Článek
Bylo to zcela jasné. Něco ve mně mi ale nedovolilo uhnout, a tak do mě ramenem vyzývavě vrazil.
S chutí a tvrdým pohledem v očích. Udělal jsem pár kroků a začal se smát. Byl to čistý výtrysk smíchu, žádný posměch nebo arogance, jen smích. Sám jsem tomu v té chvíli úplně nerozuměl a byl tím smíchem překvapený, ale tak se to stalo a dělo.
Šel jsem dál a vracel jsem se sám k sobě a k lásce a radosti uvnitř. Jdu, jdu a do mysli se mi začínají vkrádat myšlenky - hmm, měl jsi se bránit, vymezit, vyhrát nad ním, jsi slabej, když si to neudělal, zklamal jsi!
Pozoruju je, nevěřím jim a nechávám je být. Jsou to jen myšlenky, dozvuky ega, nic, co bych chtěl následovat a krmit svou energií.
Jasně vnímám, že kdybych je následoval, stáhly by mě dolů - do pocitu viny, špatnosti a slabosti. Ne díky, tuhle cestu dolů znám až moc dobře, už ne. Vnímám, že teď a tady mám na výběr - nechat se stáhnout dolů nebo zůstat v sobě, v lásce.
Volím lásku a postupně celá situace slábne - až je pryč.
Pokračuji v chůzi a vnímám toho muže i to, že on celou tu situaci možná chápe jako svou výhru a triumf. Cítím bolest a velký soucit. Vlastně to znám i od sebe. Taky jsem chodil světem tvrdý a nazlobený, vrážel jsem do lidí s touhou je přemoct, a když se mi to podařilo, měl jsem pocit satisfakce.
Věřil jsem, že tak jsem si dokázal svou sílu a to, že „jsem dost“. Nevrážel jsem do lidí fyzicky, spíš symbolicky. Ale to je vlastně docela jedno. Bylo v tom hodně ne-štěstí a ne-lásky. A ta pravá síla, vnitřní síla v tom chyběla.
Byla to totální iluze, ve které jsem žil, které jsem věřil a která mě ve skutečnosti držela dole - bez lásky, bez radosti, bez vnímavosti, bez lehkosti bytí, bez vděku a důvěry. Maska síly, iluze síly, představa síly - nic z toho není skutečná síla.
Chodit ztvrdlý a vzteklý světem není žádné hrdinství. Není to žádný důkaz síly nebo mužství. Vrážet a kopat do lidí kolem sebe není nic úžasného a ani dobrého pro život samotný.
Skutečné hrdinství pro mě znamená obrátit svou pozornost do sebe, dovnitř, do svého nitra a začít (se) cítit.
Cítím v sobě lásku? Pokud ne, tak co v sobě tady a teď cítím? A proč to cítím? Kde se to ve mně bere a vzalo? Kde to má zdroj? Možná je to úzkost, bolest, negativita, apatie, nechuť, kritika, smutek, vztek, pochyby, strach a odpor. Fajn.
To není žádná chyba, znak vnitřní slabosti nebo selhání. Prostě je to emocionální stav, který je zrovna přítomen. Nedává smysl se za něj obviňovat a trestat, vyčítat si ho a rychle řešit, jak to ještě rychleji změnit. (Jednou stejně všichni zjistíme, že to není a nebyla naše vina.)
Nebo jak od něj rychle utéct k něčemu hezčímu. Nic z toho stejně ve finále nefunguje. Mně dává smysl se právě tomu přítomnému vnitřnímu stavu přestat vyhýbat a odvážit se mu čelit, ale ne ve formě boje nebo touhy ho překonat, ale postavit se mu čelem, hodně dobře se na něj podívat a jít k němu blíž, plně a vědomě ho procítit a vstoupit do něj, proniknout až k jeho zdroji, prapůvodní příčině a tím se od jeho moci a vlivu začít osvobozovat.
Tím si v sobě člověk vytváří nový svobodný prostor a vůbec možnost, aby v něm mohl začít vnímat i sám sebe a svou podstatu, svou lásku, radost a skutečnou vnitřní sílu. Všechno to leží pod povrchem, jen o trochu hlouběji, než se možná odvažujeme nebo jsme zvyklí se v sobě dívat. Ale je to tam. Na povrchu může být mnoho emocí, myšlenek, mnoho náročných stavů, ale pod tím je vždycky síla a láska. Úplně vždycky a v úplně každém.
V každém z nás. I když tomu zatím ještě nevěříme. (Já taky dlouho nevěřil.) Proto vyhýbat se tomu, co je - i když je to nepříjemné - je ve skutečnosti také vyhýbání se tomu hlubšímu - lásce uvnitř, síle uvnitř, svobodě uvnitř.
Znám to, sám na téhle cestě jdu a jdu, ale věřit mi nemusíte, můžete to začít sami zkoušet, zakoušet i žít. Kde je psáno, že musíme zbytek života strávit bez jasného vědomí sebe sama, svojí síly a lásky?
Dneska celou situaci vnímám jako velký dar od života a velké připomenutí, že i když do mě někdo nebo něco vrazí, přijde krize, nezdar, tíživé emoční stavy nebo životní situace, cokoli, tak se tím nemusím nechat stáhnout dolů, ale mohu zůstat v sobě, v lásce a s tímto vědomím tím vším projít.
Netřeba se věčně stresovat a obávat. Pořád sám sebe opouštět. Ať přichází, co přichází, zůstat v sobě, ve svém vnitřním doma, ve svojí síle a lásce. Ta láska a síla jsme my, to je naše pravá podstata. Nic jiného. To je pro mě ta pravá stabilita, kterou tenhle svět potřebuje.
PS: Láska není bezzubá. Láska je skutečná vnitřní síla. Pravá láska není ta romantická iluze lásky, která se usadila v myslích lidí. Iluze romantické lásky nás totiž snadno vede do vnitřního oslabení, k ztrátě důstojnosti, ignorování svých hranic, potřeb, vlastního pravého Já s představou, že právě za to získáme ten příjemný a opojný pocit „lásky“.
Iluze romantické lásky není ve skutečnosti žádná láska. Pravá láska je klidná, hluboká a mocná, není hladová, nepřichází se strachem ze ztráty ani s touhou vlastnit a kontrolovat nebo se přisát a sytit se z venku. Když je skutečně potřeba umí na sebe vzít formu velké dynamické síly, zdravého vnitřního zvířete, které se umí velice jasně vymezit, prosadit i ochránit.
V pravé lásce je také svoboda - kdy věci nechat být a být s tím v sobě zcela v míru (bez následných výčitek), a kdy jasně a smysluplně jednat (bez následných výčitek). Když se vnitřní prostor lásky stane naším domovem, pak jsme poprvé skutečně silní a víme, kdy má smysl jasně konat a kdy „jen“ být.
