sami sebe, svoje hranice a ostatním dovolujeme, aby se k nám také tak vztahovali.

Tohle je roky, desítky let budovaný systém vnitřního i vnějšího psychologického vězení. Nevzdorovat, nevymezit se, přikývnout a pak mlčet. Stydět se a obviňovat se.

Tohle je naše celospolečenské nastavení. Netýká se to pár. smolařů a těm, kterým život nenadělil. Týká se to většiny.

Vůbec se nedivím některým ženám (i mužům), že po tak traumatickém zážitku s tím okamžitě nejdou na policii. Chápu, že potřebují hodně času a podpory, než jsou vůbec schopny/schopni to sdílet tak, aby je to nerozložilo. O traumatu se těžko veřejně mluví, když vás drží pod krkem. (ono to ani moc dobře nejde)

Navíc pak čelit všem těm útokům, zpochybňováním a ponižováním, fakt jim nezávidím a mají můj respekt. Také si nejsem jistý, zda by ti, kteří na ty ženy nejvíce útočí, byli schopni po podobném traumatu to okamžitě sdílet veřejně. (a neměl bych jim to za zlé)

Ale ani těm útokům se nedivím. Lidé, kteří vynášejí na světlo svoje temné a vytěsněné zkušenosti nám tím nastavují nepříjemné zrcadlo, do kterého kdybychom se upřímně zadívali, museli bychom se sami sebe ptát:

Co v sobě nechci já cítit?

Co v sobě já potlačuju a vytěsňuju?

Před čím a před kým já utíkám?

Čeho se v životě nejvíc bojím já?

Museli bychom svou pozornost obrátit dovnitř a jít s ní hlouběji, než jsme zvyklí, než je nám příjemné. Museli bychom si posvítit na vlastní kostlivce a 13. komnaty. Podívat se v sobě na to, na co se nechceme dívat. Museli bychom si přiznat vlastní emocionální zranění a začít o ně pečovat a uzdravit je. (dokud to neuděláme, bude nás to pořád omezovat)

Když pak vidíme, že to někdo jiný udělal, máme na výběr - inspirovat se a začít se sebou pracovat, ignorovat to nebo zaútočit na toho, kdo nám zrcadlo nastavuje.

Kéž máme odvahu a ochotu zvolit si první variantu. To je to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat.

alesismail.cz

vzmuz.se

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz