Článek
Když sám sebe vnímá jen skrz svoje myšlení. Tak totiž nikdo nemůže vidět sám sebe - to, kdo ve skutečnosti je a kým vždycky byl a bude - svou vnitřní krásu a sílu, tu lásku uvnitř, svoje dary, svou jedinečnost. Když se na sebe člověk dívá očima mysli, nemůže vidět pravdu.
Skrze mysl člověk vidí jen sebe - obraz, který si o sobě vytvořila sama mysl na základě výchovy a prostředí, ve kterém člověk vyrůstal. I když jsme se v tom jako společnost posunuli, i tak bývá výchova mnohdy tvrdá, necitlivá, kritická, ponižující, nedůstojná a plně nerespektující autenticitu dítěte.
Komu z nás chyběla v dětství skutečná láska, přijímající bdělá pozornost, svoboda, uznání, důvěra a bezpečí?
Lidská mysl si všechny tyhle zraňující zkušenosti vyhodnotila takto - je to moje chyba a vina. Zažívám to, protože nejsem jako člověk dost, něco je se mnou v nepořádku. To, kdo jsem, je v jádru určitě špatné a nevyhovující. Jinak bych toto bolavé a nepříjemné nezažíval.
Takto se rodí negativní sebe - obraz, který ale není absolutně založený na pravdě a realitě. Nevypovídá skoro nic o člověku samotném, ale vypovídá mnohé o jeho okolí, které se k němu tak vztahovalo.
Bohužel lidská mysl v dětské fázi, kdy se toto formování sebe - obrazu děje, nemá kapacitu toto rozpoznat. Dítě nemá dlouhé roky nadhled a odstup, aby si mohlo říct - to, že se na mě táta zlobí a kritizuje mě, je se mnou věčně nespokojený, není moje vina, ale je to důsledek toho, že táta je vyčerpaný, nenaplněný a jeho život mu nedává hlubší smysl.
Dítě si neumí říct - to, že je máma smutná, není moje vina, já jsem to nezpůsobilo, máma má na sebe tak velké nároky, které nejdou splnit, že si pořád připadá jako ne dost dobrá a selhávající. Tohle dětská mysl nesvede. Všechny tyhle situace obrátí proti sobě a přeloží si je ve svůj neprospěch - vina, méněcennost a špatnost je pak výsledek.
Tento iluzorní a nepravdivý sebe - obraz se pak lepí na lidskou bytost a postupně krok za krokem se do člověka vpíjí a vrůstá do něj. Když se pak na sebe dospělý člověk podívá, už nevidí sám sebe, nevidí pravdu, svou lásku a sílu, vidí pokřivený obraz sebe sama, se kterým nemůže být spokojený, který nemůže přijmout a mít rád.
Člověk pak neumí být sám se sebou v míru. Věří a myslí si, že ví, kdo a jaký je. Je o tom zcela přesvědčen. Natolik se naučil identifikovat s vytvořeným sebe - obrazem, až úplně zapomněl na svou pravdivou podstatu. Vlastnímu obrazu o sobě věří a i když ho trápí a je s ním nespokojený, brání ho… „přeci jen trochu ho vylepšit tady a tam a můj život bude dobrý“.
Jenže to vylepšování se nikdy nezastaví, vždycky se objeví další a další chyba a nedostatek. Pro mysl je vždycky co zlepšovat a vždycky co kritizovat.
V lidech vídám v jádru silné, zajímavé a krásné bytosti. Já to vidím, ale oni to nevidí. Zapomněli na to. Žijí ve svojí kritické a nespokojené hlavě. V zajetí omezujících mentálních programů, „pravd“ a přesvědčení. V proudu nekonečných myšlenek sebe - zavržení.
Když s lidmi pracuji, můj hlavní úkol je, aby se dotkli sami sebe, aby sami sebe uviděli, aby se začali skutečně a do hloubky cítit a vnímat. Kontakt se svým pravým já je jako probuzení ze sna. Najednou člověk ví, že realita předtím byla jen sen a teď je to skutečné.
Přichází překvapení: „takže to, co jsem si o sobě myslel, není a nikdy nebyla pravda. Pocity viny a špatnosti, všechno to sebe - odmítání se nezakládalo na pravdě. Nejsem slabý člověk, ani nejsem špatný, ani nejsem viník, všechno to byl jen zlý sen, nikdy to nebyla a nebyla pravda.“
Někdy si nejvíc přeju, aby se lidé, kteří sedí proti mně, mohli vidět neutrálníma očima. Aby se na sebe mohli podívat očima, které nejsou zakalené dekádami naučené kritiky a negativity.
To byl i můj případ, když jsem si uvědomil, že můj přítel a průvodce se na mě dívá úplně jinak, než se na sebe dívám já. Uvědomil jsem si, že on (do) mě vidí a já si jen myslím, že se vidím, ale ve skutečnosti se dívám na obraz „tohle jsem já“. Proto on ke mně cítil uznání a lásku a já si nemohl přijít na jméno.
Tenhle konflikt pohledů ve mně zažehnul touhu - chci se vidět, chci vidět, to, kdo ve skutečnosti jsem. Chci znát pravdu. Tenhle oheň ve mně hoří pořád a moje cesta se pořád prohlubuje. Vím, jaké je to žít v zapomnění a bloudit světem jako hluboce nešťastný člověk, vím, jaké to je tápat v temnotách vlastní negativní a kritické mysli, kde nic nemá smysl a člověk bojuje o každý den.
Taky ale vím, že i z toho vede cesta a ta cesta je vždycky přítomná. Život vždycky podává pomocnou ruku, i když si to někdy neuvědomujeme nebo se nám nelíbí ta forma, jakou to život dělá (krize, bolest, krachy, nezdary). Vím, jaké to je být k sobě vnitřně slepý a opovrhovat sebou, utápět se v pocitech vnitřní slabosti, špatnosti a viny.
Moc dobře to znám, tohle byl výchozí bod mého života, dno a odrazový můstek zároveň. I proto píšu tyhle řádky - jako podporu pro ty, kteří bloudí, kteří zapomněli, kteří už možná ani nevěří, že světlo existuje. Světlo vždycky existuje a není nic silnějšího než síla lásky, než světlo samo. To světlo, ta láska je uvnitř každého z nás, i když ji nevidíme, i když vidíme pokřivený sebe - obraz, i když si o něm myslíme - jo tohle jsme přece my, co jiného taky?
Uvědomme si jednu věc, když jsme se od svých prvních roků tady na Zemi dívali na jeden obraz „tohle jsem já, takový jsem já“. Když nám byl tenhle obraz vnucován, snadno jsme ho přijali za svůj, snadno jsme mu uvěřili, snadno jsme se s ním ztotožnili a začali žít jeho příběh. Taky, co jiného jsme mohli dělat? Není a nikdy to nebyla naše vina, jako děti jsme neměli na výběr.
Díváme se na umělý obraz sebe sama, snažíme se vymyslet, jak ho zlepšit a tím konečně získat to, co nám v životě tak moc chybí a vždycky chybělo. Díváme se na obraz tak dlouho a intenzivně, až jsme zapomněli na to, že my nejsme ten obraz, my jsme ti, kteří se na něj dívají.
Je to neskutečná úleva, když si toto člověk uvědomí a přestane svojí mysli věřit všechno to, jaký je a jaký není, jaký by měl být, co by měl všechno dokázat a získat, aby se sebou mohl být člověk konečně spokojený a mohl žít naplněný a smysluplný život.
Když člověk pronikne vrchními vrstvami svojí image, vlastního naučeného a vytvořeného obrazu „tohle jsem já“, může konečně skutečně uvidět sám sebe. Do života pak po vlnách přichází radost, láska i síla. Skutečné naplnění a smysl. Vnitřní klid přestává být vysněnou destinací za odměnu, ale přirozeným stavem tady a teď. Mizí negativita, strachy, nejistoty, neustálá analýza a připravování na život. Člověk pak život žije naplno, nepřemýšlí o něm.
Prohlédnout sebe - obraz, osvobodit se od něj a uvidět sám sebe, svou nevinnost, čistotu, lásku a sílu. Tohle přeju nám všem. Ať máme odvahu se do sebe ponořit aspoň o trochu hlouběji, než jsme zvyklí. Než jsme se do dnešního dne odvažovali. Tam uvnitř ve středu naší bytosti nečeká žádná příšera, ale diamant, který jsme celou dobu nosili v kapse.
Aby člověk mohl uvidět sám sebe, svou podstatu, musí se často nejprve dobře podívat na to, kdo a co všechno není, co vše přejal, s čím vším se identifikoval, ale co není opravdové. Na všechny ty vytvořené, získané a naučené myšlenky, představy a přesvědčení o sobě. Musí si svůj vlastni sebe - obraz plně uvědomit, aby se od něj mohl jednou osvobodit a jít blíž svojí životní síle.
Každý může začít u sebe a dívat se, jak přesně vypadá ten jeho sebe - obraz. Koho vidí, když se na sebe a do sebe dívá? A proč se vidí zrovna tak? Mysl může okamžitě přijít s jasným závěrem, ale zkusme jí hned všechno automaticky nevěřit. Můžeme vlastní sebe - obraz začít pozorovat a zkoumat, zpochybnit ho. Z čeho je vytvořený?
Proč se na sebe dívám zrovna takhle? Proč mám k sobě právě takový postoj? Proč si o sobě myslím zrovna tohle? A hlavně - co když se to nezakládá na pravdě? Co když …
Co mi brání v tom, abych k sobě a v sobě cítil lásku a uznání?
Pokud k sobě necítíme lásku, uznání a přijetí, jsme zatím ještě pod vlivem sebe - obrazu a nevidíme sami sebe. Protože v moment, kdy se začneme vidět, všechno se mění uvnitř i venku, kritika a negativita začne odcházet a začne přicházet … zkusme si to teď hned představit, co by k nám přišlo, kdyby z nás odešlo to, co nám brání k sobě cítit lásku a přijetí?
